V posledních dvou letech jsme se stali svědky vyhroceného souboje o výklad komunistické minulosti. Celé klání, které pro svoji čím dál tím větší absurditu veřejnost pomalu přestává zajímat, by se na první pohled dalo vykládat jako boj mezi pravicí, která se snaží komunismus představovat jako éru, v níž šlo výhradně o represi a mocenskou zvůli, a levicí, které se takovýto pohled moc nelíbí, která ale nenabízí žádnou alternativu. Ve skutečnosti jsou ovšem diskuze o paměť komunismu součástí daleko závažnějšího zápasu o minulost. Zápasu, v němž jde především o podobu naší identity.

Snad už od legendárního sporu o smysl českých dějin je české ohlížení se za vlastní minulostí až neuvěřitelně uzavřené samo do sebe. Stalo se zvykem, že naši národní existenci neobhajujeme přítomností – tedy snahou definovat naši současnou roli ve světě a v Evropě – ani budoucností – tedy úlohou, kterou pro náš stát spatřujeme tváří tvář sjednocování Evropy a globalizaci, ale právě jen minulostí. Tedy tím, že jsme prostě všechno ve zdraví přestáli. Historii je za tímto účelem nutné vnímat jako příběh plný ústrků, který ovšem nakonec dobře dopadne.

Skutečnou esenci tohoto sebezahleděného přístupu představuje expozice Křižovatky české a československé státnosti, kterou na státní zakázku vyrobilo a v mauzoleu na Vítkově umístilo Národní muzeum. Příběh, který tato výstava (ale zdaleka nejen ona) představuje, začíná tatíčkem Masarykem vracejícím se z exilu do vlasti a končí Václavem Havlem mávajícím z balkónu Melantrichu. Je to příběh bytostně demokratického národa, jenž byl dočasně pošlapán importovanými diktaturami, ale jenž se nakonec vrátil k tomu, co vždycky autenticky chtěl; k demokracii, svobodě, spravedlnosti.

S tímto vyprávěním je v souladu i výše zmíněný „přísný“ pohled na komunismus, který v posledních letech prosazovala česká pravice, menší část historiků a různé skupiny obětí minulého režimu. Ten totiž rovněž sugeruje existenci nelegitimní vlády zlých komunistů, kolaborantů a agentů a, na druhé straně, dobré společnosti, kterou tyto zlé síly rdousily – a tím i kontinuitu onoho dobrého národního příběhu, jenž po právu vyvrcholil v roce 1989. O poznání hůře je s mýtem o české cestě dějinami slučitelné poválečné masové vraždění Němců a represe dalších nemalých skupin obyvatel. Tato kapitola našich dějin se ještě v devadesátých letech vykládala jako spravedlivá odplata, ale dnes už ji poučenější vypravěči příběhu raději přeskočí. Pochopitelně s poznámkou, že se o Němcích rozhodlo v Postupimi a došlo-li k násilí, byl to přirozený důsledek války. Jinak prý byla poválečná doba pokusem o demokracii, temná jsou až léta padesátá a za to už můžou komunisté, nikoliv my.

Tato česká historická succes story má mnoho děr. Stačí, když se člověk alespoň pokusí podívat na první republiku očima jakékoliv z menšin, která byla nucena v ní žít. Když si přečte noviny z období po 1945-1948 a zjistí, jak byla doba prosycena touhou po násilné očistě – a nejen od Němců. Když si uvědomí, v jak velké míře měla zdejší socialistická diktatura vnitřní zdroje. Když si připustí, že masa dvou milionů straníků v padesátých letech není úzká vrstva utlačovatelů dobrého národa. Když začne přemýšlet o tom, proč prvorepublikoví studenti, dogmatičtí stalinisté, reformátoři šedesátých let a chartisté byli často titíž lidé. A především, když se sám sebe po masarykovsku zeptá, jaké že ideje to byly, na nichž vznikla Československá republika a jak se je daří naplňovat. Vnést demokracii do střední Evropy se Československu moc nepodařilo a vytvořit modelové soužití více národností v jednom státě už vůbec ne; Němce jsme úspěšně vysídlili, se Slováky jsme se rozloučili a poslední mohykáni multietnických českých zemí, Romové, jsou sociálně marginalizováni a koncentrováni v novodobých ghettech. To, co se předkládá jako příběh úspěchu, jenž zakládá naši dnešní suverenitu, může být stejně tak vnímáno jako jeden velký neúspěch.

Nevyzývám k rezignaci a kolektivnímu sebemrskačství. Českou cestu 20. stoletím můžeme totiž vnímat z různých úhlů – jako problém multietnického společenství tváří tvář moderně, jako spoluúčast na velkých projektech, jejichž kořeny tkví v rozpadu starého světa malých struktur (a které, pravda, většinou špatně dopadly), jako klasickou zkušenost malého národa, který si musí osahat vlastní limity, aby se nakonec zapojil do integrující se Evropy. Souboj o dějiny nespočívá v tom, zda se proti dosavadnímu příběhu dobrého hrdiny, jenž úspěšně prošel martyriem minulého století, prosadí skeptický příběh o neúspěšném projektu. Jde jen o to pochopit, že nemůžeme identitu budovat na jednom dominantním příběhu, který nadto vychází z řady mýtů a jenž se nereflektovaně opírá o marxistickou nauku o monokauzalitě historického procesu. Že moderní dějiny je potřeba vnímat různýma očima a že hledání souvislostí v nich je víc než dohledávání příčin a následků.

Takové poznání není postmoderní rezignací na hledání identity jako takové. Může, pravda, dočasně ohrozit naše sebevědomí – asi tak jako když dítě pozná, že rodiče nemají vždy ve všem pravdu. To je ale nutný krok k dospělosti, tedy k nalezení identity moderní, kritické, vícevrstevnaté. Ta nejen že si nevystačí s jedním příběhem, ona si hlavně nevystačí s minulostí a musí hledat vlastní pozici tady a teď. A to my Češi potřebujeme jako sůl.

Právě tohle je zápas dneška. Není to zápas pravice proti levici nebo společnosti proti politice; vede se spíše uvnitř politických stran, uvnitř řady institucí, v akademickém světě, žije jím občanská společnost. Zápas je rozehrán na více hřištích, ale rozhodně ještě není vyhráno. Ztráta sebestředného dětského příběhu vždycky bolí a tahle bolest dříve či později opět poskytne příležitost pro populisty všeho druhu. Především na to se musíme připravit.