Hlavní české deníky, televizní zpravodajství, časopisy, a dokonce i blogy spojuje jedna důležitá věc. Skoro každý den se v nich můžeme setkat s do nebe volajícím nedostatkem zájmu o skutečně důležitá a pro naši společnost zcela zásadní témata.

Žijeme v době ovládané pohledy bílých heterosexuálních mužů středního věku a konzervativního proudu. Dlouho byli, a ještě pořád zůstávají u moci, a čím víc se jejich patriarchát hroutí, tím hlasitěji se ozývají. Celou situaci dokresluje vlastnictví mediální skupinu MAFRA českým premiérem, či nedávný nákup Novy Petrem Kellnerem. O médiích typu Info.cz, které vlastní oligarcha Daniel Křetínský, ani nemluvě. Stručně řečeno, pro pány z ranku tohoto typu je důležité hájit hlavně svou vlastní nadvládu. Ať už nad lidmi jiné barvy, sexuální orientace, ženami, nebo třeba ochránci životního prostředí a sociálního státu.

V liberálnějších médiích bohužel situace není výrazně lepší. V těch se zase dokola řeší hlavně ekonomický růst, technokratická řešení pro každý problém, nebo neustálé babrání se v komunistické minulosti namísto řešení akutních výzev naší přítomnosti a bezprostřední budoucnosti. Jak konzervativci, tak i liberálové formováním tohoto veřejného diskurzu hýbou celou společností a konzervují v ní postoje, které jsou ve většině případů v hlubokém rozporu se sociálně a environmentálně spravedlivým a udržitelným světem. Buď proto, že své recepty na možná řešení nejpalčivějších problémů společnosti odvozují od stejného způsobu uvažování, které tyto problémy způsobilo, nebo jednoduše tím, že důležitá témata bagatelizují, relativizují a ignorují.

Frustraci nad tímto nezájmem o skutečná témata a problémy naší společnosti dnes na svém Facebookovém profilu vyjádřil sociální psycholog Honza Krajhanzl když napsal, že už je unavený z neustále se opakující diskuse středových liberálních médií o dění v Rusku a v Číně, nebo o činnosti agentů těchto velmocí na českém území. Aniž by se sám snažil bagatelizovat tato bezpečnostní témata, zvláště v znepokojivé situaci, kdy jsou čínsko-ruské vlivy navíc posilovány našimi politickými špičkami a tuzemskými oligarchy, velmi trefně poukazuje na určitý „atavistický pocit ohrožení odněkud zvenku,“ který nás odvádí od našich skutečných vnitrostátních problémů. O těch se totiž nepíše tak jednoduše a nabourávají naší představu o „zlém“ vnějším světě a naší „dobré“ vlasti.

Jan Krajhanzl naznačuje, že kvůli tomuto přílišnému zaměření na problémy coby přicházející „zvenku“ nám uniká to, co se děje přímo tady u nás.

Jako například (cituji):
„To, co se děje s českou krajinou (protože nejde jen o sucho, a umírající lesy).
To, v jak znečištěném prostředí žijí lidé třeba v severních Čechách nebo Moravskoslezském kraji, a vůbec ve velkých městech.
To, jak se prohlubuje propast mezi centrem/centry a periferiemi.
To, že se v mnoha venkovských oblastech život oproti době před rokem 1989 objektivně zhoršil/zkomplikoval (především z hlediska občanské vybavenosti).
To, jak málo investujeme do vzdělávání, a jak málo české vzdělávání reflektuje současné didaktické trendy.
To, jak se vzdělání až příliš reprodukuje napříč generacemi, a jak velké rozdíly jsou mezi regiony.
To, v čem vyrůstají české děti, ve školách a rodinách, jak – a k čemu – je vlastně vychováváme.
To, kolik dětí končí v dětských domovech. A kolik jich po jejich opuštění končí na ulici, nebo v kriminále.
To, kolik statisíců lidí pořád zůstává v pasti chudoby a exekucí (i když se o tom už více píše).
To, že jsme montovna s nízkými mzdami, a ještě asi dlouho zůstaneme (se všemi sociálními, kulturními a politickými důsledky, které to má).
To, kolik peněz z republiky mizí v dividendách, nebo do daňových rájů.
To, jak zastaralou máme energetiku.
To, jak (ne)fungují česká média.
To, jak se u nás zneužívá alkohol, jak se nekvalitně jí (jak jsme v čele statistik s rakovinou tlustého střeva).
To, co všechno dělá každý den občanská společnost představovaná mimo jiné neziskovými organizacemi pro českou společnost.
To, jak v mnoha regionech vymírá folklor, a vůbec často schází na úbytě místní kultura.
To, jak si nekvalitní zástavbou, a nepromyšleným urbanismem ničíme česká města i venkov.
To, kolik památek v rukou spekulantů a developerů v centru Prahy chátrá.
To, jak jsme společností prosycenou nedůvěrou, ve vztahu k institucím a často i sobě.“

Sama za sebe bych dodala ještě celou řadu dalších témat.
Třeba to, jak šíleně nedostupným se v Česku stalo bydlení, a že na něj s českými mzdami nedosáhne neustále se rozšiřující část společnosti.
To, že nám v Česku vymírá hmyz, ptactvo a jiné živočišné druhy, a že tím pádem brzy dojde ke kolapsu celého ekosystému, bez kterého nebudeme schopni produkovat potraviny.
To, jak obrovský nepoměr je u nás v zastoupení mužů a žen ve veřejném prostoru i v jiných sférách.
To, v jak šílených podmínkách u nás chováme a týráme zvířata ve velkochovech.
To, jak nízké jsou u nás mzdy i v pro společnost zcela klíčových oborech, a v důsledku toho u nás vzrůstá výskyt tzv. „pracující chudoby“.
To, že politici ignorují klimatickou krizi a nesnaží se jí účinně řešit.
To, že máme přírodu i vodní zdroje zamořené herbicidy a pesticidy, které navíc plošně ničí biodiverzitu.
To, že u nás doteď nemáme porodnictví, ve kterém by byl respektující přístup k rodičce naprostou samozřejmostí.

A mohla bych pokračovat.
Také mě, stejně jako autora předchozích řádků, zajímají tyto problémy a jejich řešení mnohem více než to, o čem u nás převážná většina médií píše. Jak píše Honza Krajhanzl, tyto problémy nemůžeme svádět na Si Tin-pching ani Putina. Toto jsou problémy naše vnitřní a kladou na nás obrovskou váhu vlastní zodpovědnosti. Zodpovědnosti za stav této společnosti a za její osud. Jsou to reálné problémy, které by se neměly objevovat jen na stránkách A2larm, nebo Deníku Referendum a dalších pár výjimek, ale úplně všude. Tyto problémy se musí srozumitelným způsobem dostat k co nejširšímu spektru obyvatel, kteří tak získají větší šanci pochopit, co se jim a jejich okolí v této zemi děje, a od politiků tak požadovat skutečná a efektivní řešení.

Nedávno jsem viděla fotku zajímavého a výstižného graffiti v Británii, které znázorňovalo nápis (originál v angličtině):

"Progresivní změnu uvidíme až britská dělnická třída přestane číst pravicová média."
To samé by se dalo říct o značné části společnosti české. Je na čase těmto lidem nabídnout kvalitní alternativu.