Překvapivá nenápadnost nesvobody

05. 12. 2017 | 13:11
Přečteno 1192 krát
Tváří v tvář soustředění ekonomické a politické moci v jedněch rukou a hrozbě poddolování právního státu, jež zejména po posledních volbách akutně ohrožují demokracii v naší zemi, se spory o minulost mohou jevit jako intelektuální libůstka. Ale právě nakládání s dějinami nás do takového stavu přivedlo víc, než si připouštíme.

Mechanická poučení z minulosti a falešné analogie totiž zásadně ovlivnily přemýšlení lidí o našem současném uspořádání – a měly velký vliv na politické rozhodování (či na instinktivní reakce) většiny. Jako historici a lidé působící v oblasti historického vzdělávání neseme svůj díl odpovědnosti. Chceme-li čelit novému znesvobodnění, musíme odložit vzájemné bojůvky a společně pracovat na tom, abychom dobře rozuměli příčinám a průvodním jevům znesvobodnění v minulosti.


Zápas o minulost


V souvislosti s volbou několika členů Rady ÚSTR, o nichž bude horní komora českého parlamentu rozhodovat tento týden, se již od září v médiích opět rozhořely spory o podobu české politiky paměti. Jedná se přitom zejména o to, zda bude ÚSTR pokračovat v současném směřování k (jakkoli specifické) vědecké instituci. Kritici by jej naopak rádi vrátili do časů, kdy byl téměř výhradně platformou reprodukující paměť na bezpráví, jehož se dopouštěl komunistický režim. Jsou totiž přesvědčeni, že jedině tak ústav bude plnit své poslání – tedy bránit plíživému návratu totality.

Otázka, zda má být ústav kritickou vědeckou institucí nebo nástrojem politiky paměti, přitom souvisí s tím, jak rozumíme vztahu mezi historickým poznáním a hodnotovými východisky současného společenského uspořádání. Pomineme-li osobní kariérní a politické ambice protagonistů boje o ÚSTR, najdeme na všech stranách sporu přesvědčení o potřebě hájit zásadní hodnoty, od nichž náš stát po roce 1989 odvozuje svoji legitimitu. Právě díky tomu jsou boje tak tuhé. Většina aktérů, ať už na té či oné straně pomyslné barikády, se bije za něco, v co skutečně věří. I jejich podporovatelé, tedy širší zainteresované kruhy, cítí, že nejde jen o moc nad jednou institucí, ba ani ne jen o výklad nedávné minulosti, ale o podstatnou kótu zápasu o to, jak jako společnost rozumíme sami sobě. Je svým způsobem tragické, že se tu navzájem potírají a před veřejností diskreditují i ti lidé, kteří mají v posledu podobné cíle: poukazovat na nesamozřejmost a křehkost svobody, bránit poddolování právního státu a pečovat o demokracii. Jen se neshodnou v tom, jaké zacházení s minulostí takovému snažení napomáhá a jaké mu naopak škodí.


Hitler byl taky člověk

Jak různě můžeme vnímat úkol a poselství historizace minulosti se dá ilustrovat na tématu, které s boji o výklad komunistické diktatury zdánlivě nesouvisí. V roce 2004 jsem se v Berlíně účastnil veřejné debaty o filmu Der Untergang (Pád třetí říše), který se krátce předtím objevil na plátnech tamních kin. Někteří zástupci berlínské židovské obce film tehdy emotivně kritizovali – především za to, že ukazuje hlavního hrdinu, Adolfa Hitlera, jako člověka, s lidskými city a lidsky pochopitelnými reakcemi. Spolu s několika dalšími studenty jsme oponovali: vždyť právě to, tvrdili jsme (a jsem o tom dodnes přesvědčen), je na filmu cenné. Nejde jen o to, že je díky tomu působivý a věrohodný. Na celé zkušenosti s nacismem je přece podstatné, že i Adolf Hitler byl člověk, stejně jako tisíce těch, kdo ochotně realizovali jeho plány. Že nešlo o dotek mimozemské civilizace ani o útok oživlých monster na civilizovanou a humánní evropskou společnost. Že to, co způsobil nacismus, se zrodilo v lidských hlavách a že to miliony lidí podporovaly. Teprve to nás totiž přivádí ke klíčovým otázkám: Kdo vlastně byli vykonavatelé násilí? A čím si režim, který byl nakonec odpovědný za nejhorší válku v dějinách lidstva a jehož protagonisté nadto nechali systematicky vraždit miliony lidí, získal podporu jiných milionů? Proč ho původně podporovali nebo tolerovali i někteří, kteří se nakonec stali jeho oběťmi?

Již více než deset let před uvedením filmu Pád třetí říše ostatně vyšla skvělá kniha Christopha Browninga „Obyčejní muži“, která ukazuje, jak se z řadových příslušníků pořádkové policie, „tátů od rodin“ z Hamburku, ve válečných podmínkách východního Polska postupně stali masoví vrazi. Teprve, když historici nebo umělci ukáží, obrazně řečeno, příslušníky nacistických ozbrojených složek jako lidi a když dokáží vysvětlit, proč tolik dalších, kteří nemuseli mít nutně špatné úmysly, v historii přispívalo k utváření předpokladů do nebe volajícího bezpráví, budou moci dějiny útlaku skutečně promlouvat a přispívat k rozpoznání předpokladů útlaku a bezpráví příštích. V opačném případě půjde vždy jen o zcizující vyprávění o něčem, co se nás v posledu netýká.

Podobně jako zástupcům berlínské židovské obce vadilo, že Hitler je v populárním filmu zobrazován jako člověk, s lidskými city, strachem, malými radostmi a hysterickými záchvaty, vadí bojovníkům proti údajné relativizaci komunistické minulosti u nás, že státní socialismus je interpretován jako společenské uspořádání založené na vyjednávání různých zájmových skupin a požívající svého času značnou podporu lidí.

Jakkoli mám pochopení pro touhu jasně oddělit nelidské od lidského, bezpráví od práva a zotročení od svobody, pokládám za zásadní myšlenkovou chybu, když se jedno či druhé beze zbytku ztotožňuje s určitou dějinnou érou, s konkrétním politickým uspořádáním či s předem vymezenou skupinou lidí. Také představa, že v čím černějších barvách budeme líčit komunistickou diktaturu u nás, tím spíše zabráníme nástupu nové „totality“, je kardinální a nebezpečný omyl.


Víra ve vlastní poslání

Má-li být autoritářský režim v moderní době úspěšný, tj. má-li rozbít stávající pořádky a má-li uspořádání společnosti ve vlastní režii alespoň pár let udržet, vyznačuje se zpravidla třemi rysy. Prvním z nich je přesvědčení alespoň části reprezentantů nových pořádků o oprávněnosti a opravdovosti příslibů, jimiž si získávají popularitu. Ideologie, má-li být úspěšným nástrojem k proměně myšlení i praxe, nikdy není jen vnějším hávem pro klamání lidí, kterému by jeho nositelé sami nevěřili. Ne, že by mezi mocenskými hráči vznikajících diktatur nebyli i chladní cynikové, kteří něco jiného říkají a něco docela jiného si myslí, ale chceme-li opravdu porozumět nástupu diktatury, musíme umět nahlédnout také autentickou víru v blahodárnost zaváděného systému, kterou přesvědčeně a přesvědčivě šíří nové elity. Skutečně úspěšná manipulace nebývá jen chladně vypočítavá, ale vychází ze srdcí, která hoří pro myšlenku. Ať už se jedná o sílu očištěné národní pospolitosti, rovnost všech lidí a konec vykořisťování člověka člověkem, nebo třeba o skoncování s politikou jako dialogem a její nahrazení efektivním technokratickým řízením.

Stejně tak je dobré si všimnout, že má-li být autoritářský model vládnutí dlouhodobě udržitelný, nemůže příslib lepšího života a společenského vzestupu pro široké vrstvy společnosti zůstat jen frází, ale bývá skutečně naplňován. Snaha ukázat, že například všechny komunistické sliby byly jen vylhanými frázemi a že se u nás po roce 1948 vlastně všem dařilo hůř než dříve, je nejen v rozporu s historickou skutečností, ale zcela se míjí s potřebou porozumět vysoké legitimitě, kterou diktatura KSČ měla právě v čase své nejnásilnější podoby. Bezpráví, znesvobodnění a omotání společnosti sítí strachu a nedůvěry, dlouhodobě akceptuje většina lidí jedině tehdy, když jsou vyváženy splněním některých dlouho nenaplňovaných potřeb a tužeb: zbavením existenčních potíží, snížením či vykompenzováním sociální nespravedlnosti, nastolením pořádku a bezpečí. Je to právě funkčnost mnohých autoritářských receptů, přinejmenším v krátkodobém horizontu, které vedou velkou část společnosti k jejich aktivní podpoře nejen před, ale i po nastolení nedemokratických režimů. Nemalujme si, že autoritáři se znemožní, jakmile budou nuceni spravovat stát. Takové plané naděje se v minulosti již mnohokrát vymstily.


Zdánlivá neměnnost jako útěcha

Možná nejpodstatnějším tajemstvím úspěchu nastupujících autoritářských režimů je ale zdání, že vlastně zachovávají kontinuitu. Většině lidí se v roce 1933 v Německu – ani v roce 1948 u nás – nestalo vůbec nic. Dál chodili do práce nebo do školy, dál užívali pěkných jarních dnů, dál diskutovali s přáteli po kavárnách nebo hospodách (jenom si museli stále víc dávat pozor, aby je někdo cizí neposlouchal), dál se bavili na vesnických tancovačkách nebo povznášeli ducha na koncertech berlínské či pražské filharmonie. Proměny každodennosti zkrátka ani tváří v tvář zásadním politickým zvratům nebývají náhlé a nápadné. V řadě prostředí, mimo významné politické a vzdělávací instituce či redakce novin, může i ve změněných podmínkách překvapivě dlouho přežívat jistá autonomie světů „obyčejných“ lidí. Někde to dokonce platí i trvale - všimněme si, kolik lidí v souvislosti se státním socialismem vypráví o svých „ostrůvcích pozitivní deviace“. Jistá míra přežívající autonomie a svébytnosti (byť třeba z hlediska celku naprosto nevýznamné a nijak nebránící bezpráví a nespravedlnosti) poskytuje útěchu i mnohým, kteří by se k nastupující diktatuře jinak stavěli kriticky. Dává jim pocit, že to přece jen nebude tak zlé a že (v případě, že by se postavili na odpor) pořád mají co ztratit. Právě o tom je třeba vyprávět. Nejen proto, že to odhaluje mnohé z lidské povahy. I z toho důvodu, abychom to jednou nebyli my, kdo budeme přivírat oči nad očistou společnosti od těch či oněch škůdců a budeme se utěšovat, že vlastně ještě není tak zle.


Většina vždycky chce, aby bylo líp

Zaměříme-li se v našich historických výkladech odmítnutých společenských uspořádání jen na jejich zavrženíhodné stránky, hrozí, že budeme malovat obraz monstra. Na monstrum sice každý může s odporem ukázat, nikdo si ho ale nespojí sám se sebou. Tedy s dneškem a se současnými tužbami i ambicemi lidí, které zatím zůstávají pod povrchem, ale které pak mohou poměrně rychle roztříštit náš důvěrně známý svět jako prázdnou hliněnou nádobu.

Usilovat o plastický obraz života v diktatuře, včetně toho, jak například komunisté skutečně naplňovali některé tužby milionů lidí, díky nimž se dostali k moci, jak i v časech nejtužšího stalinismu přežívaly různé autonomní skupiny a způsoby života nebo jak protagonisté komunistické moci autenticky věřili vlastním ideologickým východiskům a byli za ně ochotni pokládat nemalé oběti, to vůbec není projevem zavrženíhodné nebo naivní relativizace zločinů a bezpráví, kterých byla ta doba plná. Právě takové průhledy do světa, o jehož návrat rozhodně nestojíme, naopak mohou zásadním způsobem přispět k porozumění předpokladům a charakteru postupné ztráty svobody. Právě proto, abychom nebyli zaskočeni (jen zdánlivě nepochopitelným) vývojem věcí kolem nás a uměli čelit rizikům, která přináší, je potřeba vědět například i to, že v KSČ padesátých let bylo dost idealistů pracujících upřímně pro spravedlivější svět nebo že statisíce lidí skutečně vnímaly kolektivizaci či znárodnění průmyslu jako cestu k osvobození dělníků i venkovské chudiny. Že i Klement Gottwald byl člověk a mnoho jeho podporovatelů chtělo jen, aby bylo líp. Žádné zlo se tím nerelativizuje.

Text je zkrácenou a lehce upravenou verzí eseje publikované 30.11. v příloze "Salon" deníku Právo

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza C Cimburek Ludvík Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav O Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Palik Michal · Paroubek Jiří · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Růžička Michal · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy