S obdivem a úctou myslím na všechny lidi, kteří se o sebe s láskou, trpělivostí a samozřejmostí starali až do konce. S rozpaky jsem pak sledovala film Láska, který by o tom měl být. Tady je pokus o malé zastavení nad ním, k němuž jsem pozvala i dva "hosty", autory dalších článků: Adrianu Skálovou, malířku, a Zdeňka Kalvacha, lékaře.
Odkazy na jejich texty najdete pod tímto článkem

Film režiséra Hanekeho s odvážným titulem Láska je po formální stránce téměř dokonalý: v každém okamžiku výborní herci, kamera, která nás ubydlí v jednom bytě tak, že jej nejen vidíme a známe, ale i cítíme jeho vůně; zvuky jsou jako doma, světla málo, tak jako to doma bývá, oblíbená místa (dřez, kuchyňský stůl, postel, křesla, koupelna) hrají přesvědčivě své důvěrně známé role. Ale z nějakého důvodu něco zásadního, co má doma být, chybí. Divák proto nakonec zůstane venku a je mu všelijak.
Na první pohled to vypadá, že umělec ve mně může být s kvalitním filmem spokojený, jako stárnoucí milující manželka mohu být šťastná, že někdo točí o lásce lidí na konci života, a také jako člověk, který se pohybuje okolo umírajících a pečujících lidí, bych mohla být vděčná, že téma bylo otevřeno a lidé tak mohou aspoň na plátně zahlédnout něco, před čím spíše jinak utíkají a utíkat by neměli. Jenže ouha, z kina i napodruhé odcházím trochu nadurděná a zklamaná. Proč?
Co se týče umělecké stránky filmu – neumím režisérovi odpustit jakousi zradu. Svými až geniálními nástroji diváka k sobě připoutá, do ouška mu celou hodinu šušká: „Je to skvělé, hledíš na kvalitní film, podívej na ty herce, na ticho, šero, poslouchej zvuky bytu i zvuky života“… Jenže pak, když je divák takto šikovně lapen, dostane facku. Režisér si jej dovedl, kam chtěl, a tam rozsvítí a řekne: Hehe, a už jsi v tom se mnou, pěkně jsme si spolu došli noblesními cestičkami k euthanázii, která je přece také noblesní, to oba víme, že? Do lásky přece nemůže patřit slabost, únava, křehkost…kdo by to vydržel?
S láskou ve filmu je to podobné. Film by se mohl jmenovat třeba „Tak to také chodí…“ ale pojmenovat jej Láska pokládám za vypočítavost a opět vlastně za zradu. Manželé jsou k sobě většinou slušní a pozorní, ale zároveň neumějí to základní, co přece láska umí, co ji nese i stářím a nemocemi i (doufám) smrtí: nekonat to, co já chci, ale to, co si přeje ten druhý. Ptát se. Nenařizovat si. Nebýt na prvním místě já. Paní Anne je tím vyloženě protivná, jak s manželem pořád nějak jakoby nenápadně ale tvrdě posouvá, ale i on, daleko něžnější, nakonec neumí poslechnout její základní přání. Kdyby je vyslyšel, nebude jí nutit pití, a ona tak za pár dní pokojně zemře. Místo toho ji po svém zabije ve chvíli, která nabídla možnost společně cítit tichou radost, že se podařilo zaplašit úzkost a strach a že tu přes všechnu tíhu dál roste naše vzájemná láska se svým tajemstvím. Jistě, lásku si ke konci života projevujeme i krájením masa, převlékáním počůrané postele a krmením, ale přece ne jen tak! Pokud má film být o Lásce, měl by umět být i o tom, že ona někde tiše, vášnivě, pevně a něžně za tím vším pořád žije, stará známá a stejně mladá. Režisérovi mám za zlé, že na tohle rezignoval, přestože disponuje prostředky, kterými lze diváka do tohoto tajemství lásky, ve všedním životě často skrytém, vtáhnout.
Co se týče péče: z filmu a z reakcí na něj je vidět, jak nyní žijeme, jak nás vzájemná péče leká. Jak neumíme žít život vcelku, do svého dvorka si vpouštíme často jen jeho zábavnější kousky. V tomto poměrně novém životním rozvrhu nemají místo zcela základní věci, které do života patří a které jsou skutečnými nositeli tajemství, něhy, krásy, lásky, věrnosti. Těmto dobrým důležitým věcem asi kdekdo přitakáme ochotně, ale že by se daly nacházet tam, kde musíme v noci vstávat (k dětem, pak k rodičům, pak k manželovi), přebalovat a krmit (děti, pak rodiče, pak manžela), zpívat jim, držet je v noci za ruku, aby se nebáli…. a to vše dělat měsíce či léta… tomu jaksi už přitakat neumíme. Víme, jak náš život ve skutečnosti vypadá? Mnoho let jsme střeženi dnem i nocí rodiči, za dalších deset či patnáct let zas nás čeká péče o naše děti. Plynule to přechází kolem našich čtyřiceti či padesáti let do péče o rodiče, to zas někdy plynule do péče o partnera. Pokud jde všechno dobře a neonemocní-li nám naši malí či mladí blízcí dřív, což také není úplně zřídka. Prostě většinu našeho života někdo kolem nás naši blízkost a péči potřebuje. Počítáme s tím? Po filmu lidé vypadali překvapeně, že se někdo o někoho stará. Ptali se, jak se jde na péči připravit. Je přece tak strašná! A já drze odpovídám, že to je těžké, někdy hodně těžké (film je v tomto smyslu spíše milosrdný a salónní), ale také v mnohém nenahraditelné a dobré, může to být opravdu nemalá část našeho života a připravit se na ni je třeba od dětství, určitě při svatbě, vlastně každý den.
Žijeme většinou pohodlně a dlouho, ale proto také často ne úplně snadno a ne krátce z tohoto života odcházíme. Je tedy velmi pravděpodobné, že jeden z nás, kteří si teď slibujeme lásku na celý život, bude toho druhého přebalovat, krmit, vozit. Ale na to přece nikdo nemyslí, lekali se lidé v diskusi po filmu. Tak na to mysleme a pokud možno se nebojme, budeme žít plněji a šťastněji a nebudeme na to tak sami jako pan Georges z filmu. Film je matoucí, protože se jmenuje Láska a ukazuje z ní jen slupku, a nebezpečný, protože nám lže: říká, že péče o sebe navzájem v našem životě nemá místo, je to vlastně něco divného, musíme být na ni sami, je těžká a těžké věci nemohou být dobré. A také říká, že když se lidé mají rádi, mohou se navzájem podle svého uvážení i zabít. Tomu neumím uvěřit. Obávám se, že to je jinak: že se ti dva neměli opravdu rádi a proto to takhle studeně probíhalo a zkratkovitě dopadlo. Byli jen k sobě – někdy, a když o moc nešlo, slušní. A to je v životě (kdykoli a na konci zvlášť) trochu málo.

Článek Adriany Skálové na stejné téma najdete zde
Článek MUDr. Zdeňka Kalvacha k filmu Láska najdete zde.