Dnes odpoledne jsem měla slavnostní náladu. Zcela nečekaně mi přišel email z nadace Antipode, časopisu radikální geografie, jednoho z nejvýznamnějších odborných periodik v sociální geografii jako takové, jehož impakt faktor dosahuje závratné výše 1,915. Bylo mi sděleno, že z celkem 140 přihlášek na letošní „Institut geografie spravedlnosti“, na kterém se budeme vzdělávat v radikálně-geografickém výzkumu, patřila ta má k 25 vybraným.

Co víc, bylo dokonce vyhověno mé žádosti o finanční podporu – nadace se dokonce usnesla, že mi na cestu do kanadského Montrealu, kde Institut bude probíhat, věnuje částku, která cestu zcela pokryje.
Akce je šitá na míru geografům a geografkám, kteří jsou v rámci mezinárodní vědecké komunity nějakým způsobem znevýhodnění. Zejména tedy pro vědce z rozvojových států, sexuální a etnické menšiny, ale evidentně také ženy. Jako žena bílé pleti z jednoho z členských států EU jsem příliš nečekala, že by má přihláška mohla být vybrána. Už vůbec jsem pak nedoufala, že bych případně mohla získat také finanční příspěvek na cestovní náklady. Tím spíš, že má účast byla podmíněna možností vzít sebou mého druhorozeného syna, kterému jsou nyní teprve dva měsíce, a v době konání institutu ještě bude zcela závislý na mateřském mléku. O to větší bylo mé překvapení, když mi organizátoři napsali: „my oba jsme tátové a feministi, postaráme se o to, abyste se akce mohli spolu s miminkem pohodlně zúčastnit“, načež se zmínili také o tom, že by možná mohli na akci zajistit pro miminko i nějaké hlídání.
Má radost tak dnes byla dvojího charakteru. Jednak z toho, že jsem byla vybraná, a že mi byl udělen štědrý příspěvek na cestu. Za druhé z živoucího důkazu, že v rámci radikální geografie (která ve zkratce představuje souhrn sociálně-geografických disciplín s antihegemonním zaměřením, jako je např. antikapitalismus, antikolonialismus, feminismus, apod.) se teorie snoubí s praxí – jinými slovy, že její stoupenci nekážou vodu, zatímco sami pijí víno. Pro mě to je skvělá příležitost se i s malým dítětem bez výčitek a zbytečných překážek zúčastnit vysoce profesionální odborné akce, na které se dozvím spoustu nového a získám nové kontakty.
O to smutnější je srovnání této zkušenosti s obdobným, ale bohužel ne tak pozitivním případem, který jsem zažila na poli české geografie. V roce 2014 se na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, mé alma mater, konala konference České geografické společnosti. Akce jsem se tenkrát nemohla a ani nechtěla zúčastnit, protože jsem byla jen pár týdnů po porodu mého prvního syna. Kamarád – kolega z oboru – ale na konferenci organizoval kulatý stůl týkající se „inkluzivní geografie“. Pozval mě jako jednu z klíčových účastnic kulatého stolu. Organizátoři konference mě ale odmítli na akci pustit, aniž bych zaplatila konferenční poplatek. Konference jako takové jsem se přitom účastnit nechtěla, neměla jsem na ní být ani jako prezentující, ani jako posluchač, pouze jsem chtěla pomoct s organizací cca 2 hodiny trvajícího kulatého stolu. Navíc jsem od malého syna nemohla odejít na déle než pár hodin. O tom, že konferenční náklady jsou poměrně nákladné, zvláště pak pro lidi, kteří jsou na mateřské dovolené, ani nemluvě. Fakt, že se diskuse, v jejíž účasti mi bylo bráněno, měla týkat „inkluze“ v geografii, pak celé trapné aféře pouze nasazuje korunu. Ovšem ani poté, co jsem na organizátory apelovala s uvedením všech těchto důvodů dokazujících absurditu jejich počínání, mi poplatek odpuštěn nebyl a já se tak akce jednoduše nezúčastnila.
Nejsem příznivkyní koloniálních představ o tom, že jsme jako Češi hrozní zpátečníci, kteří musí západ neustále v něčem dohánět. Bohužel je ale pravdou, že co se inkluze žen do vědy, rovných příležitostí pro muže a ženy, nebo alespoň elementární slušnosti týče, se od západu pořád ještě máme hodně co učit.