Symbolicky 28. října minulého roku otevřelo Národní muzeum v památníku na Vítkově expozici o československých moderních dějinách. Je rozhodně dobře, že se muzeum nezabývá jenom mamuty či příchodem Slovanů a je ochotné věnovat prostor i peníze na historii 20. století. Avšak dobrá vůle sama o sobě nestačí.

Expozice Křižovatky české a československé státnosti zaujme na první pohled svou nákladností: projekční plátna, dotykové obrazovky, mohutná výstavní konstrukce. Návštěvník ale záhy zjistí, že to všechno mu jednak nepomáhá, aby se v prostoru zorientoval, jednak to nenese mnoho informací.

Hned vstupní pasáž k roku 1918 působí rozpačitě: Masarykovo pero, tři poštovní známky (TGM, Beneš, Štefánik) a skleněná mapa republiky, k tomu filmové záběry. To je vše. Navíc v prostoru, který nemá žádné centrum, takže se člověk cítí trochu ztracený. Při bližším pohledu je pak vidět další rys výstavy: že byla šitá horkou jehlou. Řada exponátů vůbec nemá popisky. A když už jsou, je v nich spousta překlepů.

Problematická je také práce s exponáty. Do výstavy se pochopitelně nevejde všechno a muzeum musí zjednodušovat. Ale jisté hranice by bylo dobré respektovat. Například ve vitríně věnované Janu Palachovi jsou kromě posmrtné masky, portrétů a průkazek vystaveny i jeho boty s ponožkami. Je jistě možné přiblížit historickou postavu i osobními předměty. Ovšem působí-li exponáty jako relikvie, příběh, který mají přiblížit, naopak oddálí. Na výstavě přitom chybí to nejdůležitější: samotný Palachův dopis. Muzeum sice nevlastní originál, ale v tomto případě by hodně pomohla i faksimile. Anebo si autoři myslí, že na Palachovi bylo nejzajímavější, že nechodil bos?

Druhý příklad: v šesti doprovodných vitrínách jsou za pomoci (stejno)kroje a typických předmětů představeny různé postavy československého 20. století – sokol, skaut, voják, tramp, svazák a... německá selka. Ta je znázorněna lidovým krojem, hákovým křížem a odznáčky s Hitlerem. Trochu to připomíná výstavky o nepřátelích lidu v komunistických soudních síních. Proč jsou čeští Němci představeni právě fašistickou selkou? Protože kroj s čepečkem a hákový kříž jsou typicky německé? Anebo prostě měli v muzeu zbytečný kroj na skladě?

Nepřehlednost, nevyužití prostoru, překlepy, zvláštní výběr exponátů a špatná práce s nimi ovšem jsou jen drobnostmi ve srovnání se zcela zásadním problémem výstavy. Tím je samotná koncepce, která potvrzuje sebestředný mýtus o demokratickém českém národu rdoušeném po celé 20. století vnějšími silami a domácími kolaboranty. Mýtus o národu, který byl po první světové válce vzorem celé Evropě, který si vždy uchoval demokratickou a lidskou identitu a který nakonec v roce 1989 zvítězil nad všemi nepřáteli.

Odpovídají tomu notoricky známé, patetické filmové záběry, u nichž každý vlastenec zatlačí slzu, i ladění doprovodných textů. Například na křižovatce vztahující se k roku 1989 se dočteme, že „v Československu se myšlenka normalizace neujala… Rozložil ji nezájem i aktivní odpor.“ Když se neujala, proč ji naprostá většina občanů po dvacet let spoluutvářela? A proč dodnes přežívají její myšlenkové vzorce i klientelistické způsoby? K tomu už nám výstava nic neřekne.

Do koncepce, která vychází z představy, že národ a utlačovatelé jsou dvě oddělené entity, se nejzásadnější věci prostě nevejdou. Platí to o lhostejném přístupu české veřejnosti k holocaustu (jenž je jen třikrát letmo zmíněn), o genocidě českých Romů (k níž zřejmě vůbec nedošlo) a zejména o nuceném vysídlení českých Němců. Rok 1945, počátek nejdramatičtější demografické i sociální proměny českých zemí, není pro autory expozice žádnou „křižovatkou“.

„Odsun“ je v hlavních textech výstavy zmíněn pouze v jediné větě, která objevně konstatuje, že „po odsunu Němců se obratem změnila národnostní struktura.“ Jediný dokument vztahující se k nucenému vysídlení 3 milionů českých Němců je článek (umístěný v úrovni kotníků) připomínající, že o něm rozhodli spojenci v Postupimi (tedy nikoli my). Skutečnost, že poválečná „očista“ prováděná za souhlasu drtivé části české společnosti zásadně předznamenala vývoj směrem k diktatuře, se do obrazu trpícího dobrého národa nehodí.

Je pochopitelné, že žádná výstava nemůže podat detailní analýzu všech historických souvislostí. Stejně tak je třeba respektovat, že expozice Národního muzea mají vedle vzdělávací i svoji identitotvornou funkci. Autorům expozice – a možná ještě spíše jejím supervizorům – ovšem uniklo, že v 21. století se uprostřed Evropy identita již neutváří sebezahleděnou sakralizací nejbanálnějších stereotypů o vlastních dějinách.

Naopak, má-li mít taková snaha smysl, musí vycházet z nabourávání zažitých mýtů, které ve svém důsledku může být překvapivě konstruktivní. Jedině takový přístup totiž může vést k tvůrčímu přemýšlení o našich dějinách a koneckonců i o naší současnosti.. Platí to tím spíše, činí-li se tak na místě obtěžkaném tolika mýty, jako je památník na Vítkově.

Tuto recenzi jsme sepsali s kolegou Jakubem Jarešem. V mírně zkrácené podobě byla publikována v časopise Dějiny a současnost (1/2010)