Musím se přiznat. I mě na malou chvilku uklidnily zprávy o tom, že požáry v Austrálii údajně způsobili žháři. Počátek konce světa se najednou přestal jevit tolik neodkladný. Náhle zde byla naděje, že nebýt lidského pochybení, tohle peklo na Zemi by nenastalo. Trošku mě ukonejšily i zprávy o "precedentu" z roku 1974/75, kdy údajně shořelo 15 % plochy kontinentu. Od začátku jsem však věděla, že tenhle případ je jiný. To, co nyní vyplouvá na povrch je nejen ukázka toho, jak postupně může vypadat i zbytek našeho světa v důsledku rozkládajícího se klimatického systému. Stále více také vidíme, jakým mediálním a propagačním strategiím jsme a nadále budeme vystavováni v důsledku působení vlivných elit, v jejichž zájmu je skutečné příčiny požárů zamést pod koberec, a nebezpečně nás oddálit od efektivního řešení.

O tom, že většina zpráv svalujících australské požáry na jiné faktory, než je změna klimatu, jsou čiré lži a dezinformace, informovalo v posledních dnech hned několik článků. O neuvěřitelných až kuriózních dezinformacích se psalo nejen v zahraničí, ale i u nás. Kromě obyčejného žhářství, které bylo dokonce následně doloženo falešným obviněním 183 domnělých žhářů, o kterém informoval deník The Australian vlastněný mediálním magnátem Murdochem, se objevily také konspirace o vině ekologů, respektive tzv. ekoteroristů, kteří údajně chtěli s pomocí ohňů vytvořit falešný důkaz klimatické krize. Zcela neuvěřitelná je pak povídačka o tom, že za požáry stojí Islámský stát, nebo dokonce Čína, která chce v Austrálii pomocí laserů vypalovat plochy pro nová města. Objevilo se i tvrzení o tom, že vypalováním mělo dojít k vyčištění cesty pro výstavbu rychlostního vlaku na východní pobřeží, nebo že katastrofu zavinili ptáci roznášením hořících kusů dřeva.

Jakkoliv je pravda i to, že žhářství bylo v Austrálii vždy problémem, a jakkoliv mohly být požáry v minulosti také hrozné a obrovské, faktem je, že klimatická změna intenzitu, frekvenci a rychlost šíření požárů v Austrálii neustále zvyšuje, a nadále bude zvyšovat. Klimatologové píší o tom, že se podobné požáry nyní mohou stát „novým normálem,“ přičemž obrovské požáry postupně přestanou být raritou i v chladném klimatu. O tom svědčilo již loňské léto na severní polokouli, kdy shořely obrovské plochy ruské tajgy a hořelo i v Arktidě, a masivní požáry zachvátily i velké plochy v deštných pralesech v rovníkové oblasti.

Jenomže pro spoustu z nás je zkrátka pohodlnější a příjemnější hledat příčiny celého toho pekla někde jinde. Nechce se nám věřit, že je situace tak vážná, a že klimatická krize už nám na dveře neklepe, ale pořádně buší. Do poslední chvíle chceme věřit tomu, že to není ona, ale třeba jen nějaký bláznivý člověk, který šel kolem. A tak se dezinformace vesele šíří i sociálními médii, jejichž provozovatelé nedělají takřka nic pro jejich odhalování a odstraňování z oběhu, a po celém světě se stávají mocnou rétorickou zbraní různých politiků nebo autorů konspiračních teorií. Lidé mezitím nejen že dezinformace mnohdy nejsou schopni rozpoznat, ale dokonce je cíleně vyhledávají. A to v některých případech i ti, kteří jinak stojí na straně životního prostředí. To když třeba sdílí fotografie zachycující rostliny pučící ve spálené australské buši a mají radost z toho, jak „rychle“ se život zase do spáleného pekla vrací. Rostliny se do spálené přírody vrátí, což o to, ale podobné obrázky se nám snaží především namluvit, že existuje jakési světlo na konci tunelu. To sice může být pravda, ale na lidi mají podobné zprávy zpravidla pacifikující účinek. Bez širokého a silného společenského hnutí, které by dokázalo přinutit politické a ekonomické elity k systémovým změnám vedoucím k záchraně našeho životního prostředí se přitom těžko někam pohneme.

Lidský hlad po nadějeplných zprávách tak nakonec může nadělat víc neplechy než užitku, a to zejména v situaci, kdy jej politické a ekonomické elity dokáží vytěžit způsobem, který jim umožní skrýt jejich neschopnost a neochotu se klimatem vážně zabývat. Ovlivňováním a vlastnictvím médií mají elity možnost nám předkládat falešné obrázky naděje, po kterých podvědomě prahneme, a odvádět naší pozornost od skutečných příčin požárů, mezi které patří i špinavý byznys, do kterého jsou elity nejrůznějším způsobem zapojeny. Nejkritizovanějším špinavým podnikem i v celosvětovém měřítku je především megauhelný projekt Adani v australském Queenslandu, na který je napojeno mnoho firem i politiků. Jak je patrné i ze sobotní reakce vedení firmy Siemens, která má projekt podpořit signalizačními železničními systémy, elity jsou připraveny svou špinavou práci hájit i za cenu toho největšího pokrytectví. Ve své odpovědi na kritiku lidí zhrozených klimatickou krizí v Austrálii CEO Siemens Joe Kaeser na jednu stranu uznal, že je klimatická krize reálná a že je nutné dodržovat Pařížskou dohodu a dekarbonizovat světovou ekonomiku, na druhou stranu ale oznámil, že se výnosného byznysu spjatého s ničením naší společné budoucnosti nehodlá vzdát. Velkým pokrytcem nepřekvapivě je i australský premiér Scott Morrison, který prohlašuje, že prošetří příčiny "selhání" v přípravě potřebných opatření pro zmenšení rizika požárů v letošní sezoně. Mezitím to byl právě on, kdo vytrvale odmítal v průběhu australského jara uvolnit větší prostředky právě na tato opatření a lepší hasičskou výbavu, a v době požární katastrofy si s klidem odcestoval na dovolenou na Havaji.

Australští hasiči i mnozí Australané dnes Morrisonovi nemůžou přijít na jméno a nadávají na něj kdekoliv k tomu získají příležitost. Australské úřady kromě toho, že jsou zcela vysílení bojem s nekončící řadou požárů, musí navíc ještě donekonečna vyvracet všelijaké lži a nesmysly o tom, co požáry způsobuje, a pořád dokola vysvětlovat, jak se věci mají ve skutečnost. Oporu přitom mají i v místních odbornících na klimatickou změnu, kteří opakovaně vydávají jasná prohlášení, že za požáry může měnící se klima a s ním související vysoké teploty a sucho. Podceňovat tuto hlavní příčinu současné katastrofy, nebo se dokonce aktivně snažit od ní odvádět pozornost směrem k falešným příčinám, je podle těchto odborníků velice nebezpečné. V sázce jsou lidské životy, domovy, celá sídla, a miliony životů zvířat, z nichž mnohá jsou nyní na pokraji vyhynutí. Na podnikatele a politiky by snad mohlo platit to, že požáry neohrožují jen životy, ale I ekonomiku samotnou.

V Česku, jak asi nikoho nepřekvapí, by podobná situace snadno mohla nastat taky. Sice u nás ještě nehoří, ale sucho je i český problém. Také s politickou reprezentací jsme na tom velmi podobně. Uhlí se u nás vesele dál těží a spaluje, zastaralé uhelné elektrárny jsou rozprodávány uhlobaronům, a ambiciózní plány na zavádění čistých technologií a zdrojů energie zůstávají v nedohlednu. Naši politici v médiích lžou podobně jako Scott Morrison a tváří se, že za problém může někdo jiný, a že oni pro jeho řešení dělají dost. Uvidíme, jak dlouho ještě bude běžný vzorek australského nebo českého obyvatelstva podobnému divadlu věřit, a nechat se konejšit falešnou nadějí, že je vše v pořádku a problém za ně vyřeší někdo jiný.