Má smysl sčítat romské žáky ve "zvláštních školách? A je jich tam moc?

Další kolo sporu o sčítání romských žáků na „zvláštních školách“ má opět velmi bizarní prvky. V dnešní televizní diskusi například vedoucí odboru ministerstva školství Jakub Stárek připustil, že romská populace je na „zvláštních školách“ „nadreprezentována“. Hmm. Co to asi znamená v normálním jazyce? Jistě ale nic negativního.

Kouzlo úřednického jazyka
Je to kouzlo technokratického, úřednického a pokleslého politického jazyka: ta populace je tam nadreprezentována. Je to prostě silná reprezentace. Velký vzorek. Dalo by se asi říci i „v řádu desítek procent“, či sofistikovaněji „v řádu více jednotek“. Nezdá se, že by to byly skutečné děti, která tam pravděpodobně „v řádu mnoha stovek“ vůbec nepatří...

Zastánce „zvláštních škol“ - (uvozovky používám proto, že dnes je oficiální název „základní školy praktické“) - Jiří Pilař v té diskusi navíc oponoval, že zjišťovat počty romských žáků na „zvláštních školách“ je nesmysl, že to nejde, nebo se to dělá špatně. Že ví o případech, kdy jsou ve třídě dvě děti ze smíšených manželství, a to černovlasé je započítáno mezi Romy, to bloňdaté nikoli. Hahaha.

Mnoho sklenic, Cikánova smrt
Takže si to shrňme: Už přes dvacet let se tady mluví o tom, že romských dětí je na „zvláštních školách“ příliš mnoho, že je tento stát diskriminuje, a pokud nebudeme volit tak příkrá a přímá slova, že z nich přinejmenším vychovává těžko zaměstnatelné dospělé, kteří směřují do „vyloučených lokalit“, čili do ghett.

Podle různých odhadů a průzkumů je na „zvláštních školách“ zhruba třetina romských dětí. Učí se tam podle osnov určených pro děti s lehkou mozkovou dysfunkcí. Takových dětí jsou v průměru v populaci 2%. Za tuto „nadreprezentaci“ nás pravidelně kritizují EU, USA, OSN, veškeré nevládky, dokonce jsme se dostali do amerických učebnic jako ukázkový příklad „nepřímé diskriminace“.

Před šesti lety prohrála Česká republika ve Štrasburku soud na toto téma s několika absolventy „zvláštní školy“. Sčítání romských žáků je součástí opatření, která mají vést k nápravě i na základě štrasburského verdiktu.

Jediný důsledný program na postupné rušení „zvláštních škol“ představil zatím na ministerstvu školství před pěti roky Ondřej Liška. Nestačil ho uvést do praxe a jeho nástupci od něj opět ustupují. Jsou pod tlakem veřejnosti – mnoho „bílých rodičů“ si nepřeje, aby jejich děti chodily do jedné třídy s Romy. A jsou pod tlakem lobby „zvláštních škol“

Jejich učitelé jsou proti rušení svých škol z více důvodů. Někteří upřímně věří, že řada dětí speciální péči potřebuje a že jim ji „normální škola“ neumí poskytnout. A mají částečně pravdu. Jiní si prostě jen myslí, že tak, jak se věci mají, je to dobře, vždycky to tak bylo a nějací mladí křiklouni ničemu nerozumějí a nemají právo něco měnit. Jiní se prostě bojí o místo.

A tak se po těch dvaceti letech diskusí, kritik a pokusů o změnu znovu bavíme o tom, že romské děti vlastně nelze poznat a spočítat, že prostě nevíme, kolik jich tam je, nebo že je ten spor „bouří ve sklenici vody“, jak to svým obratným jazykem vyjádřil Jakub Stárek. Ale Jiří Pilař to tak nenechal, protože Stárek je na něj moc velký radikál a myslí si, že „nadreprezentaci“ lze nějak „kvantifikovat“, a tak kontroval, že je to „bouře v jiné sklenici“ než si myslí ministerstvo.

Takže už jsou tu nadreprezentované i sklenice. A možná se je budeme učit sčítat. Jinak asi nic.

Vyšlo na webu Literárních novin