Na co přišel Foucault na "tripu" v poušti aneb Kdo to na nás slídí?

26. 06. 2017 | 05:35
Přečteno 1843 krát
Co se stalo v roce 1975, když si Michel Foucault vyšel na návštěvě Kalifornie na výlet do Death Valley? Něco, co do jisté míry změnilo vývoj filosofie a obrátilo pozornost některých psychologů a sociologů na problematiku psychologické konstrukce "jáství" (Self, Selbst).

Po tom, co se dvěma svými americkými akademickými přáteli zastavili na známém Zabriskie Point a vzali si LSD, Foucaultova filosofie otočila o sto osmdesát stupňů a opustil předmět, kterým se zabýval víc než jedno desetiletí. Když budeme sledovat vývoj jeho filosofie, může se nám tento obrat jevit jako logické vyústění jeho zkoumání. Za svůj předmět si vzal technologii vytváření pravdy, archeologii věd, poznání, které považujeme za odůvodněné, a metody vzniku autorit v oblasti vědění. Tento výzkum vyústil do historicko-sociologického pátrání po konstrukci vědění v různých dílčích oblastech a toho, jak se tato nová oblast "racionálního" poznání promítla do společenské kontroly.

Zatímco do poloviny sedmdesátých let se Foucault věnoval sociální kontrole ze sociologického hlediska, tedy "zvenku", a sledoval společenské mechanizmy dohledu nad jednotlivcem, po tom, co si dal malý čtvercový papírek (nebo kostku cukru nebo v jaké formě to mohlo být) a zažil, podle jeho slov, nejvýznamnější zážitek svého života, celá jeho filosofie obrátila zájem na "jáství" člověka. Tato otázka naplnila zbylé desetiletí jeho života, jelikož svobodné ovzduší Kalifornie mu nedalo jen "požehnání" psychedelického vhledu, ale i tehdy smrtelnou nákazu.

Co se to vlastně stalo, co do jisté míry ovlivnilo i vývoj moderní filosofie, jelikož Foucault patří mezi její hlavní představitele druhé poloviny předešlého století? O tom se můžeme jen dohadovat. Ani v jeho životopisech, filmových dokumentech nebo osobních sděleních nenajdeme nic bližšího než obecná tvrzení. Jediný přeživší ze třech našich "hipísáků" také nebyl v nedávném rozhovoru schopen zprostředkovat Foucaultovy zážitky, které je náročné vyjádřit i ze samé podstaty věci. Proto nám nezbývá nic jiného než se podívat na jeho tvorbu, ukázat si proměnu, kterou prošla, něco naznačit a zbytek nechat na čtenáři.

Ve Foucaultově filosofii nebylo natolik důležité "co", ale "kdo", ne objekt, ale subjekt, ne předmět nebo poznání samo o sobě, ale pohled ("gaze"), ve kterém se konstituuje. Tak si můžeme jen představit, jak by asi sám sebe analyzoval, kdyby byl na našem místě. Zatímco předtím se Foucault "díval" na okolí, tedy společenský kontext, po svém obratu zamířil svůj pohled na subjekt, "self", jáství. Přičemž samotné téma dosavadního filosofování vlastně ani nezměnil. Stejně jako předtím zkoumal a analyzoval "kontrolu" společnosti nad jedincem (přičemž i pravdu a poznání vnímal jako jeden její ústřední prostředek). Po svém dramatickém obratu tak nezměnil předmět zkoumání, tedy společenskou kontrolu, ale její "metody".

Lze si poměrně lehce domyslet, že Foucault na LSD přehlédl svůj předešlý omyl, když jedince vnímal jako individuum "sui generis", který tak nějak sám ze sebe, spontánně existuje. A to až do té doby, než přijde vnější společenská moc, která jej dohledem a všemi ním zkoumanými technikami moci začne formovat. Na "tripu" snad nahlédl nesprávnost předpokladu, který možná předtím neproblematizoval. Když si uvědomil, jak naivně vycházel z něčeho celkem nesamozřejmého a věnoval tomu desetiletí svého výzkumného života, možní si připadal trochu hloupě.

Výzkum jeho dřívějšího období měl samozřejmě veliký vliv na sociální vědy a samotnou společnost. Na jeho myšlenky se odvolávali hnutí za humanizaci vězenství, "depsychiatrizaci" duševních chorob, queer teorie a obecně všichni, kteří chtěli tolerantnější a pluralitní společnost. Toto období je pořád vlivnější a známější než jeho hůře pochopitelné pozdější analyzování vzniku "self". Když se řekne Foucault, lidé si představí dějiny šílenství, vězenství, lékařství, prudérní etiky, už méně nepřeloženou "Hermeneutiku jáství", respektive sborník přednášek "Vláda nad sebou a jinými". Ranější knihy nám stále mají co dát, ale je nutné si při jejich čtení být vědom obratu, který roku 1975 způsobil psychedelický zážitek v kalifornské poušti (shodou okolností se stejná činnost - tripování na Zabriskie Point, objevuje i ve stejnojmenném filmu s hudbou od Pink Floyd).

Foucault na tripu nahlédl sociální konstruovanost "já". To, že jáství neexistuje samo o sobě a společnost k němu nepřistupuje až následně, ale že společenská kontrola funguje právě na základě konstrukce našich "já", která nám tedy tak zcela nepatří. Z toho vyplývá, že svoboda neznamená osvobození "já" od technologie moci, ale právě od osvobození se od samotného já, respektive osvobození konstruování "já" od společenského vlivu a "ukazovatelů". Sám přesazoval "estetické" pojetí života jako uměleckého díla, které se snažíme tvořit nejlepším, jak jen dokážeme. To postavil proti svému morálnímu chápání jakožto dodržování přesných pravidel a na tom založenou konstrukci sebe jako "etické bytosti". Ženám by tak místo příručky "Správná dáma" (anebo současného Cosmopolitanu) doporučil "Sílu lidské imaginace".

Pro většinu lidí si je asi těžké představit, co tedy Foucault uzřel a co později zkoumal. Není to překvapující, jelikož to sám jako jeden z největších filosofů století dlouhou dobu přehlížel. Nejsme svobodné individuální bytosti, ke kterým přichází společnost, aby si je podmanila. Tenhle koncept, na kterém je podle Adorna a Horkheimera (první polovina velice krátké a docela čtivé Dialektiky osvícenství) do jisté míry založena naše západní civilizace, vychází z tématu spoutaného Odyssea, jehož přežití závisí na schopnosti racionální vůli spoutat živočišné síly v jeho nitru (uvázání ke stožáru lodě při plavbě kolem sirén). Naše racionální civilizace musí ovládnout iracionální běsy, mysl tělo, Platonův vozataj obě iracionální stránky duše. Toto veliké téma boje přírody a kultury, které v naší civilizaci pořád dominuje našemu kolektivnímu vědomí, se Foucaultovi ukázalo nesprávným.

Už pár let před ním ale Arendtová argumentovala, že chápání nacistického běsnění jako iracionální zvířeckosti v nás, která se vymkla racionalitě rozumu, je nesprávné, a na Eichmannově příkladu ukázala, že nejextrémnější násilí bylo zcela racionální (i když "poklesle racionální"). Společnost tedy nepřichází zvenku, aby jednotlivce racionálně usměrnila nebo svázala, ale sama tohoto jednotlivce vytváří, sama vytváří "racionální zlo", které ten způsobuje.

Jak ukázali A&H, také de Sadeho hlavní myšlenka byla, že sadismus není projevem krajní iracionality, ale naopak vyústěním a absolutizací racionality, v jeho podání na erotiku. Krutost de Sadeho jazyka nespočívá v brutalitě vykreslených událostí, ale právě v jeho nesnesitelné racionalitě. Byl to jazyk systematicky vypočítávající nejmenší detaily, ne jazyk krvežíznivé bestie, ale jazyk citově a intelektuálně otupělého úředníka, upadlý jazyk Adolfa Eichmanna.

Tradiční dichotomie, na kterých byla vybudována naše civilizace (podle A&H), se tak ukazují jako nesprávné. Kolektiv nestojí proti jednotlivci, pravda proti klamu ("alétheia" proti "doxa"), rozum proti zvířeti, racionalita proti iracionalitě. Ale jak racionalita sama ve své "blbé verzi" plodí iracionalitu, rozum násilí, tak i racionální společnost nemusí kontrolovat iracionálního jednotlivce, jelikož jej sama vytváří. Společnost nestojí venku proti našim Já, které si proti ní probíjí svoji individuální stezku a tak v boji osamostatňují, ale společnost je v našem Já nejen zabydlena, ale jej celé vymyslela.

My jen přebíráme představy o podobě našich "já" z médii a okolí (v minulosti z náboženských a lidových představ) a žijeme subjektivity, které pro nás vymyslela společnost. A to i se samotnou základní představou prožívat se jako individualita bojující proti vnějším tlaků za osvobození. Myšlenka, že technologie moci, sociální kontroly, stojí venku a sleduje nás v moderním společenském panoptiku, vysvětluje jen jedenu stránku skutečnosti. Významnější část funguje jako Trojský kůň, sídlící v našich myslích. A čím víc "bojujeme" za naší individualizaci prostřednictvím sebeurčení naších Já, tím víc vlastně na sebe z vlastní vůle aplikujeme společenskou kontrolu. Nejen tím, že opět jen naplňujeme společensky vytvářené představy, ale mnohem podstatněji tím, že obracíme pohled na sebe a sami jsme si četníky.

Foucault na LSD nahlédl, že jeho jáství je sociální konstrukt, který je člověku "implantován", aby ten za něj dál sám bojoval. Společnost nemusí vykonávat žádnou vnější kontrolu, aby usměrňovala své jednotlivce, protože ta se ztělesňuje do nich samých. Ti, bojujíce za své"sebeurčení" a individualitu, sami vykonávají "dozor". Vnější "oko" je naše oko. Ne dohled, ale jáství je tou technologií moci. Mé Já a s ním související představy o tom, jak má vypadat a kudy má životem jít, je technikou sociálního dohledu. A tu vykonávám sám, když si probíjím "cestu vlastním osudem" proti všem vnějším omezením, v zapomnění, že samotná ta cesta jsou spíš koleje, položené někým jiným, vedoucí mě k tomu, co mám být a co mám žít. Já není původní a mé, je až následné a vykonstruované. Člověk žijící "já" nežije sebe, ale kulturně podmíněný, společensky vytvořený soubor představ. A podobu a historické formování těchto představ Foucault po svém "obratu" zkoumal.

Jak tedy tuto skutečnost francouzský filosof na svém tripu uzřel asi nejde přesně zprostředkovat, i kdyby tady mezi námi pořád chodil a byl ochoten se o zážitek podělit (měl na to dost času a neudělal to). Ale lze si představit jeho výraz, jak tam někde v poušti leží a pomalu si uvědomuje, že hlavní premisa jeho předešlého výzkumu byla nesprávná. A že odpověď na hádanky, které přirozeně hledal venku, se po celou tu dobu ukrývali uvnitř něj. I když to celé zní jako trapný konec fantasy pohádky, tak nějak se to asi celé událo.

Jo, společnost není venku, společnost je v nás. A co je na tom všem nejhorší, nesídlí uvnitř jen ve formě myšlenek a představ, ale samotného Já (respektive našich vlastních myšlenek a představ o vlastním Já). Ten "gaze", pohled techniky moci, není pohled dozorce a ani sociálního panoptika (ve kterém všichni na sebe dozíráme navzájem bez potřeby vyšší autority), ale je to pohled každého člověka na samého sebe. Jáství je předmět, který kultura vytvořila a nám svěřila, abychom na něj dohlíželi a starali se o něj (a současně vytvořila jeho formu, jak má vypadat). Dozorcem je můj pohled upřený na mě samého, vězněm je mé Já a žádné kamerové systémy ani vnější kontrola nejsou potřebné. Jak v knize O násilí píše Arendtová, moc funguje na základě dobrovolného zvnitřnění. Tam, kde se musí nutit, se ztrácí a přechází v násilí.

Takhle nějak si představuji, co uzřel Foucault v jiném stavu vědomí. Zjistil, že nikdo z nás se nedívá ze svého Já venku na společnost (a zpětně společnost zvenku na něj), ale ve skutečnosti já jsem tím subjektem, co se zvenku dívá, tím společenským okem, a to Já uvnitř jsou představy a myšlenky, kulturně podmíněny a společensky zprostředkovány. A hlavním výdobytkem západní filosofie, náboženství a kultury obecně je toto obrácení naších subjektivních pohledů dovnitř na sebe.

Jo, to nesnesitelné oko, co nás neustále na ulici, v obchodu a v tramvaji pozoruje, nejsou jiní lidé, není to "společnost". Jsme to my sami, je to kousek naší mysli, který se "převlékl" za společnost (prevít prolhaný) a začal slídit. Jo, další lekce naší "existenciální" Dasein analýzy (po předešlých "život je krátký" a "nejsme stádo"): "Světu jsme ukradeni..."

V příštím, předprázdninovém delším blogu, si konkrétní společenské metody vytváření fikce sociálního dohledu a za tím účelem usměrňování naších vlastních pohledů na nás samé, demonstrujeme na příkladech v tomto smyslu nejvytříbenějších společnosti, švédské a japonské.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Arnoštová Lenka Teska B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Bursík Martin C Cimburek Ludvík Č Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr · Gregor Kamil H Hamáček Jan · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokeš Tomáš · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Horváth Drahomír Radek · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hůle Daniel · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman J Janeček Karel · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Košák Pavel · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Křeček Stanislav · Kubita Jan · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav · Novák Martin O Oláh Michal · Outlý Jan P Palik Michal · Paroubek Jiří · Payne Jan · Pecák Radek · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Peychl Ivan · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Poc Pavel · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Procházka Adam · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Shanaáh Šádí · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Staněk Pavel · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tejc Jeroným · Tejkalová N. Alice · Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tošovský Michal · Tožička Tomáš · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zděnek Michal · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy