Počátky západní civilizace aneb Jak správně rozdělit lup?

01. 09. 2017 | 09:17
Přečteno 1896 krát
Kdyby se vás někdo zeptal, jaké společenské profesi vděčíme za "pravdu" (ano, i pravda, stejně jako všechno lidské, je "historický vynález"), snad jen několik historiků a filosofů (i mezi nimi jen část), hrstka bláznů a většina členů dané profese (narcisismus a pravdivost se výjimečně setkávají) by ukázalo správným směrem. Většina běžných lidí by pravděpodobně označila filosofy, možná obecněji mudrce, a ti transcendentálnější, spirituálnější, esoteričtější a méně racionální by jmenovali náboženské vůdce (ti nejspirituálnější snad i mimozemšťany) či Slovo-Písmo-Ideu, které přicházejí odněkud z nebes anebo jiné dimenze (zkrátka podvědomí).

Dvě profese, které první vykročili k hledání "pravdy"
Když si představíte vojáka, asi se ve vaší fantazii objeví uniforma a zbraň, ale nebudou v ní figurovat intelektuální předměty, se kterými si pojíme duchovní hodnoty, mezi které pravda patří. Nevěřícně si přetřete oči, jelikož, navzdory všem předsudkům, jsou to právě vojáci, kteří v řecké archaické době první v historii vykročili na cestu hledání pravdy. Pod tou nemíním konkrétní obsah (na tom se asi ani v budoucnu lidstvo nikdy neshodne), ale myslím tím neurčité, co nejadekvátnější (objektivní) poznání světa.

Zatímco vojáci vás snad jen překvapili, při přečtení druhé profese, která na sklonku řecké archaické doby udělala druhý podstatný krok k pravdě, článek rovnou zavřete a už nikdy ode mě v budoucnu nic nepřečtete (tedy jestli mě i tak nečtou jen "prvočtenáři"). Jelikož mi je už po zjištění heterogenní povahy času (viz. můj druhý blog) všechno jedno, tak to řeknu: právníci...

Pro čtyři zbylé čtenáře to vysvětlím ve druhé části článku příští týden. Ale v principu rétorická a relativní podoba, v jaké právo většina lidí vidí, je jen jeho sofistická stránka. Cílem soudního procesu je najít skutečný skutkový stav a právně jej subsumovat (zjistit, co se stalo a jaký právní předpis použít). Tedy získat o něm co nejobjektivnější představu, k čemuž je střet pluralitních interpretací a tendenční argumentace jen metoda jejího nalézání. Pravda se nejlépe nehledá mikroskopem, dalekohledem, sociologickým dotazníkem nebo matematickou rovnicí, ale překvapivě postavením boxerského ringu, určením pravidel, dosazením rozhodčího a ponecháním na bojovnících, ať se o ní poperou.

První krok k hledání "pravdy" - válečníci
Jestli máte pocit, že jste odkryli uvedené záhadné propojení pravdivosti s vojenstvím několik odstavců před tím, než jej vysvětlím (a opět jste si potvrdili, že jste inteligentnější než všichni ostatní), musím vás zastavit. Boxerský ring byl jen metaforou pro soudní nalézání práva a vojáci se k hledání pravdivosti nedostali násilnou cestou, ale až v klidné době po bitce. I když vyzbrojenému člověku dá protivník spíš zapravdu, vojenství poskytlo především sociální podmínky pro hledání hodnoty pravdivosti (tedy představ, myšlenek, hypotéz či teorií o světě, které lidé sdílí na základě objektivních a racionálních kritérií a jejíchž "adekvátnost" je nezávislá na subjektu poznávání).

Jestli znáte starověkou historii a četli jste o době železné a v jejím důsledku levněji vyzbrojených hoplítech, kteří rozšířením vojenské služby v širších vrstvách společnosti založili "masovou demokracii" zvětšením okruhu plnoprávních občanů (plnoprávný je ten, kdo za obec bojuje a je ochoten položit život), také vás musím zklamat. I když demokracie s pravdivostí nějak asi souvisí (i když jsem ještě nepřišel na to, jak), nejednalo se u hoplítů o kvalitativní změnu, ale jen kvantitativní rozšíření něčeho, co už v té době déle existovalo. V jejích případu šlo jen o rozšíření rovnoprávnosti (označované jako politické, ale spočívající především v rovnoprávnosti "kognitivní" - v hledání pravdy, v tom mít rovné slovo, právo se vyjádřit a argumentovat; co se ale vzájemně podmiňuje), ne její založení, které se událo omnoho dřív.

Předchůdce "pravdy" - alétheia
Před vznikem "objektivní" koncepce pravdy o vnější skutečnosti, ke které máme potenciálně všichni přístup a která se ukazuje smyslům nebo prostřednictvím řeči, existoval její archaický předchůdce, alétheia, odkrytost. Opět se jednalo o velice neurčitý pojem, navíc s náboženským, až posvátným charakterem. Nejednalo se ovšem o tu naší, objektivní, empirickou, přírodní, obecní pravdu jak ji chápeme dnes a neukazovala se ve světě. Jednalo se spíš o nějakou "mimosmyslovou" pravdu, především náboženské povahy, pocházející z jiného než každodenního světa, která se navíc odkrývala jen některým členům společnosti v určitých pozicích (kněžím, vládcům, básníkům; viz. jeden z předešlých blogů o paměti).

Pravda tak nebyla definována jen svojí imanentní povahou (nezávisle na subjektu), ale měla i tento sociální aspekt, kdy jí mohl vidět a vyřknout jen člověk v určité společenské pozici. A v této oblasti udělali dějinný pokrok právě vojenští bojovníci řeckého archaického období (tj. přibližně v letech 800 až 500 p.n.l., "tmavého období" opředeného mýty, ve kterém Řekové na několik staletí zapomněli číst a psát). V té době bylo obecně relevantní (dejme tomu "pravdivé") jen to, co řekl "šéf", tedy ten, komu se skutečnost existující mimo smyslový svět "odkrývá". Jednalo se v principu o autoritářskou, přísně hierarchickou společnost, spíš společenský organismus s hlavou a tělem. Většina lidí za sebe nemyslela (ano, jsme pořád ještě v archaické době, podobnost je čistě náhodná).

Veřejný prostor argumentace - agora
Když se řekne agora, každý z nás si představí kopec v Aténách, kde se řečnilo a argumentovalo (podle svědectví ale spíš křičelo, zesměšňovalo a pomlouvalo). To, že se agora stala takovým hmotným zpodobněním kolébky demokracie, ale spočívá spíš v jejím "duchovně-prostorovém" pojetí než geografickém. Agora je ve své podstatě místo, kde je mluva řečníků rovna a králové, kněží či básnící, (dnešní profesoři, politici, manažeři nebo soudci) v ní nemají poslední slovo z titulu své pozice. Tato rovnocennost ale není obsahová a nespočívá v pravdivosti výpovědi, ale práva vyjádřit svůj názor, argumentovat, navrhovat, oponovat. A to v její primární, politické funkci, tedy při správě obecních záležitostí (snad ani Atéňané by nedali hlasovat lidu o technických záležitostech).

Dnes taková samozřejmá věc, prostor, ve kterém má řeč každého mluvčího stejnou váhu (v "procesuální" fázi argumentace), bylo skutečným historickým milníkem, kterému snad vděčíme za zrod západní civilizace (přiznejme si, ty zbylé od nás převzaly spíš jen plody tohoto kulturního pokroku než jeho podstatu). Prostor argumentace o obecních (veřejných, politických) otázkách, jehož účastníci mají stejné právo se vyjádřit a argumentovat, zavedli jako stabilnější zvykovou, společenskou "instituci" právě řecký vojáci v archaické době (tedy na naši smůlu právě v období, o kterém nejvíc víme jen z Homérových mýtů, archeologických předmětů a svědectví z klasického období, pro které to byla ještě celkem nedávná doba).

Jak to tedy s těmi vojáky a pravdou bylo?
Asi vzhledem k docela dlouhé "slovní přípravě" čekáte delší a hlubší vysvětlení kořenů podstaty západní civilizace. Proto vás asi překvapí, že šlo o obyčejné rozdělování lupu z vojenských výprav. Ve všech oblastech tehdejšího života platilo to, co řekl vůdce. Ostatní zkrátka neměli slovo a za sebe nerozhodovali. A to ani ve vojenské oblasti, až do momentu, kdy po vítězném boji před sebe položili válečnou kořist. V nerovnoprávnosti hraje ústřední roli vlastnictví a vládci ne ani tak vládnou, jako spíš jen "manipulují" s tím, co jim oprávněně patří. Z pohledu jejích a dobového práva tak nevládnou lidem, ale jen spravují svůj majetek (kterým byli často lidé).

Představy o tom, jak je naše moderní společnost "soukromnická", na rozdíl od té dávné, kdy vše bylo společné, jsou nesprávné. Podstata autoritativnosti, hierarchičnosti a nerovnosti minulých dob spočívala právě v tom, že omnoho víc společenských statků bylo privátních. Společenské a rodinné vztahy byly taky založeny na těch vlastnických a oblast soukromého vlastnictví tak zahrnovala mnohem širší okruh předmětů než dnes a v oblastech, které jsme zpod něj tak nějak humánně vyňali (v nejextrémnějším případě lidi).

Po vítězné bitce se ale najednou objevil majetek (lup), který jasně patřil vítězným vojákům, ale současně nikomu konkrétně. Neměl svého majitele, a tak byl pro něj vytvořen nový, neurčitý prostor. Prostor obsahující předměty, které měly budoucího vlastníka (vojáky, co je uloupili), ale ten ještě nebyl "individualizován". A bylo jej nutné najít. Tedy v období mezi ukončením bojů a vznikem individuálních vlastnických práv k jednotlivým částem kořisti (vlastně legalizací krádeže, té navíc pravděpodobně vykonané na základě vraždy, minimálně ozbrojeného přepadení) nastalo mezidobí, kdy skupina už měla věci ve své držbě, ale neulpívalo na nich žádné vlastnické právo a nikomu konkrétnímu ještě nepatřily.

Počáteční forma veřejné demokratické diskuse - jak rozdělit válečný lup?
A to byl čas společné argumentace a debaty vzájemně si rovných účastníků "diskuse" o přiřčení soukromých vlastnických práv pro tyto res nullius. Pro věci, které nebyly předmětem vlastnictví, "věci nikoho", válečnou kořist. Ano, první veřejný diskurs rovných účastníků, založený na argumentaci a hledající "empirickou pravdu" (v tomto případě ještě ne vědeckou, ale o budoucím společenském rozdělení statků), byla debata o správném (spravedlivém) rozdělení lupu...

Toto nestandardní, mimo tradiční instituce stojící období "nepráví" (ne "bezpráví" nebo "protipráví", ale absence práva) dalo vzniknout i improvizované prostorové analogii. Sféry obsahující věci, patřící už sice nám, ale ještě nikomu konkrétně. Sféry tak trochu nás všech, ale současně nikoho jednotlivého, sféry odosobněné. Sféry, které se sice účastníme, ale ne jako soukromé osoby (které si byli nerovné), ale jako takové rovné, ideální, geometrické díly. Byl to ze současnosti známý veřejný prostor, kterého se účastníme jako rovnocenní občané.

Agora klasického období (a následně tak i moderní politika) nachází své kořeny v prostoru, kde se shromažďovala válečná kořist. Tedy předměty stojící mimo existující řád, o kterém ale najednou bylo možné, při jejích začleňování do něj, svobodně diskutovat. To, co bylo předem dané a posvátné (i králové a kněží jej jen "odkrýváním" nalézali), společenský kosmos, bylo najednou při určování nových vlastnických práv možné uměle konstruovat na základě společné diskuse a dohody. Za účelem jejího rozdělení byla založena nová argumentační sféra rovné řeči a s ní i nová "subjektivita" jejích nositelů, rovnoprávných účastníků. Tedy to, čemu dnes říkáme demokratická veřejná sféra.

Je paradoxní, že z právě tak nehumánní záležitosti, jako dělby lupu, podle Detienna (Masters of Truth in Archaic Greece) vznikla veřejná sféra argumentace jejích rovnoprávných členů. To, že se jedná o obdobu současné politické sféry, je druhotné, protože její podstata spočívá v oblasti řeči, pravdivosti, argumentace, respektive jejích sociálních podmínkách. Hromada uloupených předmětů vytvořila nový prostor "nikoho a všech", o kterém a ve kterém měla řeč všech účastníků rovnou váhu.

Tato nová společenská realita byla symbolizovaná prostorovým uspořádáním svých účastníků. Válečníci při ní seděli v kruhu, tedy tvaru, který nemá vrchol a nezná "výš a níž". Tedy v prostoru volné argumentace, střetu myšlenek oddělených od postavení mluvčích. Společného rozhovoru hledajícího pravdu o vnější skutečnosti (věda), respektive konstruujícího pravdu o společenské skutečnosti (politika), na základě vážení samotných vyřčených důvodů objektivními racionálními kritérii, ne z "váhy" sociálního postavení jeho účastníků.

A co na to Arendtová?
Hannah Arendtová právě v existenci takového veřejného prostoru, kde se setkáváme jen proto, abychom spolu argumentovali a zkrátka se bavili o společných záležitostech, vidí podstatu politiky. A ta obratem tvoří podstatu člověka, Arendtová vychází z jeho aristotelovského pojetí jako zóon polítikon. Kritizovala tak hledání smyslu, "logu", usebráním se do soukromé oblasti. Politika podle ní ale nespočívá ani v moci, jejíž ústřední postavení v moderní politické teorii, podobně jako mnozí další moderní filosofové, kritizovala. Stavěla se dál i proti "rousseauovskému" pojetí politiky jako hledání společného zájmu, společenské vůle. A podobně jako Heidegger i proti jejímu chápání jako od smyslu oddělené technické správy, běžného "provozu" (Arendtová se téměř pořád ocitala mimo proud, tak nějak proti většině, a to nejen vůči širší společnosti, ale i mezi "svými", společenskovědnými kolegy a židovskými souputníky*).

Arendtová tak přitaká Detiennovi nejen při nacházení počátků evropského hledání pravdy ve vytvoření veřejného prostoru rovnoprávní argumentace. Tento samotný, od nějakého účelu oddělený a společným pohledem nepodmíněný (což by omezovalo svobodu a rovnost účastníků a vylučovalo jejích velikou část), považuje i za podstatu samotné politiky. Tu nachází v samotné existenci veřejného prostoru společné argumentace a v participaci členů společnosti na něm nevidí jen sociální funkci, ale i naplnění podstaty lidské bytosti. Ta leží v rozvinutí rozumových schopností člověka, které podle ní nelze uskutečnit v usebrání se do soukromého prostoru v nějaké individuální "meditaci" mimo civilizaci, ale právě ve společné diskusi ve veřejném prostoru. Ten tak slouží a naplňuje "lidství" každého jednotlivce, člověk ve střetu s druhými neřeší jen společné problémy, ale nachází i vlastní podstatu (i pro ústřední postavení politiky a aktivního života v jejím myšlení, se sama Arendtová nepovažovala ani tak za filosofku, jako spíš politickou teoretičku).

Závěr - kruh se uzavírá
A na závěr přichází docela zajímavé rozuzlení, nebo spíš zauzlení našeho dějinného příběhu o vykročení lidstva na stezku hledání pravdy, do jednoho ironického historického paradoxu. A tady už současné politiky znalí čtenáři asi tuší, že více než dvě a půl tisíce let dlouhý vývoj se tak nějak uzavírá do kruhu. Zatímco celý příběh západní civilizace a její podstaty, spočívající v její veřejné sféře rovnoprávné argumentace (která má stejné kořeny pro vědu i politiku, tedy jak hledání empirické pravdy, tak i konstruování té společenské), začal při dělení lupu, tak i příběh naší veřejné politiky v současnosti (prozatím) končí na stejném místě, tedy ...u dělení lupu.

A pak, že se dějiny západní civilizace vyvíjejí lineárně...


_____________________________
* Tuto etnickou identitu Arendtová sice přijala, ale, stejně jako většina v té době už sekularizovaných a v jednotlivých evropských národech asimilovaných Židů, jako vnucenou pronásledovateli. Je zvláštní, jak málo lidí si tuto skutečnost uvědomuje, přičemž je pro pochopení tragických událostí ústřední a přeživší oběti jí ve většině televizních rozhovorů a dokumentů právě z toho důvodu uvádějí hned na začátku. Před Hitlerem si většina západoevropských Židů, pro které už náboženství nemělo větší význam, neuvědomovala, že jsou "Židé", ale oni sami (i v očích širší společnosti) se považovali za Němce, Holanďany, Francouze, Dány... Hitler tak ve skutečnosti nepronásledoval Židy, ale spíš část Němců, kterou arbitrárně "vyselektoval" a svého největšího nepřítele si tak nějak vymyslel (ze stejného důvodu, tedy "umělosti" etnického pojetí židovského národa, Arendtová nesouhlasila ani se sionistickým hnutím, které podle ní převzalo nesprávnou logiku. Společnost podle ní netvoří společná krev, která je taky jen vykonstruovaný neempirický prvek, ale společná mluva, participace v argumentačním veřejném prostoru).

---------------------------------------------------------------------------------------
Příště to bude ještě horší a budu mluvit o tom, jak druhý krok západní civilizace k hledání pravdy, po loupeživých válečnících, udělali právníci.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza C Cimburek Ludvík Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav O Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Palik Michal · Paroubek Jiří · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy