Pandemie COVID-19 na téměř čtvrt roku zastavila nejen chod naší společnosti, ale také přípravy na její restrukturalizaci směrem k větší udržitelnosti, která by zajistila prospěch naší zemi a žitelnou budoucnost příštím generacím. Uhelná komise, poradní orgán vlády ČR, který má v září letošního roku rozhodnout o termínu konce uhlí v Česku a nastínit tak další scénář našeho přechodu na bezuhlíkovou ekonomiku, se nyní s velkou pompou po delší odmlce opět sejde v pátek 5.6. Tentokrát ne ve Strakovce, ale v prostorách uhelné elektrárny Prunéřov, jejíž jeden blok se bude na základě mnohaletého plánu slavnostně uzavírat. Zavřeny by ovšem postupně měly být i všechny ostatní uhelné elektrárny, a to nejdéle do konce tohoto desetiletí. Jestli se tak stane bude záviset zejména na rozhodnutí, k němuž Uhelná komise dospěje.

Mytus o chudých Češích a drahé transformaci
Podobně jako okolo změny klimatu, i kolem ukončení těžby a spalování uhlí v Česku panuje celá hromada desinformací a mýtů. Jedním z nich je tvrzení, že si něco takového Česko nemůže dovolit, protože vzroste nezaměstnanost a nebudeme mít z čeho topit a vyrábět elektřinu. Jak však ukazují nejnovější analýzy v oblasti světové energetiky či trhu s prací, je tomu přesně naopak.

V první řadě je potřeba brát v úvahu dlouhodobé trendy a dívat se dál do budoucnosti. Z této perspektivy není možné ignorovat prostý fakt, že pokud zrovna nestagnuje ekonomika, cena emisních povolenek se rok od roku zvyšuje a energii dobývanou z uhlí dělá čím dál tím více ztrátovou. Jak poznamenal Tomáš Jungwith z Asociace pro mezinárodní otázky na včerejším mediálním briefingu věnovaném perspektivě ekonomického oživení v kontextu uhelného phase-outu, emisní povolenka by v případě odrážení skutečné ceny negativních externalit spalování fosilních paliv mohla stát i 180 EUR na tunu oxidu uhličitého.

Obnovitelné zdroje oproti tomu rok od roku zlevňují a jejich podíl na tvorbě elektrické energie se celosvětově neustále zvyšuje, a to dokonce zejména tam, kde fotovoltaika nebyla zneužita solárními barony tak jako v Česku. Na obnovitelných zdrojích je přitom atraktivních celá řada dalších aspektů. Třeba to, že si je lidé mohou pořizovat sami, ve firmách, či v rámci komunit a obcí, a postupně se tak stávat méně závislými na centrálních zdrojích, které obvykle bývají v rukou státu nebo miliardářů, z nichž mnozí odvádějí své zisky do daňových rájů. K centrálním zdrojům patří také plánované reaktory v Dukovanech, sice bezemisních, zato zadlužujících české obyvatele na dlouhé dekády dopředu. Zatímco na obnovitelné zdroje bychom mohli čerpat dotace z EU, v případě jádra se nás vláda chystá dluhem upsat Rusku, jehož firmě Rosatom se chystá dostavbu Dukovan přihrát. O nukleární hrozbě a nukleárním odpadu nemluvě.

Dále z analýz představených v rámci briefingu vyplývá, že výhodou obnovitelných zdrojů je v době ekonomické recese poněkud paradoxně také jejich vysoká náročnost na pracovní sílu. Mohlo by se zdát, že to cenu energie z nich prodraží. Opět však nezapomínejme na klesající rentabilitu uhlí i destruktivní dopady jeho spalování na světové klima a kvalitu ovzduší, které by z hlediska finančních škod byly v podstatě nevyčíslitelné. Sluneční svit, vítr i vodní síla jsou oproti tomu zadarmo. Pracovní místa takto vytvořená mohou hrát důležitou roli jak v oživení ekonomiky a zaměstnanosti zasažených koronavirovou pandemií, ale i rozvoji dodnes strukturálně postižených regionů. Proč udržovat při životě špinavou a těžkou hornickou práci, když lze obyvatele rekvalifikovat v obnovitelném průmyslu a jako bonus navíc získat pocit zadostiučinění vůči mladé generaci, která nás jednou bude hodnotit za to, co jsme po sobě zanechali (či spíše co jsme jim nenávratně zničili a vzali)? Podle statistik by při vyšší podpoře obnovitelných zdrojů v Česku mohlo vzniknout víc pracovních míst než je těch, která by v důsledku konce uhelného průmyslu zanikla. A naši potomci by nemuseli nadávat, že jsem jim nadělali dluhy a ještě promeškali poslední šanci naskočit na progresivní vlnu zvyšující naše šance na odvrácení klimatické katastrofy (pokud si nyní ťukáte na čelo, pak se zamyslete nad seriózními projekcemi, podle kterých by Česko při současné míře produkovaných emisí v roce 2100 mělo mít charakter polopouště hraničící se Saharou, jež se bude rozpínat v jižní Evropě).

Kupředu do minulosti
Zajímavá a naléhavá slova během včerejšího briefingu zazněla také z úst Danuše Nerudové, rektorky Mendelovy univerzity v Brně, ekonomky a členky Ústředního krizového štábu a platformy KoroNERV, která na podobné téma nedávno poskytla také rozhovor Českému rozhlasu. Podle ní Česko v případě další liknavosti v přechodu k bezuhlíkové ekonomice či v zapojení se do mezinárodní spolupráce na tomto poli ztratí vzácnou a ojedinělou příležitostí stát se leaderem na trhu a přiřadit se tak k nejvyspělejším zemím kontinentu. Skýtá se zde např. možnost Česka zaujmout významnější roli v bateriové alianci a investovat do vědy a výzkumu v oblasti ukládání elektřiny. Ten, kdo první vyvine široce využívaný produkt na tomto poli, má šanci stát se leaderem na světovém trhu a získat tak obří náskok před ostatními státy. A pochopitelně i zbohatnout, když už jsme opět u peněz, na které jediné průmyslníci a uhlobaroni obvykle slyší. I přesto se však u nás diskuse na podobná témata prakticky nevedou. Proč vydělávat zodpovědně, když se dá bohatnout na hazardu s budoucností? V překladu do „švejkovštiny“ – v dnešní době je to asi jako kdyby Česko v době průmyslové revoluce (v té době Rakousko-Uhersko) odmítalo používat parní stroj s odkazem na nezájem o jakékoliv novoty. U nás se rádi prsíme dlouhou tradicí průmyslu, ale že i průmysl prochází nějakým vývojem a pokrokem, a že bez něj by byl žádný průmysl nikdy ani nebyl, to už nám jaksi nedochází. Nebo si představme paralelu otrokářů, kteří by odmítli parní stroj kvůli tomu, že by ztratili zdroj příjmů z otrokářství. Zhruba na takové „výši“ se česká politická reprezentace ve svém přístupu k dekarbonizační transformaci nachází.

Češi toho hodně propálí, ale raději by pálili z OZE
Další zajímavá legenda, která se u nás traduje, je o tom, že Česko je malá země, která má jen malý podíl na produkci skleníkových plynů jež přehřívají naší planetu. A že proto nemá smysl na našem způsobu dobýváni energie a tepla nic měnit. Jak však s pomocí názorných grafů během briefingu ukázal Ondráš Přibyla z Faktaokliamtu.cz, Česko patří z hlediska využívání uhlí k největším hříšníkům světa. V přepočtu spotřeby uhlí na obyvatele (nejen v domácích kotelnách, ale právě a především prostřednictvím využívání elektřiny z něho vyrobené), jsou na tom Češi ještě hůře než Poláci, u nichž přitom uhelné zdroje tvoří takřka dvojnásobný poměr v energetickém mixu. Zcela alarmující je pak srovnání se zeměmi rozvojového světa, kde sice dodnes tu a tam nějaké ty nové uhelné zdroje přibývají, ale v poměru výroby elektřiny na osobu jde o několikanásobně nižší spotřebu uhlí než v případě spotřeby na jednoho tuzemského našince.

Ke konci se blížíme k ještě jednomu zajímavému mýtu. Je to ten, podle kterého si vlastně Češi žádné velké změny v energetice ani nepřejí. Že jsou klimaskeptici a nechtějí nic měnit. Není tomu tak. Pomineme-li fakt, že v Česku podle agentury STEM dramaticky narůstá procento obyvatel, kteří vnímají antropogenní změnu klimatu jako závažný problém ohrožující jejich budoucnost, agentura Medián v únoru zveřejnila také průzkum ukazující, že si 76 % lidí v Česku přeje odchod od uhlí. Zajímavostí je, že ženy a mladší ročníky by preferovaly přechod na obnovitelné zdroje, zatímco jádro si přejí spíš starší muži. Tomu zhruba odpovídá míra podpory jádra vládnoucí koalicí, kde je žen i mladých lidí pomálu.

Dnes pak byly zveřejněny také závěry výzkumu týkajícího se energetických preferencí, který si nechalo zpracovat Hnutí Duha. Zajímavé je, že většina respondentů v Ústeckém a Karlovarském kraji, regionech nejvíce propojených s uhelným průmyslem, by preferovala nejčasnější z nabízených termínů konce uhlí v Česku, tedy v roce 2035. Zároveň z průzkumu jasně vyplývá, že obyvatelé tohoto kraje v naprosté většině případů preferují vodní, sluneční a větrné elektrárny. Naopak uhelné elektrárny ve zkoumaných regionech příznivě vnímá pouze 15 % obyvatel.

A aby toho nebylo málo, vyvrácen byl nyní také mýtus o nemožnosti odchodu od uhlí bez výstavby jaderných reaktorů. Z Deníkem N zveřejněné analýzy státního podniku ČEPS, který provozuje elektrickou přenosovou soustavu, vyplývá, že Česko by se v případě intenzivnější podpory obnovitelných zdrojů dokázalo obejít jak bez uhlí, tak i bez jádra. Naše přenosová soustava by to zvládla a my bychom se konečně posunuli mezi vyspělé a zodpovědně se chovající země.

V sázce je všechno
O co se tedy nyní hraje? O nic menšího než o celou naší budoucnost. Na tu bude mít zásadní vliv právě rozhodnutí nikým nevolené Uhelné komise, v níž za delší konec provazu zatím tahá především uhelná a průmyslová lobby, pro kterou jsou důležitější aktuální zisky než to, zda naše planeta bude za 30 let obyvatelná, nebo jako moc velké dluhy naše děti jednou budou platit za nukleární fetiš politiků a podnikatelů napojených na ruské a čínské firmy.

I kdyby přitom Uhelná komise zvolila jako termín konce uhlí v Česku rok 2035, a ne rok 2040 nebo 2050, jak by se líbilo uhlobaronům a s nimi spřízněným politikům, problematickým zůstává to, že Svaz průmyslu a dopravy ČR lobuje za odsun odstavování uhelných elektráren až někam za rok 2030. To, že se nyní odstavuje část Prunéřova, je spíše náhoda, daná zastaralostí zařízení, než definitivní start koordinovaného a systematického phase-outu. Podobně zastaralé jsou totiž i jiné elektrárny, jako jsou Počerady, či Chvaletic, které navíc polostátní ČEZ vychytrale prodal Pavlu Tykačovi, a tím pádem se jejich zavření zatím nechystá.

Nalijme si čistého vína - rok 2030 je prostě pro zahájení odklonu od uhlí hrozně moc pozdě. Do té doby se lidstvo nebezpečně přiblíží tzv. bodu zvratu, po kterém už se klimatická změna vymkne z kontroly, a oteplování nabere katastrofální obrátky. A dokonce i ty, kterým už na devastaci planety nezáleží, nebo nevěří v náš vliv na ní, by mohlo zajímat alespoň to, jak moc má špinavý vzduch z tuzemských uhelných zdrojů negativní vliv na jejich zdraví a stav plic. Mohlo by se zdát, že v zemi, v níž tak dlouho trvalo prosadit protikuřácký zákon, na zdravých plicích lidem zas tak moc nezáleží. Zástava chodu společnosti za cenu obřích ekonomických ztrát kvůli neviditelnému viru atakujícímu plíce však o nezájmu o veřejné zdraví tak úplně nesvědčí. Kdy tedy konečně najdeme odvahu podívat se realitě do očí a jasně si říct, že nám záleží jak na zdraví, tak i na životě příštích generací, a že pro to dokonce skutečně hodláme něco zásadního udělat?