Narození, umírání. Je možné se křehkých chvíl našich životů dotknout přes obrazovku? Zdá se, že výjimečně ano. Podívejte se.

Na prvním programu České televize dosud běžely dokumenty pouze o slavných lidech, nikdy žádný jiný. Historickým průlomem prý bude tato středa: Česká televize zahajuje vysílání dokumentárního seriálu Život se smrtí Šárky Horákové Maixnerové. Slavní lidé tam tentokrát nebudou. Nebudou?

Dokumentární cyklus se točil více než rok, předtím o něm mnoho let Šárka s dalšími lidmi přemýšlela, snila, psala, plánovala, diskutovala; a také za něj na různých frontách bojovala. Nevzdala to a uspěla. Proč se film tak nesnadno rodil? Protože je o nás. O našem životě a o naší smrti. O našem konci života. O kterém se nám nechce myslet ani mluvit a na který se rozhodně nechceme dívat. Nechceme?

Novináři pořád chtějí něčím úžasným oslovit osoby zvané posluchači, diváci, čtenáři. Pasou proto po „true stories“, skutečných příbězích skutečných lidí, protože ty jsou nejžádanější. Když je Šárka ale televizi nabízela, ruce jí nikdo netrhal. Obava z nežádoucího tématu, které jsme si sami vystrčili za dveře, byla veliká. A zvítězila?

Obava ne, Šárka a její tým ano. A my všichni s ní. Od 19. března vždy ve středu v devět hodin večer se budeme moci nechat sedmkrát pozvat domů k lidem, kterým život proměnila těžká nemoc. Jsou to lidé, kteří nešli do filmu do práce a večer pak domů. Neznáme je z obálek časopisů. Jsou to lidé, kteří pro nás ostatní byli ochotni před kamerou žít (a někteří z nich dožít) své životy: radosti, smutky, váhání, naděje, otázky, obavy, nejistoty, tajemství. To, že jejich obzor se přiblížil, jim přineslo mnoho strastí, ale také jim život učinilo velmi cenným. Každá chvilka, každá radost, každý rozhovor, každá otázka mají náhle velkou váhu.
A my jsme pozváni. Otevírají se před námi dveře velmi vzácné – jen málo z nás je ochotno si do těchto křehkých chvil života vpustit fotografa, natož pak kameru. Chápu to, a proto všechny, kteří dveře otevřeli, i ty, kteří je něžně provázeli, obdivuji a děkuji jim za to. Umožnili nám se dotknout našich největších pokladů: že tu jsme a máme čas být s těmi, které máme rádi, že na ně můžeme být hodní, že můžeme ještě něco udělat v práci, s dětmi nebo pro své staré rodiče. Mohli bychom tuhle normální skvělou věc vědět sami od sebe, ale trochu jsme na to pozapomněli. Jsme obrázkoví lidé a skrze obrázky z obrazovky máme teď šanci si domů vpustit světlo křehkých chvil i do našich životů, které zatím vypadají nekonečně.

Na předpremiéru v pražské La Fabrice ve čtvrtek přišlo asi 300 lidí, hurónsky se smáli i byli tiše dojati. Nejdelší focení pak neabsolvovali slavní filmaři či herci, ale ti, kteří filmu svůj příběh věnovali a měli to štěstí, že nad nemocí zatím vítězí. Takže věřím, že na ČT1 se vlastně nic nezmění – poběží dokumentární seriál o slavných lidech a my diváci jej budeme napjatě sledovat, protože bude vlastně o každém z nás. (Podobných po obrazovkách opravdu moc neběhá, tedy asi bude i slavný...)

O životě se smrtí