Kolektivní vs. individuální vědomí aneb I rybky musí na dovolenou

21. 06. 2017 | 17:27
Přečteno 1486 krát
V časech duchovní vyprázdněnosti kráčí ulicemi českých měst mnoho spirituálních hledačů, otrávených moderním individualizmem, sociálním atomismem a hledají Splynutí. S kolektivním nevědomím, před-individuálním, archetypálním, buddhisticko-meditačním, nejlépe na vrcholcích Himaláje v tibetském klášteře. Víme ovšem, kolik stojí letenka do Nového Dillí. A komu by se z něj chtělo ještě třepat autobusem do Himachal Pradesh a pak s batohem plným paštik do čtyřtisícové výšky.

"Nic moc, raději zůstanu neosvícen doma", řeknete si. "Nemusíte truchlit!" řeknu zase já. Věděli jste, že na to mystické, těžce hledané kolektivní vědomí-nevědomí vám stačí skočit na metro, vystoupit na Můstku a vybrat se po Václaváku nebo Národní? Že nevíte, co má společné Tibet s Václavákem? To, co vypadá jako opozita, jsou ve skutečnosti Jin a Jang, na Václaváku se jde stejně tak dobře napojit na kolektivní vědomí a ani nestihnete pronést Oooommmmmmm...

Uděláme teď nečekaný obrat a z výšin Himaláje a spodin Václaváku se přesuneme do hlubin Středozemního moře. Protože k pochopení kolektivního vědomí není nutná buddhistická sútra, zenová hádanka nebo Jungův sebraný spis, ale obyčejný šnorchl. Jen někteří z nás měli na neopren a kyslíkový přístroj a většina jsme si na dovolence museli vystačit s gumovými ploutvemi a umělohmotnou rourkou z Tesca. Nebyli jsme sice zajímavou kořistí ani pro žraloky, ani pro Italky, natrefili jsme ale zato na něco mnohem víc hodnotného než mladou "bambolinu".

Pamatujete na ty malé rybičky s pitomě vytřeštěnýma očima? Jo. Ty, co se nedaly chytit. Co plavali jen tak samy, netečně a lenivě, i když pořád ve střehu před Středoevropany se šnorchly vypuštěnými zpoza čerstvě rozbité železné opony. A jindy jsme zase natrefili na fascinující hejno tisíců takových rybek, pohybujících se v synchronicitě tajuplné přírodní symfonie. Navzdory kráse to filosoficky nejdůležitější, co jsme si tehdy moc neuvědomovali, byla skutečnost, že rybky v hejnu byly stejného druhu jako ty plující individuálně (dělení na „sociální“ a „nesociální“ druhy u nich nefunguje). Kdybychom se ponořili o několik dnů později a našli další takové hejno, dost možná by jedním jeho nepatrným zrnkem byla ta malá individualistka z minulého týdne. A ani bychom si neuvědomili, že jinou osamělou plavkyni kousek od hejna nevidíme poprvé, ale už jsme jí před týdnem potkali plovoucí v hejnu.

Jenže rybičky, stejně jako lidé, taky ve skupině vypadají zcela jinak než o samotě (každý zůstáváme v šoku, když poprvé vidíme někoho blízkého v kolektivu - a pak se mu za to doma ještě několik dnů posmíváme), a tak se nikdo nemůže urážet, že jsme jej nepoznali. Stejně jako my, i rybičky si někdy musí dát od kolektivního ruchu dovolenou (jenomže jsou inteligentnější a vědí, že jít z jednoho ruchu do druhého, z Japonska nebo Německa na Václavák, není zrovna nejlepší nápad na relax). V odpovědi na otázku, co se to děje s rybkami, když takhle proskakují z jednoho režimu do druhého, se ukrývá odpověď na naše lidské existenciální otázky po autentičnosti lidského bytí, svobodě, seberealizaci a rozvinutí lidské bytosti. To je už na celou knihu, my si jen v obrysech ukážeme, co to asi znamená a kudy cesta nevede (a co rybičky už dávno vědí).

Mezi rybičkami existují dva režimy fungování, mezi kterými přepínají. Čas, který tráví v hejnu střídají s dobou o samotě. Oba režimy na sebe navazují pozvolna, proto po stranách hejna vidíme ty uvedené, hejnem pozapomenuté, "zesynchronizovávající" se jednotlivce s delšími reflexivními časy. Stejně tak i nám na dovolence pár dnů trvá, než se celkem uvolníme, a zase po návratu z ní ještě nějakou dobu jedeme na relaxační vlně.

Zatímco v individuálním režimu se rybička kolem sebe moc nedívá (s výjimkou sledování připlouvajících Středoevropanů s Tesco-šnorchly, kteří se jí snaží chytit do síťky) a dělá si, co se jí zalíbí, v kolektivním režimu hejna funguje na základě sledování, podle výzkumu pěti nejbližších soukmenovců. Hejno tak funguje na principu biliardu, kde se pohyb postranní rybičky v nepatrném zlomku sekundy vlnovitě odrazí na celé skupině (jednotný pohyb hejna je tak jen zdáním z důvodu bleskových reakcí rybiček). Čili členy nevede žádná autorita, nemají žádného šéfa, ale jen poslouchají souseda.

Tu krásně vidíme, jak fungují demokratické masové společnosti, respektive "difúzní autorita", o které mluví sociologové. Je to autorita davu, ve kterém se všichni pohybujeme podle takovýchto psychologických radarů. Ty přijímají informace o tom, odkud vane vítr, tedy co si lidi kolem myslí, dělají, oblékají a jak se tváří. A my je, stejně jako to dělají rybičky, reflektujeme. Roli samozřejmě hrají i skupinový vůdci (to jsou ti, co nosí zvláštní kloboučky se schopností nevypadat jak pitomci) a masová média (ta mají ovšem omezenou a zprostředkovanou moc, víme dobře, že největší šílenosti, ve kterých by nikdo na ulici nevyšel, jsou v módních magazínech a filmech).

A ze stejného důvodu si při prohlížení památek nebo na přeplněné pláži moc neoddechnete. Na dovolence nejde o to nic nedělat a vypnout aktivitu, jde o to – vypadnout z lidského hejna a vypnout "kolektivní", masový režim (a proto socialismus nefunguje, je sice lidské dát člověku zabezpečení, ale kruté zároveň uvěznit v kolektivním, homogenizovaném režimu). I když to asi i tak píši pozdě a vy už jste si tu čtyřhvězdičkovou Riviéru za super cenu v březnu asi i tak koupili, po týdenním vylehávání na hotelové pláži se budete cítit mnohem méně oddechnuti než po 200kilometrovém čundru s několika kamarády (úzké sociální skupiny blízkých lidí dávají člověk pocit bezpečí, ve kterém taky vypíná). Je dobré poučit se z naších roztomilých italských rybiček a uvědomit si, že dovolená znamená odloupnout se od hejna, ne nic nedělat.

Zbývá už jen dosadit si do rovnice důsledky pro naše plné lidské bytí. To nespočívá v kolektivním vědomí/nevědomí. Pro napojení se na něj nemusíme do tibetského kláštera, stačí nám na to Václavák. Pár minut se procházejte a za chvíli se budete cítit jak rybičky v hejnu. Vaše osobní myšlenky, pocity, ambice a představy budou nahrazeny kolektivním vědomím pouličního hejna a informace pro vaše konání už nepůjde zevnitř, z racionální/emocionální/imaginativní duše, ale zvenku. Nebudete přemýšlet, budete odskakovat, nebudete poslouchat, budete koukat.

Sluch je smysl slova, pojmu, hudby, a i když vznikl jako "bezpečnostní signalizační" smysl (když spíme a ostatní smysly jsou vypnuté, uši stále slyší možná nebezpečí - proto klidně spíme za světla, ale ne v hluku), vyvinul se z hlediska duchovní činnosti v nejvyšší smysl. I novověký racionalismus do veliké míry spočíval v obrácení člověka od dívání se k slyšení, od oka k uchu, od obrázku k pojmu, od malířství 17. století k hudbě 18. století. Encyklopedisté také chtěli říct, že taková rostlina není obrázek v herbáři, ale definice v slovníku.

Nešlo jim jen o shrnutí nových vědeckých znalostí, respektive jejich "překladu" do běžné řeči (neplnili jen dnešní novinářskou funkci mostu mezi odborníky a laickou veřejností, jak správně, ale neúplně píše p. Hvížďala), ale prosazovali novou racionalistickou filosofii, podle které je svět myšlenka, idea, pojem. Podobně jako Švéd Linne nevytvořil jen systematizaci živé přírody, ale prosadil mnohem radikálnější představu, a to, že rostlinný druh je idea, myšlenka, stejně jako jiné obecné pojmy uspořádaná do logického systému (Darwinova teorie už jen vyvrátila to, že se jedná o neměnné substance). Racionalistická revoluce spočívala v obratu od vnějšího vjemu k vnitřnímu pojmu, od koukání ke čtení, poslouchání a přemýšlení. Současný mediální návrat od textu zpátky k obrázkům je vlastně do jisté míry obrácením několika-staletého vývoje novověkého racionalismu, na kterém stojí celá civilizace.

Ta vlastně nejen vytvořila moderní společnost, ale i definovala autentické, plnohodnotné lidské bytí. Je to takové, ve kterém člověk realizuje svoji podstatu, kterou jsou jeho duševní schopnosti. Ty se projevují jako individuální kreativita ve třech jejích formách. Ve verbální (literární dílo), hudební (melodie) anebo ve formě obrazotvornosti (malířství, film). Všechno jsou to individuální schopnosti, které se zapínají v režimu "osamělé rybičky" a vypínají v režimu hejna (v přeplněném metru ještě nikdo nesložil sonátu). Zatímco v druhém jmenovaném musí člověk koukat kolem a napodobovat, v prvním zavírá oči a nechává rozehrávat své nitro (není už natolik překvapivé, proč tolik skladatelů přišlo na melodii na toaletě...).

A nebyl by to kompletní blog, kdybychom nepřešli přes geografii, biologii, sociologii, psychologii, filosofii a umění k výchově. Zajímavé na dětech je to, že když se podíváte blíž na jejích denní činnost, spočívá převážně v těch třech činnostech, které jsem zmiňoval. V podstatě si stále mluví něco pro sebe, broukají nějaké melodie nebo se jen divně dívají do prázdna s otevřenou pusou (většinou se obracejí k vlastní představivosti). Jo, děti lze definovat jako rybičky v tom individuálním, kreativním režimu. A svoji roli vidíme jako těch, které je dovedou do hejna, a její splnění považujeme za úspěšné, když v něm hezky plavou jako všechny ostatní rybičky. Tedy když v podstatě zničíme to individuální, niterné.

A stydíme se za hyperaktivní "nepodařky", kteří místo klidného sezení na zadcích pořád něco kreslí, vrtí se, mluví, neposlouchají a nedívají se tam, kam mají. Protože "idiot" původně v řečtině neznamená člověk s nízkou inteligencí, ale "soukromník", tedy ten, co si jde po svém. I kdyby měl IQ 150. Řekové (starověcí) navzdory naší úctě neměli od nás moc daleko, byli to nakonec oni, kdo popravili Sokrata (já vím, dali mu šanci odejít a tak trochu si to vykoledoval, ale historické detaily jen kazí efekt).

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza C Cimburek Ludvík Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav O Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Palik Michal · Paroubek Jiří · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Růžička Michal · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy