Švédská posedlost smrtí aneb Jak lehce udělat z Česka Skandinávii

10. 11. 2017 | 19:06
Přečteno 1655 krát
Když vlakem nebo autobusem procházíte mrtvou, suchou, promrzlou, skalnatou, tichou a šedou švédskou krajinou, reflektující duši kolem sedících mlčících pasažérů, přemýšlíte nad tím, co se asi děje v těch jejích zcela neexpresivních, strnulých a citem nepohnutých hlavách. Zjistit to se ale většině návštěvníku země vyjeví jako téměř nepřekonatelný problém, jelikož Švédi moc nemluví. A když už, tak jen o nezbytných technikáliích nebo nedávné historii počasí (mnoho Švédů vám nejen umí říct přesnou teplotu vzduchu každého dne předešlého měsíce, ale navíc vám jí, na vaší smůlu, s velikou pravděpodobností i skutečně řekne).

Nemluvnost nepanuje jen mezi cizími, ale i blízkými. Podle etnologů (Åke Daun) existují v Laponsku jinak normálně fungující rodiny, ve kterých je zvykem v průběhu celého týdne promluvit jen několik vět. Byla to, mimochodem, právě tato švédská nemluvnost, která dovedla francouzského filosofa Foucaulta, několik let postgraduálně studujícího v Uppsale, k živelnému psaní (kterému se chtěl paradoxně právě odchodem z francouzských akademických kruhů, ve kterých bylo psaní a publikování podmínkou kariérního růstu, vyhnout). Ke zjištění toho, co se děje v těch nehybných blonďatých hlavách, kterými budete obklopeni v případě, že se rozhodnete pro exodus do nordického chladu, je tak nutné nahlédnout do literární a filmové tvorby. A předpokládat, že určitý opakující se motiv bude projevem významného prvku skryté kolektivní švédské duše. Jelikož severská literatura je u nás dobře známá a všichni vědí, že se točí kolem mrtvol, načrtnu téma z pohledu druhé uvedené oblasti.

Posedlost smrtí v nedávné švédské kinematografii
To, co následuje, není účelový výběr filmů, které se hodí do krámu, aby potvrdily předkládanou představu, ale víceméně úplný výčet několika nedávných švédských filmů a dvou známých příběhových videoher, které jsem měl to "štěstí" shlédnout (varování, popisy prozrazují děj). Jelikož švédská kinematografie, podobně jako ta česká, v poslední době navzdory štědré státní podpoře docela upadala, nejedná se ani o seznam doporučených filmů, ale jen o menší nahlédnutí do švédské duše. Ta je, podle toho, co nám předkládá filmová tvorba, mučena utkvělými představami o všudypřítomné smrti. Tato kulturní nekrofilní posedlost se navíc ukazuje být úzce spjata s dalšími charakteristickými rysy švédské společnosti, konformismem, humanitárním cítěním a především puntičkářskou starostlivostí o bezpečnost, kterou snad i do veliké míry vysvětluje.

Nezabývám se švédskými detektivkami, které snad všichni znají a ve kterých se přítomnost a široká variabilita úmrtí očekává (do jisté míry ale nastiňuji, proč právě Švédi kriminálky...). Dál už jen v krátkých heslovitých popisech nechám mluvit samotné švédské filmaře, kteří jsou schopni dané téma podat velice morbidně, detailně a vzhledem k nutnosti být originální a neopakovat už známé scénáře, s neuvěřitelnou kreativitou kombinovat různé tragické události do těch nejspletitějších a nejméně pravděpodobných řetězců. Umírají tak lidé, kteří si to nejméně zaslouží a dochází k tomu v rodinách buď s co nejtragičtějšími následky pro blízké, anebo s příbuznými jako přímými úmyslnými nebo neúmyslnými vykonavateli smrtících činů. A když už hledanou morbidní originalitu není možné najít v omezených možnostech jednotlivých událostí, lze tyto zmnožovat, různě kombinovat a zřetězovat do celých "morbidních symfonií".

Pro, vůči smrti už mírně otupělé, švédské publikum je tak nutné nechat umírat děti nebo rodiče, v překvapivých souvislostech, nejlépe na vrcholu štěstí a tak, aby za sebou zanechali co nejzoufalejší příbuzné (anebo z nich, ještě lépe, udělat samotné vrahy). Aby tak skutečné utrpení tragickou událostí nekončilo, ale jen mohlo začít (problém smrti je, že s ní, na rozdíl od porodu nebo svatby, podívaná tak trochu končí). Jedna smrt by měla vést k další, v různých kombinacích uvedeného scénáře, kterého tragický řetězec by měl začínat anebo být završen ideálně sebevraždou. Když už smrt není možné nebo vhodné vkládat do děje přímo jako úmrtí aktéra, lze jí "všudyzpřítomnit" v podobě nevyléčitelné nemoci, mrtvých bližních, existenci kterých jen cítíme v zoufalství hlavních protagonistů, anebo války, jejíž pach se volně vznáší nad prázdnými pohledy utečenců. Smrt se tak ve švédské umělecké tvorbě neobjevuje jen podezřele často, ale navíc se tak většinou neděje bezúčelně. Jinak řečeno, měla by duši diváka co nejvíc bolet...

Filmové příklady morbidní švédské představivosti
Čtyři odstíny hnědé (2004) - hnědá barva symbolizuje švédskou nudu a obyčejnost, čtyři odstíny zase vedle počtu žlutých čtverců ve švédské vlajce i čtyři tragikomické povídky, ze kterých se rovnou tři točí kolem smrti. Jedna se celá odehrává na pohřbu, na kterém musí jeho účastníci plnit bláznivá přání poslední vůle zemřelého (aby se nakonec dověděli, že všechny peníze, které se chystali zdědit, ten minul na vlastní hologram, prostřednictvím kterého jim poslední vůli "osobně" sdělil). Druhý příběh se částečně odehrává v krematoriu, kde syn majitele nedopatřením zapne kremační pec, právě když tam má otec hlavu a třetí povídka končí zavražděním pedofilního otce jeho už dospělou, ním v dětství zneužívanou dcerou, která jej náhodou potkává a poznává na kurzu vaření (který se mezitím proměnil ve skupinovou psychoterapii).

Tímhle kinematografickým skvostem jsem začal, protože dokázal skloubit všechny tři uvedené způsoby začlenění smrtelnosti do děje (i když ne v jednom příběhu). Tedy jak "kontextuální" (v pozadí tušenou) přítomnost smrti v prostředí krematoria a hrozbě zážehové pece, tak i v podobě reálné události odehrávající se jak přímo v ději (vražda otce-trýznitele) anebo mimo samotný děj, ten ale nastolující (pohřeb). Navíc je tu smrt propletena s docela otevřeně vykresleným navazujícím hlubokým utrpením postav (znásilňování holčičky a její pozdější neveselý osud nebo spálení tváře postavy, jejíž život dál sledujeme). Jak jsme viděli, všechny tři smutné osudy jsou zakotveny v rodinném prostředí, což dělá smrt ještě tragičtější. Tuhle skvělou uměleckou ekvilibristiku, zahrnující tolik momentů utrpení spojeného s lidskou konečností, mohou zbylí filmaři tvůrcům snímku jen tiše závidět. Jak ale uvidíme, ve své morbidní fantasii v ničem nezůstávají pozadu.

Milování (2006) - jedním z depresivních klenotů je tento film s klamlivě poetickým názvem, kterému se podobně jako v předešlém případě taky povedlo skloubit víc tragických okolností do jedné symfonie zoufalství. Jen ve zkratce - tragická autonehoda, ve které zahyne matka a syn, zanechá druhou polovinu rodiny osamocenou. Aby to nebylo tak jednoduché, přeživší syn, který je navíc zdravotně postižený, nevychází s otcem, se kterým zůstal v domácnosti sám a po prohlubující se vzájemné hořkosti a depresích se pokouší o sebevraždu.

Stockholm East (2011) - dalším z kolonky "tak tohle by mě nenapadlo" je snímek odehrávající se v hlavním městě, na jehož počátku jeden kultivovaný muž v středních letech autem srazí a zabije dítě (moment má výchovný charakter a vzkazuje vodičům: "Nerozptylovat se při jízdě!"). Smrt začne rozbíjet manželství otce a matky dítěte, kterou mezitím hříšník vyhledá, zamiluje se do ní a začnou si spolu románek (tvůrci se nám asi snaží říct, že zabití dítěte může vést k hlubokému láskyplnému vztahu, minimálně být hezkou příležitostí na seznámení se s novými, zajímavými lidmi). Když se ale ta dozvídá, že chodí s "vrahem" svého dítěte, přerušuje s ním kontakty a ten se ze zlomené lásky pokouší o sebevraždu.

Den a noc (2004) - další film nám ukáže, že ve všech švédských snímcích se opakuje stejná úzká skupina 5-10 oblíbených herců a připomene tak, že Švédi prostě rádi to, co znají a neradi novoty. Hlavní herec z předešlého snímku se vydává na další smrtonosnou výpravu, na které jako nevyléčitelně chorý smrtelnou nemocí navštěvuje blízké, kterým ublížil, aby se s nimi rozloučil. V závěru, po nepovedené námluvě východoevropské prostitutky, aby jej zastřelila, si je nucen v opuštěném přístavu přestřelit hlavu sám.

Tak jako v nebi (2004) - ve stejném roce si v jiném filmu, pro mě z tajemného důvodu nominovaného na Oscara, zahrál zase hlavní herec z druhého uvedeného díla. Snímek je vedle provinční deprese spíš zajímavý tím, že jednoduchou smrtelnou nehodu je možné překombinovat do trojitého Axelu a vložit téměř kamkoliv, i když je vlastně dějově zcela zbytečná (a docela nelogická). Známému dirigentovi v krizi se podaří dostat vesnický sbor, kterého se po odchodu do ústraní v rodné obci chopil, na mezinárodní pěveckou soutěž. Těsně před vystoupením ale dostává v důsledku úzkostného záchvatu srdeční infarkt, kvůli kterému na veřejných záchodcích ztrácí rovnováhu, rozbíjí si lebku o vodovodní potrubí a při poslechu svého sboru vykrvácí na podlaze.

Následující dva filmy zase ukazují, že i rodinná dramata a dokonce i komedie lze naplnit omnoho větší dávkou morbidní tragičnosti, než by neznalý divák předpokládal. Jedná se tu především o druhý a třetí typ "přítomnosti smrti" z naší klasifikace morbidity, tedy o "kontextuální smrtelnost" a úmrtí nepřítomných postav, které ale nasazuje dějovou linii.

Nejlepší léto (2000) - opět začneme filmem, kterému se bravurně podařilo spojit oba uvedené momenty. Na vesnici přichází dva čerství malí sirotci, sourozenci, kterým nedávno zemřeli oba rodiče, aby se o ně postaral příbuzný, který je navíc místním hrobařem. Víc snad doplňovat netřeba, snad jen to, že se jedná o rodinnou komedii...

Elina (2002) - snad ještě silněji srdcervoucí příběh vzhledem k hlavní postavě, malé roztomilé holčičce, které umírá táta a ona sama onemocní tuberkulózou. Při návratu do školy po jejím překonání ji navíc kvůli jejímu finskému původu šikanuje učitelka. Holčička utíká promlouvat se svým mrtvým tátou do okolních bažin, které se ale také stávají smrtelnými.

Jestli byste z tmavé švédské filmové tvorby rádi utekli do bezmyšlenkovité zábavy videoher, musím vás varovat, že to znamená jít z deště pod okap. Ptáte se, kde jde vedle střílení mutantů a řízení stíhaček vložit tragické drama? No přece do "adventur", herního žánru kloubícího řešení logických hádanek s dějovou linií (na které často dělají profesionální filmoví scenáristé).

Year Walk (2014) - skvělé uvedení do švédské mytologie a různých etnologických faktů. Na mytické novoroční pouti se mládenec při nahlédnutí budoucnosti dozvídá o smrti své lásky i o tom, že vrahem bude on sám. Aby zabránil budoucí tragické události, páchá z lásky sebevraždu.

Brothers (2015) - další ze soudků "zřetězené" a "rodinné" tragičnosti. Po dramatické smrti milované matky utonutím, ještě bolestivější pro neschopnost syna vytáhnout ji včas z vody, se dva bratři ocitají sami s otcem, který navíc smrtelně onemocní. Při získávání léku starší bratr umírá. Příběh začíná pohledem na postavu klečící nad jedním hrobem a končí obrázkem dvou postav nad dvěma hroby. Příjemnou zábavu!

Přesně tak. Můžete otevřít knížku, zapnout televizi nebo sednout k počítači či konzoli, ze všech médií na vás ve Švédsku ale natáhne své kostnaté drápy smrtelnost. Myšlenek na ni se vám nemusí podařit vyhnout ani únikem do zábavních médií a vedle výrazného množství posmutnělých lidí v černých a šedých oděvech na ulici a vyššího počtu obyvatel staršího věku ve společnosti s průměrným věkem nad padesát let, kteří se daným tématem zabývají snad neustále, na vás myšlenky smrtelnosti tak říkajíc pomrkávají zpoza každého stockholmského rohu.

Filosofická vsuvka aneb Co na to existencialisté?
To, že se ve švédské společnosti vyskytuje demonstrovaná posedlost smrtí, bude pravděpodobně souviset i s dalšími národními charakterovými rysy, především silným konformismem a v jeho důsledku nižší kriminalitou. Tím pojítkem je nehostinné klima, které hraje tak velikou roli ve švédské literatuře (viz. konec snad nejznámějšího skandinávského literárního díla, Strindbergova Lidé na Hemsö). Díky němu je motiv smrtelnosti často identifikován s vyhoštěním ze společenství, vyobcováním nebo přeneseně ostrakizací z důvodu nezačlenění se, která v severské geografické oblasti v minulosti znamenala pravděpodobnou smrt. Strach ze smrti se tak v místních klimatických podmínkách ve švédské kolektivní psyché přelévá do strachu z vyčlenění z tepla a ochrany společenského celku, v prostředí masové společnosti z nonkonformismu. Sami Švédi nabízejí toto vysvětlení vzhledem k nižší kriminalitě, která je vlastně jen negativní podobou nekonformity.

Tahle švédská reakce na vědomí smrtelnosti je ale docela zvláštní a vlastně jde proti teorii existenciální psychologie a filosofii existence obecně, ze které tato vychází. Podle nich je právě vědomí konečnosti ústředním momentem uvědomění si svého autentického bytí, které vytrhuje člověka z neautentického chápání sebe jen jako části společenského technologické mechanismu, respektive jako "zrnka" homogenní masy, a přetváří jej do autentické individualizované bytosti. Hezky to je vidět na literárních dílech francouzských existencialistů, kteří navzdory éteru intelektuálnosti, který se v myslích čtenářů vznáší nad jejich tvorbou, vlastně velice "přízemně", obyčejně a způsobem, který je přístupný snad každému, demonstrují, jak k této autentické proměně, individualizaci dochází.

V Sartrově Nevolnosti si je člověk až vědomím vlastní budoucnosti, podmíněném nazřením své smrtelnosti, schopen plánovat a utvářet vlastní bytí a zprostředkovaně se pak zakotvovat do tak samozřejmých věcí jako je jeho okolní svět anebo i vlastní tělo. Ty se mu mohou vyjevovat až na pozadí projektování vlastní existence do budoucna, tedy starosti o sebe, v podobě prostředků nebo prostředí jeho sebeuskutečnění.

V Camusově Cizinci je popsán průběh prvního nutného momentu, tedy podmínění vědomí vlastní budoucnosti (a v důsledku tak i celé autentické individualizované existence) nazřením své konečnosti. Přeneseně vyjádřené jako odsouzení k smrti, vede hlavní postavu, cizince ve světě i vlastní existenci, k vytržení z předešlého neautentického, udržovacího, prázdného života úředníka, který vše dělá bez hlubšího citu, osobní angažovanosti a jen navenek tak, "jak se to dělá", k náhlému probuzení. To přichází tak, že po uvědomění si nadcházejícího nutného konce (popravy) se mu náhle poprvé v životě naplňuje představivost mnohými projekty a plány, které by chtěl najednou, když už je ale pozdě, vykonat.

Je zajímavé, že k podobnému existenciálnímu probuzení do autentického bytí u většiny Švédů nedochází a vědomí konečnosti, které mu předkládají dokonce i masová média, jej spíš děsí a zahání do masového stáda. To snad lze vysvětlit s Heideggerem, podle kterého vědomí konečnosti nemusí být jen opravdové, ale i falešné. To vnímá konečnost neautenticky jako nějaký vzdálený bod na časové ose, který slouží jen k tomu, abychom jej co nejvíc zatlačili do pozadí a posunuli co nejdál od přítomnosti. Místo proměny vlastního bytí v podobě autentické individualizace, vycházející z vnímání neustálé přítomnosti možnosti smrti (Heideggerovo opravdové vědomí konečnosti), tak člověk spíš dělá vše proto, aby jej vytlačil někam za horizont existujícího neautentického "statu quo", který tím chce zachovat a jen jej co nejvíc prodloužit.

Kdybychom tak rozdíl mezi autentickým a neautentickým vědomím konečnosti chtěli vyjádřit prostředky naší imaginace, zatímco v případě falešného vědomí by ta pověstná zubatá chodila někde v dálce a my se jen snažili se jí co nejvíc vyhýbat, při autentickém vědomí konečnosti by tato seděla neustále vedle nás, dnem i nocí, v obýváku, tramvaji, kanceláři či kině a každý moment svého života by tak člověk přežíval, jak říkají kovboji, s chladem ostří ocele na svém hrdle (snad to nějaký kovboj někdy někde řekl). Je možné, že Heidegger předpokládal dnešního masového Švéda, u kterého tak falešné vědomí smrtelnosti nevede k existenciální katarzi, jakou popisují uvedení francouzští autoři, ale spíš k děsu vedoucímu k jejímu odmítání v podobě utkvělé snahy o vytlačení smrtelnosti co nejdál od přítomnosti. Ze sociálně-psychologického hlediska by tak místo autentické individualizace došlo k opačné reakci, tedy přilnutí k mase v podobě prohloubení konformismu. Asi takového, jaký převládá ve Švédsku...

Pozitivní sociální důsledky švédské morbidnosti
Ale jelikož i za tím nejtmavším mrakem svítí slunce, i tahle celospolečenská morbidní deprese má docela světlé probuzení. Lidé z této oblasti jsou největší přispěvatelé na humanitární pomoc zemím třetího světa, posílají vysoké množství humanitárních pracovníku vzhledem k počtu obyvatel a taky přijímají v EU proporcionálně největší množství válečných uprchlíků (i když mám menší podezření, že švédská humanitárnost vychází spíš z jejich morbidní fascinace utrpěním). Ve Švédsku navíc na každém kroku vidíte posedlost bezpečím, často jdoucí za racionální meze a někdy připomínající utkvěle nutkavé myšlení a konání detektiva Monka (ale bez sobectví, které je u něj účelem).

Přesun skupiny dětí po městě (bez výjimky oděných v reflexních vestách) připomíná svými bezpečnostními opatřeními a chováním kolemjdoucích řidičů transport vyhořelého jádrového paliva nebo přesun prezidentské kolony. Jelikož země leží na skalnatém podloží (nedávné pokrytí ledovcem stáhlo s sebou při ústupu vrchní půdní vrstvy), na sídlištích jsou celá skalnatá úbočí vyhazována do povětří, aby se na nich děti při hře nezranily (skalnatost Švédska také vysvětluje, proč právě tady vynalezli dynamit a zároveň tak i proč tahle malá země uděluje nejvyšší intelektuální ocenění, „nobelovky“). A v konečném důsledku tento pozitivní následek morbidní posedlosti můžete na vlastní kůži pocítit i vy jako zahraniční návštěvník země...

V jedno časné zimní ráno vycházíte ještě za tmy z domu, rozespalý si nevšimnete světelní signál a při zavírání branky, za kterou leží železniční koleje, na vás začne pískat vlak. A vy, ubohý východoevropský imigrant, nezvyklý na situace, kdy se na vás řítí několik desítek tun železa, začnete panikařit. Nejdřív se pokusíte přetočit vesmír o několik vteřin dozadu a vrátit se za branku, jen abyste zhroženi zjistili, že tady cesta už nevede. Jelikož dva ze zbylých tří směrů byste museli sdílet s rozběhnutým vlakem, nezbude vám nic jiné než přeběhnout koleje a skočit na příkrý spád pokrytý ledem a ústící na hlavní silnici, po které lítá kolona Volv s podobně rozespalými řidiči (nutno podotknout, že Volva sice opravdu jsou nejbezpečnější auta na světe, ale jen zevnitř).

Jelikož náraz náledí nebo osobního automobilu nelze srovnávat s vlakem, vyberete si "měkčí", i když na druhé straně trochu pomalejší konec. Skok na sráz pokračuje očekávaným smykem, ale nohy letící rychleji než trup najednou zabrzdí čerstvý posyp, který se navzdory časné hodině díky pověstné švédské dochvilnosti objevil na cestě. Setrvačností dál běžíte na přechod, před kterým ještě před chvílí rozjetá auta už poslušně stojí, jelikož řidiči vás i ve tmě viděli. Na druhé straně cesty (na štěstí ne řeky Styx) si ale uvědomíte, že to celé bylo zbytečné, jelikož vlak vás samozřejmě taky zahlédl a celý kolos stihl ubrzdit.

V takové situaci, když jste byli omylem nepozorní (liberační důvody sedm ráno, mínus deset) a neznámí Švédi třikrát zahnali kolem poletující zubatou (která by v našem prostředí nebyla tak neodbytná), si uvědomíte, jak dobře funguje společnost, jejíž členové jsou tak chorobně posedlí smrtí. Protože vědomí smrtelnosti, když už mám završit myšlenku trapnou frází, plodí lásku k životu - ve Švédsku v podobě posedlosti bezpečností, především silniční.

Závěr: Jak lehce doběhnout Skandinávii
Když se ze Střední Evropy toužebně díváme na evropské statistiky průměrného věku dožití, kterým vévodí Skandinávci (trpasličí země jsou statisticky irelevantní), většinou nám před oči skočí ty známé symboly dolarů. Ke smůle našeho ne moc pevného alibi je pravda taková, že Švédsko má ne zcela funkční, podfinancovaný a "podpersonalisovaný" zdravotnický systém, ve kterém se celé měsíce čeká i na život zachraňující operace a za takovou zubní péčí se masově létá například i k nám. Tím pro nás drsným faktem je, že jejich dlouhověkost je spíš důsledkem národní kultury, osobní snahy a vzájemné starostlivosti. A to vychází právě z vědomí křehkosti lidského života, na kterou jim ta, pro nás těžko pochopitelná posedlost smrtí, všudypřítomná ve švédských knihách, filmech a dokonce i počítačových hrách, nedovolí zapomenout.

Tak když se tady v Česku chcete mít jako ve Skandinávii (to prý platí minimálně o voličích sociální demokracie), mám dobrou zprávu! Netřeba se tam stěhovat, není nutné přijímat tuny legislativy a dokonce ani mít sedmi-procentní hospodářský růst nejbližších několik desetiletí. Vlastně si jen stačí připomínat jednu nepříjemnou myšlenku. Anebo, když chceme vzít Heideggera za slovo a Švédy předběhnout na jejích vlastním hřišti, udělat si jednoho imaginárního kamaráda s kosou, co nás bude na každém kroku nevděčně provázet...


-----------------------------
Doplňující poznámka:
Vision Zero - je švédská politika silniční (od roku 2010 i železniční) bezpečnosti, přijata v roce 1997 v zákonné podobě Parlamentem a vykonávána Úřadem pro silniční dopravu (Trafikverkt) a dalšími výzkumnými, technickými a administrativními institucemi. Jedná se o soubor opatření v mnoha oblastech, vycházející z filosofie "život a zdraví nelze vyměnit za jiné společenské zisky". Z etického hlediska tak nový systém "zmoralizoval" silniční ztráty na životech a zdraví a udělal za ně odpovědnou společnost. Díky této iniciativě, která se mezitím rozšířila i do Británie, Kanady a několika amerických velkoměst, se za dvě desetiletí podařilo snížit úmrtnost na silnicích o polovinu, z více než 500 na kolem 250 ročně (a od roku 2010 zčásti snížit i tragické číslo 110 v železniční dopravě), a to při zvýšení počtu vozidel a najetých kilometrů, ke kterému za tu dobu došlo. Ve Švédsku je tak úmrtnost na silnicích v porovnání se zbytkem Evropské unie poloviční (3 na sto tisíc obyvatel k 5,5 v EU) a čtvrtinová z té americké (11). Švédi ale tento pokles chápou jen jako začátek, jelikož záměrem iniciativy je snižovat úmrtnost každých 10-15 let o polovinu, s utopickým cílem dosáhnout počet vyjádřený v jejím názvu.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza C Cimburek Ludvík Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Havlík Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hovorka Jiří · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Keményová Zuzana · Klan Petr · Klíma Vít · Klimeš David · Kněžourková Tereza · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipold Jan · Lomová Olga · Ludvík Miloslav M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Navrátil Vojtěch · Němec Václav O Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Palik Michal · Paroubek Jiří · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Pokorný Zdeněk · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sokačová Linda · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syková Eva Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tolasz Radim · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vlk Miloslav · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy