V uplynulém měsíci se v Česku rozhořela debata nad tím, zda dvouleté dítě patří či nepatří do školky. Značné emoce přitom budí hlavně přesvědčení odpůrců dvouletých dětí ve školce o tom, že dvouleté dítě by v podstatě nonstop mělo mít za zadkem svou matku, a zároveň i z těchto pozic namířená ostrakizace jakékoliv potřeby či snahy matek se z takového značně vyčerpávajícího svazku byť jen na pár hodin týdně vymanit. Sama jsem se k tomuto tématu vyjádřila v článku, který se na problematiku dívá optikou genderové a socioekonomické nerovnosti, jejímž působením jsou rodiny s malými dětmi, a zejména pak ženy, často uvrhovány do chudoby.

Na tématu mě ovšem zaráží ještě mnohé další otázky. Mimo jiné například to, odkud se v těchto odpůrcích - téměř výhradně mužích - bere přesvědčení, že matka je pro dítě za všech okolností naprosto nepostradatelná. Není to náhodou tím, že oni sami jsou mizernými otci, nebo že jako děti nepoznali kvalitní otcovský vzor? V takovém případě by pak jejich brojení za tandem „maminka-dítě 24/7“ mělo vcelku pochopitelnou, byť velmi snadno vyvratitelnou příčinu.

Je běžné, že lidé mají tendenci svět kolem sebe chápat a interpretovat na základě své vlastní osobní zkušenosti. Mám třeba kamaráda, kterého nebaví být se synem na pískovišti, a když se v přibližně roce a půl synova věku začali s manželkou na rodičovské střídat, výrazně vnímal synovu přetrvávající silnou inklinaci k matce. Na základě toho mi pak oba zmiňovaní rodičové často opakovali různé mantry o tom, že chlap je na péči o dítě hůře stavěný, a že to dítě stejně chce být primárně s mámou. V mé rodině je model docela jiný. Můj manžel má mnohem větší trpělivost a na hřišti a pískovištích vydrží řádově podstatně déle než já. Na rodičovské jsme se vystřídali, když byl synovi rok, a velmi záhy jsem řešila úplně opačnou situaci – syn měl v době separační úzkosti jako primárního pečovatele tatínka a značně vyváděl, pokud se tatínek kamkoliv vzdálil. U druhého syna už je to trochu víc vyrovnané. Od počátku jsme o něj pečovali půl na půl a tak i on je přibližně stejně spokojený u mě i u tatínka.

Můj manžel je vzácný příklad muže, který má excelentní vztah se svým otcem. Ruku na srdce, ale kolik mužů středního věku má dnes dobrý, ničím nepošramocený vztah se svým tátou? Podle psychologa Steva Biddulpha, specialisty na otázky mužství a jednoho z propagátorů vzniku tzv. „mužského hnutí“, se v populaci dnešních dospělých mužů najde jen asi 10 % takových, kteří mají velmi dobrý a neproblematický vztah se svým tátou. Ti zbylí se se svým otcem buď nebaví, nebo s ním mají nějaký spor, nějaké tabu, nebo prostě je ve vztahu nějaká nevyřčená křivda, či potlačené emoce, neschopnost se o určitých tématech bavit. Nijak mě proto nepřekvapuje, když takoví muži mají tendenci vnímat ženu – matku jako jakousi posvátnou figuru, která do jinak problematických rodinných vztahů vnáší určité penzum světla, lásky a porozumění. Muž je naopak vnímán jako chladná figura bez emocí, který má děti hlavně vychovávat, nikoliv o ně pečovat. Pánům, kteří v takovém prostředí vyrostli, a dál si tento rodinný vzor nesou sebou, bych doporučila přečíst pár knížek od Steva Biddulpha. Možná budou překvapeni, že muž je mnohem víc multidimenzionální tvor, než si sami dosud mysleli. Že i muž může milovat, pečovat, konejšit, a vnášet do dětského světa pocit bezpečí a stability. A že naopak i žena má mnohem více dimenzí než je jen ta pečovatelská, přičemž není nutné aby kvůli tomu zůstala bezdětná, ale zároveň ani permanentně a zcela sama uvězněná v domácnosti s dítětem, bez adekvátních finančních prostředků a práva na oddech. Naštěstí už se v současné generaci tatínků najde víc a víc takových, kteří toto chápou, a tak nelze než doufat, že v budoucnu uvidíme stále víc a víc plnohodnotných otcovských vzorů, a zároveň i mnohem méně žen vyčerpaných společností vyžadovanou úlohou jednorozměrné matky.