Když se minulý rok během podobně suchého jara jako je to letošní rozhodlo vedení hlavního města Prahy namísto „stavu klimatické nouze“ vyhlásit tzv. „klimatický závazek“, šlo o určitou úlitbu aktivistům i obyvatelům zároveň. Tiše, bez pozornosti médií a zbytečných famfár, se Praha k zásadnímu snižování emisí zavázala způsobem, kterým nechtěla „vystrašit lidi“. Jenomže bez strachu náš boj proti změně klimatu nikdy nebude účinný. Jeho vytlačováním totiž odmítáme skutečně dospět.

Jak nyní ukazují nejčerstvější výsledky průzkumu agentury Medián, který si exkluzivně nechal zpracovat Český Rozhlas, loňské pokusy pražského vedení lakovat tíživou realitu v méně černočerných barvách byly předem odsouzeny k jepičímu životu. Že v krajině chybí voda dnes už vidí i největší odpůrci ekologie. Nejnovější data ukazují, že strach ze sucha a klimatické změny u českých respondentů strnule stoupá. Oproti 38 % v roce 2017 se nyní těchto fenoménů bojí celých 85 % populace, což je dokonce víc než procentuální podíl lidí obávajících se ekonomické krize, či pandemie.

Otázkou je, co si nyní lidé v naší společnosti se svým strachem počnou. Strach a pocit existenciálního ohrožení je totiž něco, co tu dlouho nebylo. Donedávna jsme si mysleli, že naše generace bude první, která se dočká vynálezu nesmrtelnosti. Jenže člověk míní, osud mění... A zrovna na tuhle proměnu naše společnost vůbec není připravena ani mentálně vybavena.

Společnost dospělých dětí
Ačkoliv vždy bylo jasné, že zhoršující se projevy klimatické změny nepůjde zametat pod koberec donekonečna, to, že bychom s tím neměli lidi strašit neslýcháváme jen od politiků, kteří se obvykle snaží zabránit podkopávání důvěry obyvatel v systém a narušování zavedeného „perpetum mobile.“ Podobná doporučení se k nám často dostávají také od sociálních psychologů, jejichž radami se řídí i mnohé ekologické organizace. Vychází z předpokladu, že obyvatele by pravdivé informace o žalostném stavu základních podpůrných systémů umožňujících život na Zemi mohly natolik paralyzovat, že by následně přestali být schopni běžného fungování, a v posledku by u nich konfrontace s realitou vedla k celkové rezignaci na život nebo naopak k ještě více destruktivnímu nakládání s životním prostředím.

Osobně mám s tímto přístupem problém.

V případě politiků jej považuji za vypočítavost, která má zabránit jednomu z následujících scénářů: a) situaci, v niž by lidé začali masově zpochybňovat celý smysl naší civilizace postavené na permanentním honu za penězi, konzumem, instantními zážitky, a povrchním prožívání života v materiálním blahobytu, nebo b) během příštích voleb by zvolili někoho jiného.

V případě sociální psychologie, zvláště pak té aplikované, pak jde o přístup připomínající marketing, který pracuje jen s tím, jací lidé jsou, a nijak se nesnaží je měnit, respektive kultivovat jejich hodnotový žebříček a prinicipy, podle kterých se jejich životy řídí. V některých případech pak sociální psychologie připomíná vědu ve službách jakéhosi „ekologického populismu“. Lidem se říká jen to, co chtějí slyšet, a způsobem, který rezonuje s jejich základním hodnotovým nastavením. Třeba se základním nastavením lidské mysli na touhu po neustálém zlepšování kvality svého života (např. lepší zdraví díky čistšímu ovzduší), nebo s tendencí odvozovat svou identitu od vnějších faktorů, jako je vlastnictví, nároky atd. (např. nárok na hezký les u chaty, či vlastenecká pýcha na českou krajinu).

Nemohu se ubránit pocitu, že taková sociální psychologie v podstatě doporučuje, abychom s lidmi zacházeli jak s malými. Jako s dětmi, jimž neřekneme pravdu o Ježíškovi, aby pak náhodou nepřestali sekat dobrotu. Jako s nedospělými jedinci, kteří nedokážou správné věci dělat proto, že jsou hodnotné samy o sobě, ale jen v rámci jakéhosi směnného obchodu, který jim má přinést určité výhody. Svým způsobem tak tento způsob „smlouvání“ v lidech zabetonovává a brání jim mentálně se posunout do stádia skutečné zralosti.

V zemích s ekonomickým dostatkem, a obzvláště pak v těch, v nichž nemá příliš pevné postavení náboženství, se ze značné části lidí stali pragmatičtí technooptimisté žijící v iluzorní představě o vlastní nezávislosti na zákonech přírody. Plodíme děti ve zkumavkách, děti za nás „rodí“ lékaři, bydlíme v zateplených budovách, a svítíme si energií vyrobenou ze zuhelnatělých dinosaurů a pravěkých přesliček. Máme jaderné zbraně, lítáme do vesmíru, umíme transplantovat srdce a brzo možná i celou hlavu. Nic se nezdá být neřešitelné. Cítíme se neohrožení a zdánlivě máme vše pod kontrolou.

Jenomže tento náš pocit neohroženosti a nepřemožitelnosti platí maximálně posledních osmdesát let. Z perspektivy planetární historie je 80 let něco jako pikosekunda v lidském životě. Také v rámci lidské historie se jedná o zcela bezprecedentní situaci. Nikde jinde v dějinách nenajdeme dobu, kdy by se lidé bývali nemuseli něčeho bát. Nájezdu kočovníků, neúrody, války, morových ran, úplavice, lynčování, zemětřesení, mučení, nebo predátorů a mnohých dalších.

Než vypukla koronavirová pandemie, dnešní lidé měli strach maximálně ze zubaře, rozvodu, nebo dopisu z berňáku. Nebo měli naopak iracionální strach z uprchlíků, který v nich živili populističtí a fašističtí politici. Jakkoliv nechci zlehčovat situaci lidí postižených exekucemi, ztrátou domova nebo závažnou chorobou, faktem je, že reálného ohrožení života vnějšími faktory, jako je vražda, infekce, nebo nedostatek jídla se minimálně v naší euroamerické společnosti příliš často obávat nemusíme. Strach, myslím ten opravdový – existenciální, jsme jednoduše vytlačili z našich životů. Namísto toho jsme si v průběhu několika posledních dekád zvykli na mnohé jistoty, bezpečí a předvídatelnost. Tak velkou, že lidem nepřijde divný ani hypotéční úvěr se splatností na čtyřicet let. A naopak je jim cizí představa, že by jejich život měl někdy skončit. Se smrtí se totiž dnes, až na výjimky, tváří v tvář moc často nesetkáme. Jsme jako děti, které z pověry nevodíme na pohřby, a kterým lžeme o tom, kam po dlouhé nemoci zmizela babička. Jsme jako princ Siddhart těsně předtím, než se stal Buddhou poté co poprvé opustil brány paláce aby zjistil, kolik je mezi lidmi utrpení, bolesti a smrti.

Absence strachu je evolučně slepou cestou
Nemít strach a chovat se jako bychom byli nesmrtelní je ovšem z evolučního hlediska slepou cestou. Vzpomeňme si na ptáka dodo, který byl vyhuben následkem absence strachu z příchozích mořeplavců a osadníků na Mauriciu. Evoluce nám strach dala do vínku jako emoci, která nám umožňuje přežít. Bez pocitu strachu bychom vstupovali do rušné silnice bez rozhlédnutí, strkali ruku do ohně, lezli tygrovi do klece, nebo nadbíhali násilníkovi do náručí. Jakmile strach cítíme, reagujeme obvykle způsobem, kterým se snažíme eliminovat naší šanci na smrt či jinou újmu. Má-li však strach plnit svou evoluční funkci, nelze jej donekonečna odkládat, nebo ho uměle potlačovat.

A právě proto mám z výsledků agentury Medián radost. Lidé mají KONEČNĚ strach ze sucha a ze změny klimatu. Mám snad škodolibou radost, že se lidé trápí? Že možná někteří dokonce prožívají vnitřní muka, protože se jim rozpadl jejich obraz bezpečného a předvídatelného světa, plného skvělých plánů do budoucnosti? Ne, ten nepříjemný, někdy až zničující a ochromující pocit nikomu nepřeju. Ale zároveň vím, že je nutné jím projít. Podobně, jako jsou porodní bolesti nutným předpokladem zrodu nového života. Prožitek existenciálního ohrožení je totiž něco jako přechodový rituál. Rituál skutečného dospívání. Čím dříve, intenzivněji a rychleji jím projdeme, tím lépe. Je to bolest, kterou musíme umět přijmout, naučit se s ní žít, a nakonec z ní vyjít silnější než předtím. A pak jednat.

Možná si teď říkáte, zda vlastně člověk jako jednotlivec vůbec něco zmůže s něčím tak obrovským, jako je změna klimatu? Pravdou je, že každý jedinec se počítá. Nemusíte zavádět jen změny ve své osobním životě, ale můžete třeba také začít víc fungovat v rámci své komunity, či se politicky angažovat, případně k odpovědnosti dohnat zvolené politiky. To nejpodstatnější je však vnitřní proměna, kterou člověk konfrontovaný s existenciálním ohrožením prodělá. Zkuste se zeptat někoho, komu předčasně umřel někdo blízký, nebo kdo sám utekl hrobníkovi z lopaty. Podobně transformativní zážitek vám umožní prohlédnout skrz blud, v němž jako jednotlivci i jako celá naše společnost žijeme, a ocenit to skutečně hodnotné, co v životě máte. V posledku si obecně mnohem víc začnete vážit života, plně jej prožívat, a jednat mnohem víc ve shodě se svým „skutečným já.“ Zjistíte, že skutečným zázrakem není to, že jste si koupili nové SUV, nebo dovolenou v Karibiku, ale to, že jste se znovu probudili ve vyhřáté posteli a čeká vás další den, který byste bývali byli nikdy nemuseli prožít, pokud byste neměli to štěstí, že jste se narodili, a pokud by uprostřed širého pustého vesmíru neexistovala jedna nádherná modrá planeta.