Je konec února. Jsem v malé moravské škole, povídáme si o smrti. Ptám se osmáků, jak by to vypadalo, kdyby smrt nebyla. To by bylo hrozné, říká po chvíli přemýšlení Tereza s culíkem. Nic by nemělo smysl a cenu, přidávají se ostatní, jen bychom se flákali a nebavilo by to nikoho. Třída si povídá o tom, že smrt je taková zpětná baterka, svítí nám na život a dává mu důležitost. Ve čtvrté třídě pak bystrý okatý Kuba říká, že moc chce veselý barevný pohřeb: jak to má ale udělat, kam to má napsat, komu říct, aby mu to splnili? Trochu mě zaskočil, říkám mu, na to máš ještě čas… A on že ne, co když mě teď cestou ze školy přejede auto a nikdo se to nedozví? Umřít přece můžeme každý, dodává přesvědčeně a beze strachu, potřebuju jim to říct teď!

Já taky. Je polovina března a svět je najednou hodně jiný. Čtu si rozhovor s italským lékařem, který říká, jak si nedokáže zvyknout na to, že lidé umírají bez svých blízkých a v nemocnici, kam za nimi kvůli koronaviru nikdo nemůže. V lepším případě si přes telefony a tablety říkají poslední slova, posílají pusu, lásku, něhu… Někdy asi i těsně před tím, než je uspí a připojí je na ventilátor. Bleskne mi trochu nepatřičně hlavou, jak je dobré, že na to ten lékař není zvyklý. V naší zemi takhle bohužel umíráme běžně: osaměle a v nemocnici, i když nemáme žádnou karanténu. Teď ji ale máme a jinak to třeba nepůjde.

Těším se tu na světě ještě na spoustu věcí a doufám, že ještě na ně bude čas, snažím se. Nemám domalováno ani uklizeno, náš dům je teď víc zbořený než postavený, vnoučata se rozhlížejí po světě a rychle rostou, můj starodávný milý má krásné oči. Ale na své cestě jsem už delší dobu, život jsem dostala krásný a v italské nemocnici by už možná museli dostat přednost mladší, tak jak je to s tím barevným pohřbem?

Posledních dvacet let stále někde vykládám dětem i dospělým, aby pamatovali na to, že jsme tu jen na chvilku. Aby využili čas života, aby si opatrovali i poslední chvíle tady na zemi se svými blízkými, nenechávali je osaměle v nemocnicích, neměli strach. A trochu asi drsně přidávám, aby si to, co si chtějí říct, říkali teď – a ne až někdy. Protože to „někdy“ třeba nepřijde. Hledí na mne, na veselou „pani z hospice“, která říká ty divné věci.

Mohla by teď ta pani sama sebe trochu poslechnout, svoje povídačky o vděčnosti a křehkosti… Barevný pohřeb jako Kuba bych taky ráda, ale asi jsou důležitější věci. Dopíšu už opravdu zítra závěť, na kterou se chystám desítky let. Domaluju do neděle obraz, který dlužím. Neuklidím všechno (asi ani po pěti karanténách, omlouvám se, tolik bych chtěla). Napíšu dopis dětem, i když i bez toho vědí, že je mám ráda a že to s nimi bylo výborné dobrodružství. Vědí i to, že jsem zvědavá, jak to bude dál. Ostříhám si nehty na nohou. Zařídím dnes banku, aby do ní děti mohly, kdybychom oba umřeli. Popíšu fotky předků (…možná). Nestačím všem kamarádům, nyní také poustevníkům, zavolat, ale i když jsem byla dost zalezlá, děkuji vám moc. Tolik pestrých bytostí jsem dostala! A každé ráno se zeptám Hospodina, jestli jdu tak, jak si to pro mě vymyslel, a jestli je zvědavý na to, jak to myslím já. Zamávám nahoru těm, kteří už ten neviditelný most přeběhli, a každý večer, který ještě přijde, vezmu za ruku svého milého muže, aby věděl, že je můj poklad. Aby věděl i pak, když budeme třeba umírat každý jinde.

Na začátku března jsme si s patnáctiletými studenty na jiné škole povídali o tom, že se nikdy nejde na smrt úplně připravit a předem se rozloučit. Nejde. Nevíme, jak to bude. Ale jde si říkat ty hlavní věci už teď, dnes, ne až někdy. Aby nám pak nebylo víc smutno, než je nutné.

Dnes je na to dobrý den.