Pro ty, kdo se nenasytili netradičními vánočními pohádkami, svatoštěpánským rozjímáním hlavy státu (To načasování je trochu záhadou, Miloše Zemana lze připodobnit k lecčemu, ale v postavě křesťanského prvomučedníka se těžko poznává i on sám.) a silvestrovskou estrádou, připravila Česká televize novoroční novinku v podobě projevů předsedů obou komor parlamentu. Tedy původně o tento nový žánr projevil zájem jen předseda Senátu Jaroslav Kubera, ale jaký by to byl předseda Sněmovny Vondráček, kdyby si neřekl o totéž. Večer pohovoří premiér. V nabitém svátečním kalendáři zbývají ještě čtyři dny pro projevy předsedy Ústavního soudu, veřejné ochránkyně lidských práv, policejního prezidenta a náčelníka Hasičského záchranného sboru, takže se máme příští rok nač těšit.

Ke kvalitě a rétorické úrovni projevů pánů předsedů přistupujme shovívavě, šlo přece jen o první pokus. Na projevu předsedy Kubery lze vyzdvihnout především jeho autentičnost. Svůj projev četl z papíru jako člověk, který s tímto druhem činnosti nemá velké zkušenosti a nedůvěřuje technickým pomůckám. Bylo svým způsobem osvěžující, jak otevřeně tlumočí své dobře známé a mírně kontroverzní názory na regulaci kouření, GDPR, rozdíly mezi muži a ženami a roli chřástala polního a brouka páchníka v řádu všehomíra. Ne zcela neprávem upozorňoval na vzrůstající hrozbu přehnané regulace a bujení všemocného státu pro osobní svobodu každého z nás. V chápání ústavního systému České republiky a svojí role v něm však senátor Kubera poněkud selhal, nejsa si zřejmě vědom, že předseda Senátu mluví jako reprezentant komory, která ho předsedou zvolila, a ne jako Jarda Kubera z teplické odéesky, a že mnozí z 81 senátorů, které zastupuje, mohou mít na roli chřástala polního a brouka páchníka diametrálně odlišný názor.

To Radek Vondráček, předseda Poslanecké sněmovny, se ukázal být na výši situace. Nejen že připomněl divákům a posluchačům, že není nadřízeným ale pouhým mluvčím komory, kterou reprezentuje, ale využil svého vystoupení ke hlásání svornosti, rozumu a demokracie, jejíž principy nám důkladně vysvětlil a ještě zopakoval, včetně citací klasiků Winstona Churchilla a Abrahama Lincolna. Jako schopný právník sestavil a přednesl projev, kterému formálně nebylo co vytknout, a ukázal sebe sama jako rozumného, konsensuálního a přívětivého státníka, který je v zásadě na svém místě, přestože dokáže brát vážně ódy odcházejících velvyslanců na zemi svého dosavadního působení (představte si velvyslance, který při svém odjezdu sdělí předsedovi Sněmovny, že to tu stálo za bačkoru a raději by byl sloužil v Severní Koreji). Z autentičnosti však pan Vondráček podezříván být nemohl. Ačkoli se mužně snažil působit dojmem přednesu spatra, jeho oční pohyby prozrazovaly přítomnost čtecího zařízení za kamerou. Daleko vážnější a méně sympatická byla důmyslná snaha propašovat do projevu pod pláštíkem tolerance a zdravého rozumu skryté sdělení. Jádrem Vondráčkova řečnění o demokracii byl objev, že změna v demokracii nastává jedině v důsledku pravidelných parlamentních voleb jednou za čtyři roky.

Je smutné, že právník a předseda Poslanecké sněmovny neví o dalších způsobech takové změny, vyjmenovaných v Ústavě. Pod výzvami k svornosti a toleranci se rýsovala chabě skrývaná hrůza z “pouličních” protestů a demonstrací, které jsou však jako vyjádření Ústavou zaručeného práva na svobodu slova a práva shromažďovacího také součástí demokratického procesu. Sen o ničím nerušeném čtyřletém “klidu na práci” je odjakživa snem každého pseudodemokrata a autoritáře. A řeči o “nepřekročitelné” hranici útoků na rodinu, odrážející spíše příručku pravidel sicilské mafie, než legitimní právo veřejnosti vědět o svých představitelích i skutečnosti z jejich soukromí, souvisejí-li s výkonem jejich funkce či s možným porušováním zákonů, korupcí a zatajováním minulosti, pak jasně prozradily, že pan předseda nepléduje ani tak za národní smíření jako za svého šéfa, který ovšem není nevinnou obětí žádné “kampaně”, ale hlavní příčinou současného politováníhodního - v tom můžeme dát panu Vondráčkovi za pravdu - rozštěpení české společnosti. Mám-li na vybranou mezi sebestřednou neomaleností pana předsedy Kubery a profesionálním pokrytectvím pana předsedy Vondráčka, je neomalenost lépe stravitelná.