Monbiot: Novináři jsou většinou tupí omezenci
„Většina zkušených novinářů žije ve svém uzoučkém kruhu světla a není schopna porozumět touze po změně," píše Goerge Monbiot v Guardianu.
"Pokud ji vůbec zaznamenají, považují ji za smrtelné nebezpečí, srovnatelné s Hitlerem. Vědí o životech těch 64 milionů lidí obývajících vnější temnotu podobně málo, jako o životech lidí na Andamanských ostrovech,“ dodává.
Slavný reportér, aktivista a komentátor Guardianu se do kolegů pouští v souvislosti s mediálním obrazem přípravy skotského referenda. Podle něj nemá kampaň pro samostatnost Skotska v médiích téměř žádné pokrytí. „Není na tom ale nic překvapivého,“ tvrdí Monbiot. „Změna v jakémkoli směru, kromě utužování tržního fundamentalismu a ničení planety, vyvolává odpor téměř celého společenství placeného názoru.“
Podle Monmbiota můžeme v mediálním pokrývání referenda vidět „většinu patologií korporátních médií.“ Nepodložené generalizace, manipulaci, neodpovídající příklady, nálepkování... Monbiot uvádí příklady: The Spectator psal o Skotech, jako o lidech, „kteří se chtějí vyhýbat placení daní“, autorka The Times zase Skoty charakterizovala jako „dětinské, sobecké, rozmazlené blázny, kteří si neuvědomují, jak se mají dobře.“ Daily Mail dokonce přirovnával nebezpečí skotské nezávislosti k tomu, které reprezentoval Hitler. Agenda BBC je podle něj vymezena tím, co píší noviny a tak není divu, že BBC obdržela velké množství stížností na to, jak o referendu informuje.
Podle Monbiota korporátní média, která jsou vlastněna sponzory politiků, požadují a utužují setrvání v „neoliberálním konsensu“. Bez ohledu na rozvoj sociálních sítí, jsou tato média rozhodující pro nastolování politické diskuse v Británii. A každého, kdo se proti neoliberálnímu konsensu vzbouří, tvrdě trestají a potlačují.
Guardian nemá „korporátního vlastníka“, (jeho majitelem je nadace Scott Trust) a to je podle Monbiota důvod i závazek pro to, aby „reprezentoval opomíjené skupiny“. V případě skotského referenda se to příliš nepovedlo: Guardian vyzval k hlasování proti nezvávislosti.
Monbiotova kritika médií je určitě v mnohém oprávněná a platná i pro naše poměry. Nicméně, je to svým způsobem typicky rozporuplná a nejednoznačná součást současné bohaté západní společnosti. Guardian sice ve stroze vlastnickém smyslu není „korporátní médium“, ale pravděpodobně ho můžeme zařadit mezi „mainstreamová média“, což je mezi kritiky médií často používané synonymum právě pro „korporátní média“. Každopádně má Guardian třetí největší náklad mezi britskými nebulvárními deníky.
Monbiot tak v „mainstreamu“ tvrdě bojuje proti „mainstreamu“, drsně uráží svoje kolegy v textu, kde je kritizuje za „nálepkování“, staví se i proti vedení vlastního listu. A je to velmi známý, uznávaný a populární komentátor, který si nemůže ztěžovat na to, že by nebyl čten a že by jeho slovo nemělo žádnou váhu.
Co si z toho vybrat? Schizofrenie? Monbiot je stejný jako ostatní a je to obecně bez šance? Přece jen trocha naděje, protože ten kruh, ta „neoliberální korporátní“ past není hermeticky uzavřena a hýčká si ve svém středu „disidenty“? Ale: Plní tito „disidenti“ roli ideologů, kteří světu dokazují, jak je vše liberální a otevřené, nebo mají skutečně šanci něco ovlivnit?
Monbiot má rozhodně pravdu v tom, že hrozivý hřích mnoha novinářů je nevzdělanost, mizivá empatie, vytrhávání z kontextu, nepřiměřené zjednodušování a neschopnost diskutovat. Ta diskuse je prostě složitá a má mnoho rovin.
Vyšlo na webu Literárních novin
"Pokud ji vůbec zaznamenají, považují ji za smrtelné nebezpečí, srovnatelné s Hitlerem. Vědí o životech těch 64 milionů lidí obývajících vnější temnotu podobně málo, jako o životech lidí na Andamanských ostrovech,“ dodává.
Slavný reportér, aktivista a komentátor Guardianu se do kolegů pouští v souvislosti s mediálním obrazem přípravy skotského referenda. Podle něj nemá kampaň pro samostatnost Skotska v médiích téměř žádné pokrytí. „Není na tom ale nic překvapivého,“ tvrdí Monbiot. „Změna v jakémkoli směru, kromě utužování tržního fundamentalismu a ničení planety, vyvolává odpor téměř celého společenství placeného názoru.“
Podle Monmbiota můžeme v mediálním pokrývání referenda vidět „většinu patologií korporátních médií.“ Nepodložené generalizace, manipulaci, neodpovídající příklady, nálepkování... Monbiot uvádí příklady: The Spectator psal o Skotech, jako o lidech, „kteří se chtějí vyhýbat placení daní“, autorka The Times zase Skoty charakterizovala jako „dětinské, sobecké, rozmazlené blázny, kteří si neuvědomují, jak se mají dobře.“ Daily Mail dokonce přirovnával nebezpečí skotské nezávislosti k tomu, které reprezentoval Hitler. Agenda BBC je podle něj vymezena tím, co píší noviny a tak není divu, že BBC obdržela velké množství stížností na to, jak o referendu informuje.
Podle Monbiota korporátní média, která jsou vlastněna sponzory politiků, požadují a utužují setrvání v „neoliberálním konsensu“. Bez ohledu na rozvoj sociálních sítí, jsou tato média rozhodující pro nastolování politické diskuse v Británii. A každého, kdo se proti neoliberálnímu konsensu vzbouří, tvrdě trestají a potlačují.
Guardian nemá „korporátního vlastníka“, (jeho majitelem je nadace Scott Trust) a to je podle Monbiota důvod i závazek pro to, aby „reprezentoval opomíjené skupiny“. V případě skotského referenda se to příliš nepovedlo: Guardian vyzval k hlasování proti nezvávislosti.
Monbiotova kritika médií je určitě v mnohém oprávněná a platná i pro naše poměry. Nicméně, je to svým způsobem typicky rozporuplná a nejednoznačná součást současné bohaté západní společnosti. Guardian sice ve stroze vlastnickém smyslu není „korporátní médium“, ale pravděpodobně ho můžeme zařadit mezi „mainstreamová média“, což je mezi kritiky médií často používané synonymum právě pro „korporátní média“. Každopádně má Guardian třetí největší náklad mezi britskými nebulvárními deníky.
Monbiot tak v „mainstreamu“ tvrdě bojuje proti „mainstreamu“, drsně uráží svoje kolegy v textu, kde je kritizuje za „nálepkování“, staví se i proti vedení vlastního listu. A je to velmi známý, uznávaný a populární komentátor, který si nemůže ztěžovat na to, že by nebyl čten a že by jeho slovo nemělo žádnou váhu.
Co si z toho vybrat? Schizofrenie? Monbiot je stejný jako ostatní a je to obecně bez šance? Přece jen trocha naděje, protože ten kruh, ta „neoliberální korporátní“ past není hermeticky uzavřena a hýčká si ve svém středu „disidenty“? Ale: Plní tito „disidenti“ roli ideologů, kteří světu dokazují, jak je vše liberální a otevřené, nebo mají skutečně šanci něco ovlivnit?
Monbiot má rozhodně pravdu v tom, že hrozivý hřích mnoha novinářů je nevzdělanost, mizivá empatie, vytrhávání z kontextu, nepřiměřené zjednodušování a neschopnost diskutovat. Ta diskuse je prostě složitá a má mnoho rovin.
Vyšlo na webu Literárních novin