Když společnost zatlačí příliš aneb Jsou Švédi hikikomori?

27. 07. 2017 | 18:21
Přečteno 1960 krát
Nový sociální fenomén se neobjevil v Japonsku náhodně. Hikikomori, tedy lidé, kteří se dobrovolně uzavírají před světem a zcela odcházejí ze společnosti (i léta prožijí v zavřeném bytě bez toho, aby vycházeli ven), nevznikl jen v důsledku internetu. Ten asi jen poskytl prostor pro to, aby se existující tendence projevila naplno. V jádru hikikomori leží stud, pocit odmítnutí společností a dobrovolný ústup z ní v důsledku nesplnění kladených kritérií. A také následného neustání psychologického tlaku „společenského oka“, které zvnitřněné kontroluje jejich plnění (viz. předchozí články).

Jelikož ve Švédsku se věci uskutečňují kolektivně (v podobě Riesmanova „osamělého davu“ – čili kolektivně homogenně, ale konkrétně každý sám), tak i tendence uzavírat se není individuální povahy, ale skupinovou charakteristikou. Oni vlastně Švédi jako celý národ jsou tak trochu hikikomori. Nejen ve smyslu uzavíraní se před zahraničím (ještě do devadesátých let tam byla zakázaná soukromá i satelitní televize, vlastně na tom byli podobně jako východní blok), ale podobně i před sebou navzájem.

Přičemž to druhé zapříčiňuje první, uzavřenost vychází z národní specifičnosti (Švédi se cítí být „ostrovním národem“ v silnějším smyslu než Briti, i když jím nejsou v geografickém smyslu). Švédské normy extroverze a introverze jsou oproti zbytku světa hodně posunuty. Švédský střed je všude jinde (možná kromě Japonska) považovaný za introverzi. Ve společnostech s extrovertními kulturními vzorci, jako jsou Spojené státy nebo i Česko, je švédský charakter označovaný jako „social awkwardness“, což je v USA běžně léčená mentální porucha.

Do nejnovější, páté verze Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders, která určuje duševní normálnost (a je mnohem silnějším nástrojem vnucování amerických hodnot světu, než hollywoodské filmy nebo McDonald’s), se před pár lety téměř dostala introvertnost, tedy charakterová (v podstatě neměnná) vlastnost tak poloviny lidstva a většiny Švédů. Švédská nedůvěra vůči světu a jiným podle mě nevychází z upřímného přesvědčení o své výlučnosti, ale spíš z obrany národnostní charakterové specifičnosti, které jsou si, navzdory zakrývání očí a uší před zbylým světem, silně vědomi. Je to vlastně nedůvěra vesničana vůči měšťákům, kteří jej budou soudit a dívat se na něj skrz prsty.

To je ale na další esej, nás zajímá jen švédská introvertnost. Takoví snad nebyli vždy a existuje tu docela široká historická a geografická variabilita. Strindbergovy příběhy jsou plné docela asertivních až agresivních charakterů a na rozdíl od těch dnešních velice ukecaných. Také Vikingové nebyli tak docela beránci, i když kdo ví, jestli nebyli stejně mlčenliví (přiznejme si, komu to jde mečem nebo pěstmi, to obvykle moc nejde jazykem).

Co se týče geografie, obyvatelé jižního pobřeží, patřícího někdy Dánsku, mají blíž ke svým historickým vládcům (centrální a severští Švédi je tak trochu považují spíš za Dány než echt Švédy). Čím víc ale jdete na sever, tím méně lidi mluví, přičemž podle etnologů existují v Laponsku funkční domácnosti, ve kterých za týden padne několik vět. Finové jsou na tom ještě hůř a Dánové zase lépe. Obyvatel Stockholmu je tak z pohledu Dána zamlklý, zatímco podle Fina ukecaný.

Hezký pohled na tuto odlišnost nabízí film Čtyři odstíny šedé (poukazující na to, že švédskou vlajku, spíš než čtyři žluté obdélníky, vystihují čtyři šedé plochy), v jehož jedné epizodě extrovertní a i když často neotesaně, ale naplno si život vychutnávající Dán málem přebere manželku introvertnímu Švédovi. Ten nepohnutě ve své osamělé důstojnosti (symbolizované prázdným pokojem v nejvyšším patře, vybaveným sterilním moderním švédským nábytkem), tiše trpí zvenku přicházející výkřiky radosti Dána a jeho manželky, užívající si spolu jízdu na vodním skútru.

Podobně to mají i s vyjadřováním citů. Hezky to řekl psycholog s praxí jak z Dánska, tak i ze Švédska. Zatímco ženy v obou krajinách byly zpočátku při prvním sezení uzavřené a otevíraly se jen pomalu, nakonec se v obou případech rozmluvily i o intimnějších záležitostech. Ale zatímco Dánka přišla na druhé sezení nadšená a mluvila o tom, jak si po příchodu domů z prvního sezení vzpomněla na mnoho dalších věcí, které zapomněla říct, Švédka přišla zcela zostuzena, jelikož po návratu domů si v šoku uvědomila, co všechno „vykecala“.

Obě v soukromí ordinace vypnuly okolní společenský prostor a otevřely se v soukromém. Ale zatímco Dánka se vrátila mezi extrovertní lidi, kteří v jejím vnímání na tom nic špatné neviděli, Švédka se vrátila do společenské atmosféry uzavřenosti a zvednutého obočí nad vším spontánním, intimním a soukromým. Toto odmítání všeho individuální, vnitřního a emocionálního jde až tak daleko, že Švédi se bojí plakat na pohřbech svých nejbližších a první, co se novopečená maminka zeptá porodníka, je: „Nekřičela jsem?“ (Švédky prý opravdu umí rodit potichu…).

To, že Švédi ve své podstatě nejsou „nemluvové“ a introverti, jak se o nich říká, dokazuje jejích chování v zahraničí. Nemluvím o opilých skupinkách na Národní (k tomu nepotřebují Prahu, ale vystačí si se Stockholmem). Mnoho Švédů mluví o tom, jak se v zahraničí mění na zcela jiné lidi. Otevřené, spontánní, veselé. Přičemž ten pociťovaný „tlak“ opět začíná v letadle při návratu. A celé to vypadá jako špatné ovzduší krajiny.

Introvertní povaha je spíš kulturní vzorec, který je jím vnucován zvenčí. Ve společnosti zasahující do soukromé oblasti ve větším rozsahu než u nás (nejen v podobě paternalistického státu, ale všech veřejných institucí* a pravidel veřejného prostoru), jsou jím navíc obecní schémata vnucované mnohem více. Není jasné, jestli jsou Švédi opravdu svým charakterem uzavření a introvertní anebo jsou spíš „toporní“ z podobného důvodu, jako rukojmí, který má u hlavy zbraň.

Podle mě neleží příčiny švédské uzavřenosti v klimatu nebo historii, ale v tom, o čem jsem psal v předešlých článcích. V podstatě se jedná o to stejné, jako v případě japonských hikikomori, ale na celospolečenské úrovni. A ne z důvodu osobních selhání, ale sociální „dysfunkčnosti“. Společnost vás docela silně zatlačuje do soukromé sféry, kterou ale (jak jsme viděli v předešlém článku o Švédsku), nenechává tak zcela nedotčenou (v podstatě do ní drsně zasahuje). Na veřejnosti člověk nemůže být docela sám sebou, přičemž soukromí má tak trochu deprivatizované, „poloveřejné“.

Nemá vlastní místo, kde by mohl být tím, čím je a rozvinout své vnitřní možnosti a talent. Nezbývá mu tak nic jiného, než se uchýlit ke kolektivnímu hikikomori do odlehlých míst anebo na širé moře. Když se Češi po návratu z letní dovolené budou v kanceláři předbíhat, kdo letěl dál, kdo měl luxusnější hotel a hezčí pláž, Švédi se budou předbíhat v tom, kdo měl větší samotu a potkal méně lidí (zvítězí někdo, kdo šel do Laponska a měsíc nikoho neviděl).

Ve Švédsku je snad tolik jachet kolik obyvatelů a tak na rozdíl od Japonců mají lepší příležitost na uzavření se před světem nebo únik od něj – celonárodní hikikomori. Švédský socialismus se tak nějak neúmyslně vyvinul v totální atomismus a „empatická společnost“ se nezamyšleně vyvinula spíš v macešskou společnost, které se její děcka štítí…


*Poznámka k moci „jiných veřejných institucí“ (vedle státu a paní se zdviženým obočím). Zatímco makro- (stát) a mikro- (paní na ulici) úroveň sociální kontroly si jde lehce představit, lidi nežijící ve Skandinávii asi nebudou vědět, co chápat pod mocí „jiných veřejných institucí“. Tedy tím, že takové běžné instituce, které my tady považujeme za „rovné“ subjekty soukromého práva, mají ve Skandinávii postavení asi jako naše orgány veřejného práva. Přičemž tato nadřazenost není právní nebo ekonomická, ale mocenská (faktická bez toho, aby někde byli ukotveny pravidla jejího výkonu, tedy tak nějak nekontrolovaná).

Nebudu teoretizovat, ukážu jen na třech případech. Dva jsou z Norska (většina věcí, o kterých píši, jsou pro Skandinávii společné). První ze Švédska:
1) Domovní výbory – to není jejích přesný název, ale je to vlastně sdružení obyvatel domu, kteří mohou rozhodovat o všech možných záležitostech, jaké rámy oken si u sebe vyměníte nebo kdo s vámi v bytě může bydlet.

2) Školy – mysleli jste si, že školy tu jsou pro nás? Pro vzdělávání dětí a pomoc rodičům při jejích péči, když jsou v práci? No jo, ale to nemáte politiku inkluze. To, co vzniklo jako hezká myšlenka neostrakizováni menšin, se v rukou angažovaných učitelů s bakaláři z ne velice kvalitních škol změnilo ve „zlepšování světa“. Ve filmu Lepší svět učitelé řeší šikanu dětí tak, že si zavolají rodiče oběti a začnou řešit jejích „manželské problémy“. Jo něco byste jim řekli. Ve Švédsku si tatínek musí vše tiše vyslechnout a navrhnout „konstruktivní řešení“. V Norsku pak si vaše dítě nemůže zorganizovat narozeninovou oslavu a pozvat si tam koho chce. Když už bude zvát nějaké spolužáky, musí je pozvat všechny, aby se nikdo ve třídě necítil „vyloučeně“. A co když nepozve a udělá si oslavu tajně? No někdo jej „práskne“, škola si předvede rodiče a pohrozí jím vyloučením dítěte (s varováním, že jej už na žádnou lepší školu nevezmou).

3) Co se týče „informátorů“ a skandinávské alkoholové politiky, tak v Norsku můžete mít problém za to, že se opijete na dovolence někde u moře. Jak to? No uvidí vás někdo, kdo vás zná a řekne to zaměstnavateli, domovnímu výboru, škole nebo sociálnímu úřadu. Oni to pak budou řešit. Co se týče úřadů ochrany dětí, ty řeší každé „podezření“ na špatné podmínky výchovy, které může podat kdokoliv. Říká se tomu oficiálně „Oznámení o znepokojení“ (nebo tak nějak) a může to dát například souseda, když slyší hádku rodičů anebo vidí dítě, že jí čokoládu přes týden (v Norsku se smí dětem dávat jen přes víkend a speciální „čokoládové dny“…).

Češi, jste si jistí, že chcete být jak Skandinávie?

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Arnoštová Lenka Teska B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Bursík Martin C Cimburek Ludvík Č Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr · Gregor Kamil H Hamáček Jan · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokeš Tomáš · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Horváth Drahomír Radek · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hůle Daniel · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman J Janeček Karel · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Košák Pavel · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Křeček Stanislav · Kubita Jan · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav · Novák Martin O Oláh Michal · Outlý Jan P Palik Michal · Paroubek Jiří · Payne Jan · Pecák Radek · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Peychl Ivan · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Poc Pavel · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Procházka Adam · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedláček Tomáš · Sedlák Martin · Shanaáh Šádí · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Staněk Pavel · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tejc Jeroným · Tejkalová N. Alice · Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tošovský Michal · Tožička Tomáš · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zděnek Michal · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy