...aneb o virtuálním hřbitově a malé skutečné naději
Před patnácti lety jsem možná vůbec slovo virtuální neznala, určitě nepoužívala. Teď se naopak roztahuje doširoka a všude a mě docela straší. Slovník nám říká, že virtuální znamená zdánlivý, neskutečný, v tento okamžik neexistující.

Máme tedy na „zdánlivých“ sítích přátele, nakupujeme v „v tento okamžik neexistujících“ obchodech, čteme si „neskutečné“ noviny, chodíme do neznámých prostor na „neskutečné“ prohlídky. Daří se nám ale v tom zdánlivém světě ještě doopravdy žít? Jsme přece pořád docela skuteční, nosíme opravdové boty a teď většina z nás dokonce vyrazí se brouzdat listím na velmi existující hřbitovy zapalovat opravdové svíčky a vzpomínat na naše dávno či nedávno skutečně žijící blízké. Ale nestahují se přece jen kolem nás ty virtuální sítě moc, umíme to s nimi i se sebou?
Jeden náš přítel říkával, že když mají děti něco „jako“, musíme je brát hodně vážně, protože je to vlastně hodně doopravdy. Já ti, mámo, jako uvařím polívku, říkávala dcerka a bylo zcela jasné, že musím chvíli v klidu posedět nad prázdnou miskou, pidilžící opatrně nabírat, foukat a opravdově srkat horkou bramboračku. Oči ze mne nespustila, bedlivě sledovala, jak ta její jakopolévka opravdu pálí. Podobně vážné oči měla v létě má vnoučata, když mi nabídla zmrzlinu z písku a dávala mi na ni kopretinovou jakošlehačku. Mámo, já tu mám jako krám a ty přijdeš jako nakupovat! vítězoslavně zval syn, a přestože nerada nakupuju oblečení, musela jsem přijít s taškou a koupit si svoje triko, jeho mikinu a pro manžela ještě deštník po babičce. Musela jsem mít jakopeníze a odnést si nákup v tašce, nejlépe i použít hned deštník, protože podívejte, pane prodavači, ono se právě rozpršelo, ještě že jsem si u vás ten deštník koupila! Oba jsme pak vážně hleděli ke stropu pokoje a sledovali hustý jakodéšť…
Proč mi to chodí na mysl teď, o Dušičkách? Zdá se mi, že více než jindy se v tomto čase pohybujeme mezi tím světem skutečným a ne-skutečným. Samy Dušičky, slovo jak z vodnické pohádky nebo z dětského rozpočitadla před sto lety, se nám trochu nepolapitelně vznášejí nad rozzářenými hroby našich blízkých a mlžně připomínají, že máme těla i duše a obojí nám někam trochu mizí a my bychom to nějak chtěli a měli podržet a nezapomenout.
Před dvěma lety jsem já, která mám tak ráda zářivé podvečery na listopadových hřbitovech, spoluzakládala virtuální (zdánlivý) „hřbitov“, tedy webové místo pro vzpomínky na naše nejmilejší lidi. Nevěděli jsme, jestli je to dobře. Čelili jsme námitkám, že truchlení ve virtuálním prostoru nikdo provozovat nebude a že je zvrácené, ale i těm opačným, že totiž způsobíme, že lidé už nebudou chodit na hřbitovy, jsou přece líní, nahradí to klikáním, které je k ničemu. A jak to je teď? Zdánlivý hřbitov žije docela čilým životem. Na adrese vzpominky.nezavirejteoci.cz je už bezmála 500 „pomníků“, právě „hoří“ stovky virtuálních svíček a je tam mnoho set položených květin. Za tím vším jsou totiž skuteční lidé, kteří se vzájemně zvou k nezapomínání. Vypadá to na obrazovce trochu jako, ale je to docela doopravdy.
Pokud tam (opravdovým kliknutím) vejdete, možná vám to nedá a budete se chvíli procházet předivem našich roztodivných vztahů, vzpomínek, bolesti, vděčnosti. Zjistíte, že se lidé mají rádi, mají k sobě úctu a umějí být vděční. Poznáte, že ač se tváříme, že se nás smrt netýká (nebo možná až nám bude sto let), nějak nás potkává každého a někdy umíráme i hodně mladí. Možná někde dokonce zapálíte tu zdánlivou svíčku, položíte kytičku, uděláte „neskutečnou“ radost. Nebo skutečnou? Snad vzpomínací web pár lidem v jejich smutku pomohl a pomáhá. Mně osobně navíc dává naději, že i v tom virtuálním světě ještě umíme žít docela doopravdy.
Tak tam teď jdu své skutečné mámě rozsvítit neskutečnou svíčku.