Desátý prosinec je na celém světě připomínám jak Mezinárodní den lidských práv – na památku Všeobecné deklarace lidských práv přijaté v roce 1948. Tento dokument stojí za povšimnutí už jen proto, že z něj vychází Listina základních práv a svobod, nedílná součást Ústavy ČR.

Lidská práva nejsou prázdným pojmem. Za jejich porušováním kdekoli na světě se skrývají smutné či tragické osudy konkrétních lidí. Česká republika patří celosvětově k nejbohatším státům a naše práva jsou chráněna mnohem lépe než v zemích méně vyspělých. Což ale vůbec neznamená, že je zde všechno v pořádku. Jen tak namátkou:

- Neustále dochází k diskriminaci na trhu práce, kdy zaměstnavatelé odmítají uchazeče/uchazečku o práci jen proto, že se jedná například o ženu či osobu starší 50 let. Antidiskriminační zákon, který by měl obětem diskriminace pomoci, je zatím využíván naprosto minimálně – lidé o něm buď vůbec nevědí, nebo nemají sílu a prostředky ho na svoji obranu použít.

- Ženy mají horší postavení než muži nejen při přijímání do zaměstnání, ale také při získávání lépe placených a vedoucích míst: rozdíly ve mzdách mezi oběma pohlavími dokazují údaje Českého statistického úřadu a patří k nejvyšším v Evropské unii, stejně jako nízké zastoupení žen ve vrcholných pozicích politiky i byznysu. Také české podmínky pro kombinaci péče o dítě a vykonávání placeného zaměstnání, které se týkají především žen, patří v evropském srovnání dlouhodobě k těm nejhorším.

- Další skupinou, o které se hovoří málokdy, jsou děti a jejich práva. Z řady konkrétních případů, se kterými jsem se během svého profesního života setkala, pro mě vyplývají velké pochybnosti, nakolik náš systém dokáže skutečně postupovat v „nejlepším zájmu dítěte“ a nakolik se spíše jedná o zájem jednoho z rodičů či pohodlí sociální pracovnice nebo soudkyně. Že je v této oblasti co zlepšovat vám potvrdí domácí i zahraniční organizace, které se právům dětí věnují.

- Romové žijící v sociálním vyloučení: o nich se naopak hovoří často, byť málokdy věcně a kompetentně. Tito lidé žijí ve velké chudobě, řada z nich se ocitla ve vyloučené lokalitě nikoli vlastní vinou, a i ti z nich, kteří jsou ochotni hledat práci a lepší bydlení, nemají kvůli svému etnickému původu šanci. Situace této menšiny se netýká jen uzavřených ghett, týká se celé společnosti: jestliže stát s obcemi nezačnou aktivně a systematicky proti sociálnímu vyloučení bojovat, vzroste sociální napětí ještě více a hrozí, že i u nás začnou být extrémisté voleni v demokratických volbách. A následky mohou být nedozírné.

Ještě jednou připomínám: lidská práva nejsou abstraktním pojmem. Když o jejich dodržování nebudeme usilovat, jednoho se možná probudíme a žádná mít nebudeme.