V úterý 16. října pořádal Sociologický ústav Akademie věd ČR, oddělení Gender a sociologie, konferenci „Rodičovská práce nebo rodičovská dovolená?“ Téma se soustředilo zejména na vztah rodičovství a trhu práce. Záštitu převzal eurokomisař Vladimír Špidla, který se také osobně zúčastnil.

Bohužel se nezúčastnil nikdo z české politické reprezentace, která v této oblasti činí zásadní rozhodnutí. Ostatně jako obvykle, když o nějakém závažném problému do hloubky diskutují odborníci. Výsledkem ignorance odborných doporučení je mimo jiné předvolební legislativní smršť, na které se nakonec podílelo celé politické spektrum. Byla sice populistická (např. zdvojnásobení rodičovského příspěvku a porodného), ale její dlouhodobé pozitivní dopady jsou nulové.

Problematika slaďování rodinného a pracovního života je v současné době naprosto stěžejní pro plánování efektivní rodinné politiky. Ta je nezbytná k vytvoření takových podmínek pro potenciální rodiče, aby neměli obavy děti mít. Že je téma demografického vývoje skutečně velmi aktuální, toho už si všimli i čeští politici a političky. Po dekádě katastrofálního demografického vývoje jim došlo, že dramatický pokles v počtu narozených dětí v sobě skrývá nebezpečí pro budoucnost celé společnosti: když nejsou děti, nebude pracovní síla (a dovážet ji ze zahraničí je velmi složitá záležitost), a také nebude, kdo by vydělával na důchody. Heslo ze začátku 90. let, že rozhodnutí mít dítě musí být individuálním rozhodnutím každého člověka a stát do toho nemá nijak zasahovat, a to ani přílišnou podporou, je tedy již zřejmě překonáno. Evidentně totiž nezafungovalo. Otázkou ale zůstává: co tedy vlastně funguje? Jaké jsou nástroje oné výše zmíněné efektivní rodinné politiky?

Já osobně souhlasím s těmi, kdo říkají, že klíčem je vytvoření dobrých podmínek pro harmonizaci rodinného a profesního života. Rodičovství a pracovní trh totiž nelze posuzovat odděleně, tyto dvě oblasti spolu úzce souvisí. A stejně neoddělitelně je s nimi spojena otázka postavení žen na trhu práce a jejich (ne)diskriminace. Jak ostatně na konferenci zaznělo: „Když postavíte lidi před ostrou volbu ´kariéra nebo rodičovství´, vyberou si kariéru.“ Což překvapivě nejvíce platí v historicky nejkonzervativnější společnostech Evropě.

Srovnávací výzkumy evropských rodinných politik tento názor potvrzují. Samozřejmě, srovnávání prorodinných opatření v různých zemích je poměrně komplikované, protože jednotlivé systémy se od sebe vzájemně velmi liší; kromě toho jejich nedílnou součástí je kultura té které země, a ta se do exaktních výzkumů zapracovává těžko. Nicméně řada vědců a vědkyň se shoduje: více dětí se rodí tam, kde jsou pro slaďování dobré podmínky. Tedy tam, kde je zaměstnanost žen relativně vysoká (velké procento žen ale většinou pracuje na částečné úvazky), a to i v případě žen s dětmi. A naopak se nerodí tam, kde žena s dítětem v podstatě nemá šanci se na pracovní trh vrátit. Zajímavé je, že s těmito „dobrými podmínkami“ nejspíš nesouvisí délka mateřské či rodičovské dovolené. Naopak: delší rodičovská dovolená vychází paradoxně z evropských srovnání většinou jako opatření spíše protirodinné.

Co se týče starých členských zemí, nejméně dětí se rodí v Itálii, Španělsku a Řecku, ale také v Německu či Rakousku. Naopak více ve Francii, Švédsku, Dánsku, Norsku, Holandsku či Velké Británii. (V míře plodnosti v rámci EU vede katolické Irsko, kde se ale od 70. do 90. let snížila na polovinu. Od poloviny 90. let opět mírně stoupla a zároveň s ní se výrazně zvýšila zaměstnanost žen.) V České republice je sice zaměstnanost žen vysoká, ale v rámci celé EU máme největší rozdíl v zaměstnanosti žen s dítětem a bez něj - což znamená, že uplatnění matek na pracovním trhu je velmi složité.

Nemohu se ovšem zbavit dojmu, že v naší zemi těmto zjištěním řada lidí včetně velké části politické reprezentace stále odmítá uvěřit. Hlásí se k ideologickému směru, který sám sebe označuje jako „konzervativní“, který propaguje rodičovství jako hodnotu samu o sobě. Chtějí, aby ji stát ocenil tím, že rodičům pečujícím o děti bude platit jakousi náhradu mzdy. A to nejméně do tří let věku dítěte, ideálně ještě déle.

Tento směr podporuje řada dětských psychologů, kteří bez jakýchkoli pochybností tvrdí, že děti do tří let musí být s rodičem doma, jinak je jejich vývoj vážně ohrožen. Nesouhlasit s nimi neznamená, že si člověk rodičovství neváží a že by jeho hodnota ve společnosti neměla mít větší váhu. Jenže i u tohoto tématu je třeba se oprostit od emocí a dívat se na věc pragmaticky: žádný stát nebude mít dlouhodobě na to, aby lidem za rodičovství platil několik let sumy, které nejsou urážející. Česká republika se tím, že rodičovský příspěvek ve výši 40% průměrné mzdy vyplácí po celé 4 roky, se v současné době řadí k nejštědřejším státům v Evropě. A kromě toho: jak vyplývá z výše uvedeného, tento model nejspíš příliš pronatalitně fungovat nebude.

Ano, v současné době zažíváme mírný „baby boom“. Ale demografové a sociologové varují: nepodléhejte přílišnému optimismu. Nejedná se o pravý baby boom, ale pouze o porody Husákových žen, které je odkládaly. A jestli se podmínky u nás nezlepší, bude po této vlně opět s dětmi na dlouho konec. Naděje na změnu k lepšímu přinesly první záměry reformy ODS. Vypadalo to, že ministr Nečas udělá radikální řez a rodičovskou dovolenou významně zkrátí, resp. sníží rodičovský příspěvek ve druhém a třetím roce. Jenže bohužel opět zvítězil onen „konzervativní“ směr a reforma jakoby zůstala někde na půli (respektive spíše na čtvrt) cesty. Největší částku dostane rodič tehdy, když se rozhodne zůstat s dítětem „pouhé“ dva roky - na tuto sumu ale dosáhnou jen ti s příjmem od určité výše. Otázkou, která by ale měla při takové reformě být řešena paralelně, je: kam s dítětem po těchto dvou letech? Veřejné služby v péči o děti do tří let jsou totiž minimální a soukromé, které existují ve velkých městech, jsou velmi drahé a většině lidí naprosto nedostupné (jak institucionální - tedy soukromé jesle, tak individuální - například chůvy).

Zlepšit situaci v této oblasti se zatím nesnaží nikdo a o zastupitelích většiny měst, kteří to mají v přímé kompetenci, to platí dvojnásob. Zlegalizovat, aby některé matky hlídaly děti jiným matkám, není špatný nápad - jsou to ale jen doplňkové služby a ty veřejné takto nahradit nelze. Také jsem v souvislosti s reformou nezaznamenala žádný konkrétní pokus o to, aby byli podpořeni ti zaměstnavatelé, kteří rodičům (matkám) malých dětí umožní různé alternativní formy zaměstnání (práce z domova, částečné úvazky, flexibilní pracovní doba...). Další otázkou, kterou u nás nikdo neřeší, je daňový systém. Ať už vláda o podpoře rodin s dětmi deklaruje cokoli, současnou reformu veřejných financí nejvíce zaplatí právě ony.

Na konferenci také vystoupil švédský profesor Steven Saxonberg z university v Uppsale, který se rodinnou politikou na evropské úrovni dlouhodobě zabývá. Na adresu českého politického rozhodování použil trefné přirovnání: když politikům radí inženýři o stavbě jaderné elektrárny, politici jim samozřejmě uvěří a zachovají se podle jejich rady. Jaderný výbuch si nikdo na triko nevezme. Když ale od začátku 90. let demografové a sociologové říkají: „zkraťte rodičovskou dovolenou a vytvořte matkám malých dětí takové podmínky, aby se mohly bez problémů začlenit do pracovního procesu“ politická reprezentace je ignoruje a rozhoduje si po svém. Výsledkem změn v 90. let bylo, že na základě návrhu Josefa Luxe se o rok prodloužila doba pobírání rodičovského příspěvku (do 4 let věku dítěte), ale narozených dětí stejně rapidně ubylo. Výsledkem velké reformy z roku 2007 je změna téměř nulová. Hrozba jaderného výbuchu v demografickém vývoji nad námi stále visí.