Letos se v kalendářích u data 8. března opět objevil Mezinárodní den žen. Ani v loňském roce se naštěstí senátoru Mejstříkovi a jemu podobným nepodařilo vyškrtnout ho ze seznamu významných dnů. Proč je jim trnem v oku svátek připomínající od začátku minulého století boj za zrovnoprávnění žen, nechápu: leda by se domnívali, že rovnoprávnost žen a mužů je již nastolena a připomínat ji není zapotřebí.

Já ovšem i ve vyspělých zemích jakou je ta naše marně hledám výhody, které - měřeno objektivními čísly statistik - člověku přináší ženské pohlaví. Platy mají ženy nižší než muži, a to měřeno ze všech možných hledisek včetně změny statistické metodiky před pár lety. V nejvyšších patrech politických mocenských struktur ženy stále prakticky chybí, ačkoli negativa tohoto stavu byla již mnohokrát veřejně diskutována. To samé platí o vedení nejvýznamnějších firem, ať už jsou soukromé či státní, a o dalším velmi důležitém mocenském odvětví - finančnictví.

Ano, existují samozřejmě obory, kde ženy převažují. Například školství: ovšem také zde bezchybně funguje úměra, že čím vyšší stupeň a čím vyšší funkce (a tedy více peněz), tím je i v přefeminizovaném školství více mužů. Stejné je to ve státní správě, kde sice ženy tvoří přes polovinu zaměstnanců, ale jejich počty prudce klesají s vyššími pozicemi. Sečteno a podtrženo: neexistuje oblast, kde by ženy skutečně vládly. A pokud v nějakém odvětví ženy převažují, jedná se zásadně o ta hůře placená - a i v nich zastávají vedoucí pozice spíše muži.

Jediná nevýhoda, která je v souboji pohlaví u nás přiznávána mužům, se týká svěřování dětí do péče po rozvodu. Ano, děti jsou v 90 procentech případů svěřovány matkám. Jenomže k tomuto číslu je třeba dodat, že otcové v převážné většině potomky do své péče ani nežádají. Celostátní statistika neexistuje, ale z výzkumu rozhodnutí okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou vyplynulo, že pokud otcové děti chtěli, pak jim ve více než třetině případů bylo vyhověno a ve 23 % případů byla nařízena střídavá výchova. Ano, výchova dětí u nás stále spočívá v ženských rukou. Ovšem „výhoda“, která z toho pro ženy plyne, spočívá zejména v tom, že tvoří naprostou většinu rodičů-samoživitelů. Přičemž průměrná měsíční výše alimentů na jedno dítě je necelých 600,- Kč a desetitisíce otců na své děti raději neplatí vůbec nic.

A to ani nemluvím o situaci žen v zemích rozvojových. V mnoha z nich jsou do té míry méněcenné, že rodiče odmítají děti ženského pohlaví a pokud to technika umožňuje, zabíjejí je už jako plody. V Číně to při politice jednoho dítěte vedlo k naprosto neúměrnému přebytku chlapců a dnes už mladých mužů, kteří budou dost těžko hledat partnerky. V Indii zase pro jistotu (a marně) zakazují lékařům s ultrazvukem, aby rodičům pohlaví nastávajícího potomka vůbec sdělovali. Ženská negramotnost bývá v zemích třetího světa mnohem vyšší než mužská. Tématem na samostatný velký článek by bylo také postavení žen v muslimských zemích se všemi jeho aspekty (věděli jste třeba, že emancipované ženy jsou v Iráku častým terčem teroristických útoků?), problematika mrzačící a život ohrožující ženské obřízky také.

Ať už se tedy jedná o země vyspělé méně či více, neznám žádnou, kde by v řadě různých aspektů znevýhodňovali muže - s odůvodněním, že sice mužské pohlaví je pro svět velmi důležité a k tomu ženskému komplementární, ale přece jen jaksi méně hodnotné. A právě to je důvod, proč Mezinárodní den žen musí i nadále zůstat významným dnem.

(zkrácená verze byla publikována v deníku Právo)