Předminulou sobotu jsme se s rodinou vydali po cyklostezce vedoucí kolem říčky Rokytka z Libně do Hrdlořez, kde před pár lety proběhla významná úprava tohoto toku. Narovnané koryto zde bylo opět zakrouceno do meandrů, které dovedou jak zadržovat povodňové vlny, tak udržovat vodu ve vysušené krajině a celkově tvořit zajímavý biotop pro nejrůznější faunu a floru. Vzniklo také příjemné místo pro veřejnost. O to větší kontrast představuje místo, kde Rokytka ústí do Vltavy. Zde byl pro změnu potenciál příjemného místa u vody zcela promarněn a zneužit k ryze soukromým zájmům.

Vytvoření meandrů na Rokytce jsem v Hrdlořezech mezi Hořejším rybníkem a přírodním parkem Smetanka se zájmem sledovala ještě v době, kdy jsme bydleli nedaleko od této lokality. Kopání meandrů na oblíbeném stanovišti zahrádkářů, žab a nutrií vypadalo zpočátku jako drsný zásah do přírody, ale po zkušenostech s povodněmi v roce 2013 bylo zjevné, že narovnané toky říček v urbanizované krajině představují v kontextu měnícího se klimatu a vzrůstající četnosti bleskových povodní velké nebezpečí. Dnes jsou již meandry hotové a plní pro změnou novou funkci – zabraňují rychlému odtoku vody z krajiny a navíc poskytují pestřejší stanoviště pro jiné živočichy a rostliny. A jsou samozřejmě také potěchou pro oko. Kolem meandrů byly instalovány přírodní lavičky z klád a kamenů, a dá se zde příjemně piknikovat.

Cestou zpátky do Libně jsme se ještě zastavili v nově vznikajícím parku Zahrádky, který se nachází mezi Kolbenkou a zastávkou tramvaje U Elektry. Park, který z větší části financovalo hlavní město Praha, z menší části městská část Praha 9, plně čerpá z potenciálu údolí říčky Rokytky. Kromě mnoha atrakcí pro děti i dospělé a spousty vysázených stromů zde byl vybudován rybník a mokřad, ze kterého se za zvuků dětí pobíhajících po obrovském prolejzacím hradu a la Miraculum ozývá kvákání žab. Park se nachází v místech někdejší zahrádkářské kolonie. Ve většině případů jsem proti rušení zahrádkářských kolonií, v tomto případě však zahrádky neustupovaly privátním zájmům, ale naopak byla plocha zpřístupněna veřejnosti. Díky parku Zahrádky vznikla nejen veřejně přístupná oáza pro lidi všeho věku, ale také spojnice mezi ulicí Kolbenova a Poděbradská. V kontextu mnoha okolních oplocených rezidencí, tzv. gated communities, jde o důležitý ústupek ve prospěch prostupnosti, navíc takový, který zde nebyl ani před vznikem nových developerských projektů. V hlavě mi vrtá pouze otázka, zda se na financování parku nějak podíleli i developeři, v jejichž sevření se park nachází, a z jehož provozu ve velké míře těží jejich klientela. Bývá běžnou praxí v civilizovaných zemích, že developeři za možnost zastavět území nabídnou také nějaké výhody a protislužby pro místní veřejnost…



Ať už developeři na park přispěli či nikoliv, park Zahrádky se mi minimálně z hlediska práce s veřejným prostorem a potenciálem přírodní lokality jeví jako chvályhodné dílo. Vzniklo příjemné místo pro lidi, které navíc usnadňuje pohyb v místech, která dříve nebyla pro veřejnost prostupná.

O to víc je při pohledu na to, jak lze atraktivně a pro obyvatele příjemně využít potenciál vodních ploch a toků, člověku smutno, když pak podél Rokytky dorazí zpátky do Libně až na její samotný konec, kde se říčka vlévá do Vltavy. Zde už snaha o plné využití potenciálu vodních ploch pro veřejnost končí a naopak přechází v opačný extrém – vyloučení veřejnosti z jedinečné lokality v kombinaci s urbanistickou noční můrou. Pominuli nesporné kvality parku Thomayerovy sady po pravé straně břehu, výjimečné místo tvořené slepými rameny Vltavy po levé straně Rokytky bylo pro změnu veřejnosti doslova ukradeno a poskytnuto k svévolnému užití developery. Ti oblast oplotili a rozhodli se cenné pozemky s přístupem k vodě ponechat k užívání jen soukromým vlastníkům bytových jednotek.

Spolu se zvyšující se průměrnou teplotou na území Česka bude Praha čím dál tím víc potřebovat nacházet způsoby, jak svým obyvatelům pobyt ve městě zpříjemňovat během stále teplejších letních i jarních měsíců. Právě vodní plochy hrají klíčovou roli pro ochlazování veřejného prostoru. Privatizace prostoru v okolí řeky poblíž centra hlavního města se tak tváří v tvář vzrůstajícím rizikům spojeným se vznikem tepelných ostrovů ve městě jeví jako zcela neetická a neakceptovatelná. I méně sociálně smýšlející obyvatelé Prahy by pro změnu mohli litovat, že touto privatizací přicházejí o výjimečnou šanci mít ve městě místo s atmosférou mořské mariny, kam se dá jít na příjemnou večerní procházku kolem kotvících jachet. Výjimku samozřejmě tvoří ti, kteří se s někým z rezidentů oplocené komunity znají a budou pozvaní na návštěvu.

Nešťastný urbanistický počin z kuchařky politiků a developerů je navíc problematický nejen svým segregačním charakterem, ale korunuje jej i totální bezkoncepčnost, nezvládnuté městské plánování a celkově nešťastné funkční využití celé oblasti. Zastavěné území vypadá jako kdyby nějaký obr do krajiny u vody rozhodil bez rozmyslu nesourodou hromadu krabic, které víc než cokoliv jiného připomínají to, čemu se v kritické geografii někdy říká „autistická architektura,“ tedy taková, která existuje jen sama pro sebe a nijak nekomunikuje se svým okolím. Studenty sem občas beru na exkurze, aby viděli, jak to vypadá, když se město dělá špatně.

Nedávno jsem se navíc večer s rouškou na puse procházela po obvodu této oplocené komunity v době vrcholící koronavirové pandemie když jsem se potřebovala provětrat a protáhnout. Na to, že v té době lidé prakticky nevycházeli ven a večer ani nebylo kam zajít, byly domy v této lokalitě podezřele potemnělé. Jako by v nich téměř nikdo nebydlel. Není to tedy náhodou tak, že vzácný přístup k Vltavě slouží jen jako komodita zvyšující hodnotu nemovitostí, jež si skupina bohatých lidí nakoupila jako zajímavou investiční příležitost? Poněkud ledabylý a sobecký způsob zacházení s místem, které v Praze ani jinde v Česku nemá obdobu.

Nepříliš dlouhý výlet podlé Rokytky od Vltavy do Vysočan je tak zároveň zajímavou trajektorii mezi dvěma extrémy – mezi tím, jak města rozhodně PLÁNOVAT, a naopak, jak rozhodně NE.