Jak je možné, že srbskou vládu sestavili demokraté se socialisty nebožtíka Slobodana Miloševiće? Jde o návrat starých časů nebo se Slobodanovi hoši opravdu zreformovali? Tenhle článek pro studentské noviny Bablyon jsem sice psal již po volbách, ale myslím, že je pořád aktuální.

Obvykle je to přesně naopak -v předvolebních průzkumech vedou demokraté, protože se lidé obávají naplno říct, že budou volit nacionalisty. Tentokrát vedli v průzkumech nacionalisté a nakonec vyhráli demokraté.

Volby přinesly tři hlavní překvapení. Demokratický, reformní či chcete-li „proevropský“ blok zvítězil. Koalice „Za evropské Srbsko“ v čele s prezidentem Borisem Tadičem získal 38 procent hlasů. Obrovský úspěch „proevropských“ sil, hlásaly titulky… jásaly davy, pilo se, tančilo na náměstích a Bělehradem projížděly troubící kolony. Radost z porážky nacionalistů byla taková, že i seriozním novinářům trochu ujela ruka a výsledkem byly agitky typu: „Dobré ráno! Když se lavina pustí, nic jí nezastaví. Evropská lavina. Šiřte to dále, jdeme dál! Evropské Srbsko není zemí poražených. Srbsko bude evropskou zemí, jen když získají všichni. A všichni můžou. My můžeme. Srbsko jde dál. Dobré ráno, Evropo!“ Tolik jinak seriozní deník Danas...

„Evropské“, „proevropské“ či „antievropské“ je dnes v Srbsku víceméně všechno, včetně koalice „za Evropský Sandžak“, v Muslimy osídleném jižním Srbsku, zvaném tradičně Sandžak. Sandžak přitom připomíná spíše Anatolii. A to nejen architekturou, ale i stylem lídrů sandžacké koalice, v čemž se ostatně příliš neliší od většiny ostatních politiků, bez ohledu na stupeň jejich „evropskosti“. Lidé ale nevolili jakousi abstraktní Evropu. Volili Srbsko bez mezinárodní izolace, Srbsko, ze kterého mohou cestovat i jinam než do Makedonie, Srbsko s normální ekonomikou, bez korupce… Prostě standardní liberálně-demokratický stát s tržní ekonomikou. Nebo ještě jednodušeji - volili Západ, tedy blahobyt, pořádek, právo. Slušné zaměstnání, auto, dovolená… Děsili se návratu do minulosti, což je přesně to, co se dalo čekat od druhého nejsilnějšího uskupení - Srbské radikální strany, kterou si kdysi vydržoval Miloševič na špinavou práci.

A je to právě její výsledek, který je druhým největším překvapením. Získala 29 procent hlasů. V normální zemi by to byla katastrofa - asi jako kdyby Sládek získal skoro třetinu hlasů. V Srbsku je to úspěch. Úřadující předseda radikálů, bývalý hrobník Tomislav Nikolič i skutečný předseda Vojislav Šešelj (toho času v cele Haagského tribunálu pro zločiny v bývalé Jugoslávii - zrovna včera vyhlásil, že vrah premiéra Zorana Djindjiče zaslouží stejnou slávu jako Gavrilo Princip) očekávali více. Očekávali vítězství. Spolu s koalicí premiéra Koštunici (získala jen 11 procent hlasů, další příjemné překvapení) mohli radikálové otočit kolo dějin zpět. Neotočili. Lidé jsou sice znechuceni nepříliš schopnými a zkorumpovanými demokraty, ale zpátky do let sankcí se jim nechtělo.

Třetí překvapení je návrat Miloševičových socialistů na scénu. Ve spojení se Sdružením penzistů a jednou lokální stranou získali něco přes sedm procent hlasů a jsou zpátky na scéně. Bez nich většinovou vládu nikdo nesestaví. Pak tu máme ještě 6 poslanců národnostních menšin a 13 z Liberálně-demokratické strany. Jediné strany, která tvrdí, že bez Kosova bude Srbsku líp. Dohromady je to 250 poslanců. Nový premiér potřebuje 126. Vyjednávání může začít.

Je to trochu jako u nás po posledních volbách. Nějaké přirozené koalici chybí pokaždé pár hlasů. Blok prezidenta Tadiče spolu s liberálními demokraty (upřímně se nenávidí, neboť Tadič je kdysi vyštval z Demokratické strany, ale teď to skousnou) plus šest hlasů národnostních menšin dává dohromady 121 poslanců. Chybí pět. Přirození spojenci - radikálové a dosluhující premiér Koštunica (konečně svět pochopil, že není „umírněný“ nacionalista, ale prostě nacionalista) mají jen 108. Tadič si vyříkal s Koštunicou, že spolu už vládnout nebudou, Liberální demokraté odmítají jak Koštunicu a radikály, tak socialisty. Radikálové odmítají Tadiče a liberální demokraty. Jenom socialisté jsou ochotni vládnout s kýmkoliv a jejich 20 poslanců má teď v rukou všechny trumfy. A tak se najednou nacionalisté dovolávají společného boje za Kosovo a demokraté naopak společných cílů v socialistické internacionále.

Socialisté, připomínám, jsou bývalí komunisté a strana Slobodana Miloševicé. Tedy ti hoši, kteří mají lví podíl na tom, že se někdejší Jugoslávie změnila v hromadu trosek, srbští penzisté prohledávají popelnice, a kdo chce vytáhnout paty ze země, musí absolvovat ponižující proceduru se získáním víza. To je ale zapomenuto. Dnešní socialisté jsou prý jiní (jejich předvolební slogan koneckonců zněl: „začněme znova“), vlastně se s nimi už dlouho počítá, jde jim hlavně o sociální jistoty, atd. Tak aspoň mluví Boris Tadič a spol. a vypadá to, že socialisty přetáhnou na svou stranu. Socialisté se tím definitivně operou od krve, přijmou je do vysněné socialistické internacionály (zatím tam mají jen statut pozorovatele), což jim ostatně už slíbili jejich řečtí soudruzi. A někteří mafiáni, kteří si nakradli za Miloševičovy vlády a nyní jsou seriozními podnikateli, si už spočetli, co hodí více. „Do traktorů se netankuje patriotismus, ale benzín,“ rozlousknul jednání jeden z nich, Dragan Nikolič Palma, vlastník města Jagodina, který kromě mnoha jiných činů a výroků proslul i popisem svatby svého syna: „Svatba se musí zapamatovat. Zařízli jsem sto prasat, sto jehňat a víno i whisky tekly proudem“. Není lepšího popisu socialistů coby strany mafiánských zbohatlíků, která přitom využívá sociální a patriotické rétoriky. Teď ale zaplať pánbůh za ně… Palma je dokonce proti praxi odvolávání velvyslanců ze zemí, které uznaly Kosovo („A kdo má pak jednat se Sarkozym? Sekretářka?“). K tak racionálnímu postoji se zatím dopracovalo jen málo srbských politiků.

Když dostanou penzisté přidáno, když dostanou socialisté dobrá ministerstva, když bude vláda i nadále opakovat mantru „Kosovo je Srbsko“, dohodnou nakonec možná koalici skutečně Tadičovi demokraté se socialisty. Tedy ti, kdo byli na demonstracích biti i ti co bili. Milovníci starých časů (penzisté) spolu s na Západě vystudovanými neoliberálními ekonomy. Zastánci spolupráce s Haagem (volky nevolky, ale přece) s jejími odpůrci. Pořád to ale není nejhorší řešení. Tím by byla vláda radikálů s Koštunicou. Takhle se Srbsko (snad) zbaví nebezpečné tendence směřování k autoritativnímu nacionálně podbarvenému slavjanofilskému státu s duchovním monopolem pravoslavné církve. Nevyřešené výbuchy v bytech novinářů, pod auty opozičních politiků, fyzické útoky na aktivisty nevládních organizací, neformální ovládání soukromých i formální ovládání státních médií, snad už bude (alespoň z větší části) minulostí. A Srbsko snad nastoupí cestu do EU, i když odpovědět na otázku jak dospět do Evropské unie (priorita č.1) a přitom získat zpět Kosovo (priorita č.2) asi nikdo nezná.