Bude jejich význam na úrovni regionálního radiokroužku nebo debatního salonu nad cizrnovou plackou?


Mají po neúspěchu ve volbách ještě čeští Zelení šanci na politický průlom? Nebo je čeká už trvalý pád do bezvýznamnosti? A jak je na tom politik Ondřej Liška? Vedení strany každopádně dává své funkce k dispozici a v lednu se sejde volební sjezd, který rozhodne o jeho dalším osudu. Jako první o tom informoval server Česká pozice

Tenhle kocour neloví
„Ze Zelených se stala strana, která se raduje už jen z vlastní existence, strana dlouhodobě udržitelného přežívání. Je to jako regionální oddíl Sokola nebo radiového orientačního běhu v Rovensku pod Troskami, kde se vždycky jednou za čas členové a předseda a pokladník sejdou, pochválí se za to, co bylo v uplynulém roce dosaženo a pan předseda oznámí, že díky úsilí jeho a pana pokladníka dostalo sdružení od města dotaci i na příští rok,“ napsal mi jeden trochu zoufalý stálý příznivec a volič Zelených bezprostředně po volbách. „Přeháním, no. Ale s ohlédnutím na poslední troje volby do sněmovny si nemůžu pomoc a nevidět v té své konzistentní podpoře Zelených něco na způsob chovatelství. Pěstuju si tuhle malou stranu, jako psíka nebo kocourka, po kterém už nemůžu chtít, aby něco hlídal, vyčenichal nebo lovil myši, prostě si ho pěstuju, protože se mi líbí, že je.“

Volič byl mimo jiné roztrpčený výrokem Ondřeje Lišky, že volby byly vlastně úspěšné, protože Zelení překročili hranici 3%. A pokračují dál!

Tento efekt roztrpčení a prohlédnutí se po každých volbách týká stovek intelektuálů, kteří společně pracují a scházejí se v hospodách a na mejdanech a na protestních akcích a mají pocit, že všichni lidi jsou stoupenci Zelených, protože široko daleko nikdo nevolí nikoho jiného. Pak trpce žertují, že se ale všichni voliči Zelených sešli právě v této pražské vegetariánské kavárně, která nabízí vynikající fair trade kávu a cizrnové placky.

Jsou na tom opravdu tak zle? Je rozčarování na místě? A není tu šance na zvrat?

Prokletí Klausem...
Proč jsou Zelení v českém prostředí dlouhodobě neúspěšní, je téma na samostatnou studii, nicméně některé základní body jsou zřejmé. Nebo alespoň pravděpodobné.

Na prvním místě je atmosféra po listopadu ´89, která se nesla v duchu převážně ekonomického „vyrovnávání“ se s minulostí a s Evropou. Hlavní osobou se rychle stal Václav Klaus a jeho vztah k ekologii a ekologům zapustil v české společnosti hluboké kořeny: ekologové jsou teroristi, kteří chtějí obyčejným lidem komplikovat život a vydírají každého, kdo nesouhlasí s jejich jednostranným pohledem na věc. Jsou to fanatici, kteří dávají přednost kapradině před bezpečností dětí jezdících denně autobusem do školy po rozbité silnice. Jsou to navíc zjištní zločinci, kteří se nechávají platit a uplácet, aby prosazovali zájmy určitých lobbyistických skupin.

Na tento tón si rychle zvykla i média, jejichž mainstream po dlouhá léta podporoval pravicovou politiku. Nepochybně k celkové atmosféře přispěla i nezkušenost našich nevládek a zpočátku někdy zbytečně radikální tón vyjednávání.

Zelení nejsou schopni se tohoto klišé zbavit. A nutno zdůraznit, že to do velké míry není jejich chyba. Znám to z působení v Greenpeace: veřejnost si Greenpeace například automaticky spojovala s podporou absurdního boomu solárnéch elektráren na polích. Bez ohledu na to, že Greenpeace byli od začátku proti. S tím se v podstatě nedá pohnout. Zelení a zelené nevládky jsou ekoteroristé, kteří mohou za soláry, kůrovce, odmítají uhlí i jádro a chtějí se vrátit na stromy...

Ohrožují prostě naši životní úroveň, jenom straší a nenabízejí nic pozitivního.

...A Topolánkem
Z tohoto pevného kruhu nespravedlivého příkoří se Zelení rozhodli vykročit velmi nešťastným způsobem: účastí v koalici v rámci vlády Mirka Topolánka.

Jasně, dá se pochopit, že chtěli ukázat, že jsou státotvorní, že mají pozitivní program, že jsou normální politici, žádní teroristé... Jenže ta Topolánkova aspol. politika vůbec normální nebyla a Zelení tak místo představení své nové tváře utrpěli další jen těžko se hojící ránu: Ztratili protestní potenciál „čisté“ strany, „zapletli se“, pro část svých příznivců navíc zcela nepochopitelně „napravo“ a ještě to celé neustáli, s ostudou se rozpadli.

K obrazu ekoteroristů tak přibyl obraz víceméně neschopných rozhádaných „nadšenců“, trochu komických figur, o které opravdu v politice nikdo nestojí.

Tento stín logicky padl i na Ondřeje Lišku, tehdy místopředsedu strany a ministra školství. Bez ohledu na to, že jeho program na ministrerstvu byl zajímavý a po létech dával zase šanci na nějakou vizi a koncepci a nastartování potřebné změny základních škol. Bez ohledu na to, že je i přes své angažmá ve vládě a koalici nepochybně méně oportunistický politik než Martin Bursík, který tehdy Zelené do vlády přivedl. A že je větší intelektuál a stojí víc nalevo.

Dokonce přibyl ještě další stín: Liška chce zrušit zvláštní školy a to se české veřejnosti také nelíbí.

Takže po vládním angažmá tu máme ekoteroristy, neschopné komediální figurky, fanatiky, kteří nás chtějí vrátit na stromy a ještě navíc romofily, kteří chtějí zničit naše školství a klid našich dětí.

Jaký asi budeme očekávat volební výsledek?

Co s tím?
Dá se s tím ještě vůbec něco dělat? Na to není jednoduchá odpověď a rozhodně to není jednoduché zadání pro Zelené.

Atmosféra ve společnosti a přetrvávající „klišoidní“ obraz zelené politiky jsou proti nim. Lidé už sice nezbožňují Klause a privatizaci, ale doba ekonomické krize není právě příznivá pro cokoli, co může vypadat jako ohrožování prosperity a navyklých jistot. Protestní hlasy navíc sbírají úplně jiné a jinak zaměřené a vystavěné strany. Pokus změnit se ve státotvornou sílu se ovšem ukázal být proti Zeleným v nemenší míře.

Vypadá to trochu jako neřešitelné dilema: Slevit z vlastního programu a jeho radikality v některých oblastech, z vlastního přístupu k politice by byla jistá sebevražda. Co by totiž zbylo? Držet se té radikality a snažit se o důležitosti toho programu přesvědčit širší veřejnost zase vypadá jako sice pomalejší, ale neméně jisté umírání.

Co s tím?

Je otázka zda a nakolik jsou sympatizující „zelení intelektuálové“ schopni vytvářet zásobárnu alternativních řešení pro ekonomické a společenské problémy, která pravděpodobně budou zapotřebí už v nečekaně blízké budoucnosti. Se „sázkou na jistotu“ západní společnost zřejmě už dlouho nevydrží, ať už se to dnes většině lidí zdá jakkoli nepravděpodobné nebo nepohodlné.

A nakolik to přemítání o „nových paradigmatech“ bude mít pouze formu kavárenských debat nad cizrnovou plackou, nebo čitelného programu. A nakolik tu „čitelnost“ podpoří intelektuálové-politikové, kteří aniž by slevili z radikalismu a intelektuálštiny budou zajímaví, srozumitelní, naléhaví, nkoli však fanatičtí...

Popravdě: nějaká standardní politická strana se zajímavým ekologickým a školským programem, který si už tak jako tak rozebrali ostatní, tady šanci na úspěch nemá.


Vyšlo na webu Literárních novin