Zjednodušit jakékoli události na souboj dvou znepřátelených skupin, z nichž přinejmenším jedna je vykreslena jako hodně divná, je tou nejprimitivnější, zpravidla lživou a bohužel fungující mediální šablonou. Většina českých médií si ve své snaze populárně vykreslit dění na Šumavě vybrala právě tuto dryjáčnickou metodu.

Na Šumavě přitom jde o víc než o souboj aktivistů a najatých dřevorubců. Jde dokonce o víc než o spor ekologů a dalších odborníků se zdravým selským rozumem turisty Stráského. Krom přírody jde totiž především o právní stát. Jeho pravidla porušuje vysoký státní úředník exhumovaný z politického záhrobí vládou, které má tato pravidla naopak střežit. A porušuje je tak otevřeně, jak to Česko zřejmě nezažilo od konce osmdesátých let.

Politická rozhodnutí podléhají celé řadě vlivů, z nichž zdaleka ne všechny jsou motivovány prospěšností pro společnost, péčí o její budoucnost a o budoucnost prostředí, které obýváme. Instituce právního státu jsou tu mimo jiné od toho, aby zabránily přehmatům i účelovým manévrům a aby tak byla zajištěna základní kontinuita. Tam, kde se tato logika nerespektuje, jako třeba v řadě zemí bývalého Sovětského svazu, sice může existovat parlamentní demokracie (lidé se v parlamentních volbách jednou za čas rozhodují mezi různými politickými uskupeními), vládnoucí ale neberou ohled na jakákoliv nad jejich konání nadřazená pravidla. Důsledkem jsou chybějící respekt politiků k hlasu expertů, absence jakékoli koncepce a z toho vyplývající chaos, prostor pro korupci a kriminální jednání obecně. Na straně občanů pak ztráta pocitu elementární spravedlnosti, životní jistoty i důvěry ve stát.

V souvislosti s dramatickou proměnou krajiny ve 20. století se ve vyspělých státech stala právě ochrana životního prostředí jedním z lakmusových papírků fungování právního státu. Odráží se v ní mimo jiné poznání moderní společnosti, že alespoň na několika ostrůvcích připomínajících někdejší přírodu má smysl omezit jinak všudypřítomné zásahy člověka – a že toto omezení je nutné garantovat zákony, aby mělo dlouhodobý účinek. Právě ty oblasti Šumavy, které se v těchto dnech rychlým tempem mění v holiny, mezi takové výjimečné lokality patří, a to ne náhodou. Rozhodnutí na nich kácet, byť odůvodněné bojem proti kůrovci, je výsostně politické, což dokumentuje i rezignace celé vědecké části rady Národního parku, která s tímto postupem nechce mít nic společného.

Obdobné politické kroky jsou vždy přinejmenším podezřelé z toho, že vychází vstříc dílčím zájmům a že nebudou ku prospěchu zákonem ochraňované oblasti. Právě nástroje právního státu jsou jedinou pojistkou proti takovému riziku. V šumavských hvozdech, o které dnes jde, je proto ke kácení nutné posouzení o zásahu do soustavy Natura 2000, dále výjimka ze zákona pro zásah do ochranných podmínek zvláště chráněných druhů a konečně výjimka ze zákona pro využití intenzivní technologie na území národního parku. Ředitel šumavského národního parku žádné z uvedených posouzení či výjimek nemá a původně se ani nenamáhal o ně žádat. Má ovšem moc, a to mu zřejmě stačí. Zatímco ve fungujícím právním státě by takového ředitele musel ministr životního prostředí okamžitě odvolat, a ten by měl za porušování práva skončit před soudem, ministr Chalupa (který jej naopak narychlo dosadil) se tváří jako nestranný pozorovatel. Jeho pilátovská role je demonstrativním popřením poslání politiky v právním státě.

Nástroje právního státu zajišťují přinejmenším čas pro odbornou debatu. Podporují tak kontinuitu a kvalifikovaná řešení. Jejich ignorování posiluje zvůli mocných a znemožňuje obranu proti ní. V takových případech přivazování ke stromům není ulítlou reakcí zarostlých excentriků, ale poslední, zoufalou obranou před mocí, která se jako velká voda vylila z břehů.