Od prvního ledna letošního roku začínají platit poměrně revoluční změny v podpoře rodin s dětmi. Jak rodinnou politiku současné vlády hodnotí Radka Dudová ze Sociologického ústavu Akademie věd, která se této problematice dlouhodobě věnuje?

Jaký je tvůj názor jako socioložky a matky dvouletého syna na zavedení „třírychlostní“ rodičovské dovolené?
Domnívám se, že se jedná o změnu k lepšímu, ale bohužel o změnu, která zůstala stát v půli cesty. Mnoho věcí v reformě je nedomyšlených nebo nedotažených do konce. Je jednoznačně pozitivní, že se rodičům rozšířily možnosti volby – již nemusí všichni buďto být s dítětem doma čtyři roky anebo ztratit nárok na podporu ze strany státu. V tomto smyslu může nová úprava, respektive ona dvouletá varianta, více motivovat některé ženy, aby se dříve vracely na pracovní trh a neztrácely tak kvalifikaci a kontakt s pracovištěm kvůli dlouhodobému pobytu doma.
Já spatřuji problém spíše v tom, že ne všichni rodiče mají stejnou možnost volby – a o tom se v médiích přitom příliš nemluví. Na to, abych si mohla zvolit nejrychlejší možnost čerpání, musí můj příjem přesahovat určitou hranici, a pokud chci mít nárok na čerpání v základní výměře, musím být účastna na nemocenském pojištění. Ženy, kterým např. skončil pracovní poměr na dobu určitou v době první rodičovské dovolené, nebyla jim prodloužena smlouva a nyní budou mít druhé dítě, budou automaticky muset zvolit čtyřleté pobírání rodičovského příspěvku, i když by se do práce rády vrátily dříve. Nebo matka samoživitelka, která pracuje za 15 tisíc hrubého, nebude mít nárok na dvouletou volbu, i když potřebuje začít pracovat již po dvou letech.
Jedinou možností, jak dosáhnout na „nejrychlejší“ variantu s menším platem je využít toho, že příspěvek může pobírat i otec dítěte (a přitom může chodit dál do práce a doma s dítětem je matka). Což v sobě ovšem skrývá řadu rizik, a také to znevýhodňuje osamělé matky.

Já osobně postrádám nějaký ucelený plán, co stát chystá pro zvětšení kapacity služeb péče o děti těch rodičů, kteří se chtějí nebo musí vrátit do zaměstnání dříve než po třech letech.
Souhlasím. Největším problémem reformy je její nenavázanost na další oblasti. Zatím se v ní nijak neřeší nedostatek zařízení kvalitní nerodičovské péče, a zdá se, že ani v budoucnu do této oblasti mnoho podpory směřovat nebude. Přitom zkracování délky pobírání rodičovského příspěvku má smysl jen tehdy, když bude o děti po ukončení rodičovské dovolené kvalitně postaráno. Tím, že se stát zbavuje odpovědnosti v této oblasti, se vlastně podílí na zachování stávajícího stavu. Není málo žen, které by se rády do práce vrátily ve dvou až třech letech života dítěte, ale vzhledem k tomu, že vědí, že místo ve školce v té době neseženou, pro jistotu budou volit co nejdelší dobu pobírání rodičovského příspěvku. Celá reforma tak ztrácí smysl. Domnívám se, že část peněz, které stát v současné době posílá matkám na účet, by byla lépe využita v oblasti podpory kvalitních zařízení péče o děti a podpory podniků při zaměstnávaní matek s malými dětmi či při poskytování zkrácených úvazků.

Co si myslíš o tom, že v rámci reformy přišly o „výhodu“ svobodné matky - měly nárok na 37 týdnů mateřské dovolené, zatímco teď to bude stejné jako u žen vdaných - 28 týdnů? Prý aby nebyly nadále vdané ženy diskriminované... Přitom v nedávno zveřejněném výzkumu se ukázalo, že - oproti předpokladu politiků - si více než polovina těchto žen svoji roli nevybrala dobrovolně.
Prodloužená mateřská dovolená byla v podstatě jedinou výhodou poskytovanou osamělým matkám v ČR. Přitom je jednoznačně prokázáno, že tyto ženy jsou vystaveny mnoha ekonomickým znevýhodněním a patří u nás k nejchudším skupinám – a spolu s nimi jejich děti. Při rušení této výhody bylo argumentováno tím, že mnohé ženy, které fakticky žijí s partnerem, tohoto opatření zneužívají. To ale nemůže být důvodem ke jeho plošnému zrušení i pro ty, které podporu skutečně potřebují. Pro skutečně osamělé matky se jedná o jediný příjem a těch několik týdnů navíc může hodně pomoci. V této souvislosti si vzpomínám, že v jakési parlamentní diskusi o snižování finančních výhod poslancům bylo argumentováno tím, že kvůli skupině těch, kteří těchto výhod nevyužívají k původně určeným účelům, není možné výhody odebrat všem, a kontrola by byla příliš nákladná. Výhody byly ve výsledku ponechány. Proč u osamělých matek funguje opačná logika?

V posledních letech odborníci a odbornice hodně diskutovali na téma, jaká opatření rodinné politiky by nejlépe umožnila mladým lidem splnit si svá deklarovaná přání a mít 1-2 děti. Co je nejlepší podle tvého názoru?
Výsledky srovnávacích výzkumů ukazují, že více dětí se rodí tam, kde existují lepší podmínky pro skutečnou kombinaci práce a rodiny, a méně tam, kde narození dítěte předpokládá dlouholetý odchod ženy z pracovního trhu. Lidé jsou více nakloněni tomu mít děti, pokud to neznamená buď a nebo – buď dítě mít nebudu a budu moci pracovat, nebo dítě mít budu a pracovat nebudu vůbec. V tom je typický protiklad Francie a Německa. V Německu dnes ale už i konzervativní vláda přišla na to, že pokud chce podporovat rodinu, musí nejprve nějakou rodinu mít, a za tím účelem musí přijímat opatření, které umožňují ženám (i mužům) kombinovat práci a rodinu. Jednostranná podpora motivující ženy odejít z pracovního trhu vede ve skutečnosti k poklesu porodnosti. Pomoci naopak může podpora zkrácených úvazků (určených ženám i mužům), podpora kvalitních zařízení péče o děti (dostatek míst ve školkách pro děti již od dvou či dvou a půl let, podpora mikrojeslí a mikroškolek, podpora firemních jeslí a školek), podpora flexibilní pracovní doby a práce z domova.
Česká republika má sice velmi dobrý a rodiči pozitivně hodnocený systém školek, ten ale momentálně v mnoha lokalitách selhává kvůli nedostatku míst. Velkým problémem v ČR je péče o děti do tří let. Jesle byly a jsou plošně rušeny a na jejich místo nic nenastupuje. Druhým klíčovým problémem jsou pracovní podmínky rodičů. Zaměstnavatelé pokládají zejména matky malých dětí za rizikovou pracovní sílu a z toho vyplývá existující diskriminace matek a žen obecně. Souvisí to ale také s ochranou, které této skupině garantuje Zákoník práce. Příliš silná ochrana vede zaměstnavatele k tomu, že se pokouší stanovená pravidla obcházet nebo ženy-matky vůbec nepřijímat. Podle mého názoru by nám prospělo méně ochrany, ale více podpory – podpora zkrácených úvazků (např. formou snížení sazby sociálního pojištění), fiskální podpora firem zaměstnávajících určité znevýhodněné skupiny obyvatel nebo podpora žen, které si přivydělávají už na rodičovské dovolené.