Kolik vědomí má člověk aneb Přilétají Marťané z naší paměti?

08. 12. 2017 | 16:35
Přečteno 1782 krát
Každá evoluční vývojová fáze zanechává za sebou v lidském mozku svou vrstvu. Ten tak po milion let dlouhém vývoji vypadá jako kmen stromu s letokruhy, postupně se nabalující kolem nejstaršího živočišného mozečku uprostřed až k závitům neokortexu na povrchu (přičemž ty nejvyspělejší, "pojmové" a vyšší kognitivní oblasti směřují dopředu ke spánkovým lalokům). Každá část v sobě zachovala vedle funkčních (respektive v nových podmínkách dysfunkčních) vzorců mozkové činnosti i vzpomínky na bytost, svého nositele, u kterého byly tyto oblasti dominantní.

Když opomeneme krvežíznivé slintající bestie pocházející spíš z říše plazů a taky efemérní odhmotněné energetické bytosti, které nám předkládá Hollywood, typická představa Marťana se redukuje na tu ne moc atraktivní, hnědou, něco přes metr vysokou bytost s tenkými a až po kolena dlouhými pažemi, dlouhými prsty, pupkem (kdo ví, proč i mimozemšťané v naší představě vypadají jak pivaři) a často i předkusem. Současně je jejich podoba velice nejasná, proměnlivá a jen nějak vnitřně (ale reálně) pociťována. Všichni víme, jak vypadají, opisy se jen mírně liší podle interpretace. K jejich obrazu vlastně přicházíme podobně, jako přicházíme ke svému vlastnímu...

První a druhé vědomí (předmětu a sebe)
To je důsledkem toho, že naše vědomí funguje na více úrovních (někdo může říct, že máme víc než jedno vědomí). Nejedná se tu teď o vědomí z hlediska pozornosti, tj. rozdělení obsahů na ty přímo přístupné ve vědomí a ty před ním skryté, ale pořád někde v hloubi duše nás ovlivňující (snad víc než ty uvědomované) a dělající z naších emočních a osobních životů paseku. Spíš než o psychologické se jedná o filosofické rozlišení, které je staré snad několik století. To rozděluje vědomí na nejméně tři roviny.

Primární, předmětné vědomí nahlíží jednotlivé objekty (fyzikální přede mnou, ty ve fantazi nebo i čistě "myšlenkové"). Není nutné k němu víc dodávat, je to vědomí smyslových vjemů, představ a pojmových předmětů, ve kterém prožíváme naše každodenní životní radosti a strasti. Druhotné vědomí je vědomí "jáství", sebepojetí, které ovšem nefunguje na principu přímého smyslového vnímání, jako je tomu u šálku přede mnou (kterou si filosofové tak často vybírají jako předmět kontemplace - pijí asi hodně kávy), ale reflektovaně.

I když někteří z nás se rádi zpředmětňují (a pak ten obraz nosí v primárním vědomí celý den, snad o něm i sní), vědomí mého jáství je odvozené. Racionálními prostředky, ale spíš na intuitivní rovině (intuice není iracionální, není jen přímo uvědomovaná), k němu člověk metodicky přichází jako detektiv. Postupně ze stop, které nalézá ve vnějším světě (a které vztahuje na sebe, jak si snad předběžně rozumí v podobě nějaké prázdné množiny) pomalu dedukuje, zobecňuje a konstruuje obraz subjektu, kterým sám je, i když přímo sobě zůstává "neviditelným". Respektive viditelný snad jen v hypotetické podobě (mohu si říct, že vypadám jak Marlon Brando, ale když nikoho nesbalím, budu muset představu "odvozeně" z této skutečnosti přizpůsobit takovému Jarku Duškovi).

Druhotné vědomí, vědomí jáství, je tak logicky odvozené, je to teoretické vědomí vědce, který z empirických dat, testovaných hypotéz a upřesňování teorií o vlastním Já postupně z vnějšího světa vnímaného primárním vědomím dochází k "vědeckým" poznatkům o své osobě. Člověk tak rozumí sobě samému jako "reflexi" ze světa, a i to jen v teoretické podobě. Jáství, navzdory snahám o vtisknutí mu povahy reálného, hmotného předmětu (především navazováním hmotných a lidských "přídavků" na svou osobu), bude vždy jen odvozenou, kognitivní entitou (to nevyhnutně neznamená fikcí, společenská realita je taky už podle názvu skutečnost, i když vytvořená lidmi). Toto druhotné vědomí se mimochodem naplno zapíná kolem devátého až jedenáctého roku života, kdy se někteří ti malí poslušní andílci z první a druhé třídy základky mění ve třetí a čtvrté třídě na revoltující Postrachy Denise, Bárty Simpsony a Pipi dlouhé punčochy (proces individualizace je samozřejmě pozitivní věc, jeho negativní vidění společností je jen důsledkem vedlejších "externalit", které plodí - rozbití sousedova okna nebo psychiky rodičů).

Každý z nás jde jinou cestou konstrukce svého já a různými způsoby házíme pomyslné kamínky na hladinu vnějšího světa a zkoumáme, jak se ta pod naším vlivem zčeřuje. Někdo zakouší, jakým způsobem se reflektuje v erotických pudech jiného člověka, další čeká, jak jeho test opraví zkoušející. Jiní hromadí předměty, ze kterých si staví monumenty své velikosti, dalším nezbývá než násilím zastrašovat. V principu je ale tím měřítkem moc ve své společenské podobě (moc zaujmout a kladně ovlivnit, která se často zvrhává na boj o pozornost). Tato snaha při jejím zdařilém uskutečnění vede k vytvoření si stálého (a reálného) obrazu sebe samého a toto testování a dokazování hypotéz by pak mělo skončit a člověk by se měl uklidnit (když se to ale s hypotézou přežene, vzniká narcismus, který se po tom, co jej vnější svět nedovede potvrdit, mění v sadismus, který si uznání falešných představ o vlastní nadřazenosti začne na něm vynucovat násilím - Erich Fromm z řetězce méněcennost - narcismus - sadismus vysvětluje nejen psychologii nacistických vůdců a autoritářský typ osobnosti, ale obecně lidskou agresivitu a destruktivnost).

Filosofická vsuvka: Třetí vědomí (celku)
"Klasifikace" vědomí pak dál pokračuje. Třetí vědomí může být vědomím celku, něčeho přímo předmětně nepřístupného, ale vše jednotlivé podmiňující (historická doba, Zeitgeist, kultura, Bůh, kolektivní nevědomí...). Takového "tušení celku bytí" bez ohledu na to, jakou metaforickou podobu jeho vyjádření zvolíte. "Terciálnost" tohoto vědomí ale vyplývá jen z heuristických důvodů (stupně vědomí jsou seřazené podle běžné seznámenosti s nimi), fakticky se asi jedná o primární vědomí, jelikož vědomí jednotlivostí je podmíněno předběžným vědomím celku, v jehož rámci se nám ukazují.

Heideggerovými slovy se nám jsoucno ukazuje ve světlině Bytí. Ve strukturální lingvistice jde zase o poznatek, že jednotlivé jazykové prvky mají smysl jen v rámci vztahů celkové struktury jazyka, ve kterých jsou zakotveny, a nestojí samostatně, ale jsou vymezeny sémantickými distinkcemi vůči lexikálnímu okolí, tedy tomu jinému (to lze nejlépe vidět na vzájemné podmíněnosti protikladných adjektiv anebo na tom, jak pojem "Trabant" získal svůj význam "šrot" až při uvedení technologicky vyspělejších automobilů na trh). A podobně i v hermeneutice celkový historicko-společenský kontext určuje smysl jednotlivých kulturních projevů, jejichž interpretace je možná jen při znalosti dobových společenských souvislostí (a takové čtení Bible nebo i ústavních zákonů tak bez hlubších historických znalostí vede k neporozumění a v jeho důsledku potenciálně i katastrofám).

Tohle nejskrytější, nejtajemnější a nejméně poznané vědomí celku je právě tím rozměrem, který dělá člověka člověkem. A je tím, co nás nejradikálněji odlišuje jak od zvířecí říše, ze které pocházíme, tak i od říše umělé inteligence, ke které spějeme. Zatímco pejska naučíte pustit starší paní do dveří (poměrně slušně jej vychovat) a svůj počítač vyřešit matematický nebo logický příklad (tedy do jisté míry "myslet" nebo myšlení alespoň napodobovat), vidět za jednotlivé smyslové vjemy nebo předmětné pojmy k celku, který je překračuje a podmiňuje, ale přímo se nám předmětně nevyjevuje, nikdy nebudou umět.

Nejedná se ale nevyhnutelně o něco "mystického", příkladem běžného nepředmětného je například pravda, kterou ještě nikdo z nás v podobě věci neviděl, ale jejíž vítězství je deklarováno na prezidentské vlajce. A i taková melodie (celek) není obsažena v žádném tónu ani skupině tónů (jednotlivém) a zůstává zachována i když se všechny tóny vymění za jiné (například při přechodu na jinou tóninu). Vědomí celku tak není nic duchovně hluboké a smrtelníkům nepřístupné, jen do našeho každodenního, předmětného světa prosvítá a osvětluje jej zvláštním způsobem zpoza horizontu smyslově viděného a předmětně myšleného. A to ne jako jednotlivý předmět či myšlenka, které se mi zjevují, ale jako intuitivně tušený (co nevylučuje jeho následné racionální pojmové uchopení) celek, struktura, rámec nebo i jen prostor, ve kterém se vše jednotlivé, co vidím, cítím a myslím, významově zakotvuje.

Celek je možné dále racionálně uchopovat právě z jednotlivého, které ještě ve své intuitivní podobě určuje, a obě oblasti se tak vzájemně osvětlují v hermeneutické spirále (co je vhodnější označení než "hermeneutický kruh", který nesprávně implikuje, že proces k žádným novým poznatkům nevede). Takovými hermeneutiky nejsou jen teologové, historici, literární vědci nebo ústavní právníci, vykládající jednotlivé texty na pozadí kulturního prostředí, ve kterém vznikly, ale i čtenáři Aktuálně.cz. Vy taky pravděpodobně střídáte čtení denního zpravodajství, tedy toho jednotlivého (empirického jsoucna - události), se čtením názorů a blogů politických komentátorů, kteří tyto zprávy vkládají do širšího kontextu české či mezinárodní politiky, naší historické doby a kulturního prostředí. Tedy určitého společenského celku, který dává jednotlivým událostem smysl (a ty jej následně společně přetvářejí - proto "spirála"), toho "celku Bytí", jehož existenci a význam všichni intuitivně cítíme, ale který nikdo nedovedeme jasně zpředmětnit.

Tato "pozitivistická" neuchopitelnost celou tuto oblast diskvalifikuje v očích vědců nebo i národů, jejíž mentalita vychází z empirických tradic. Britové nebo Švédi si pak i z tohoto důvodu v Evropské unii hůře politicky rozumějí především s Francouzi, kteří zase snad až příliš lehko sklouzávají k intuitivní a rozumové "transcendenci" zjevného k tomu "vyššímu, skrytému, efemérnímu". Tento střet kultur je hezky vidět na osudu disertační práce francouzského filosofa Michel Foucaulta Dějiny šílenství, která byla na Universitě v Uppsale švédským profesorem z důvodu nedostatečného positivismu (vědeckosti) odmítnuta, aby se z ní po její úspěšné obhajobě v Paříži stalo jedno z určujících historicko-filosofických děl druhé poloviny dvacátého století, které v Evropě spustilo hnutí proti "psychiatrizaci" sociálních odchylek (v době Foucaultova pobytu bylo mimochodem silně konformistické Švédsko evropským premiantem v odstraňování "slabších článků společnosti" a stát prováděl eugenickou politiku sterilizace desetitisíců "sociálně a mentálně slabších žen, nevhodných pro novou společnost" již před Hitlerem a ještě celá tři desetiletí po něm, což je zobrazeno například ve filmu Den nya människan - Nový člověk).

My tady ve střední Evropě stojíme někde uprostřed (zlatá střední cesta). Francouzi mají z našeho pohledu slovník přeplněný pojmy pro různé esoterické denotáty, o jejíchž existenci my ani netušíme. Podobně je nám ovšem vzdálený i přísný britský down-to-earth empirismus a pořád se alespoň tváříme, že věříme ve vítězství pravdy a spravedlnosti nad lží a nenávistí. A i když si Češi moc oblíbili skandinávské detektivky, stejně jim přijdou zvláštní a až nepochopitelné několikastránkové opisy těch nejnepatrnějších detailů. V nich se zase Švédi opravdu vyžívají a s obsedantně-kompulzivní tendencí se i ve skutečném životě puntičkářsky zabývají těmi nejnepatrnějšími prkotinami (a když obrátíte pozornost k obecnějšímu tématu, nerozumí vám - v jejich podání zdvořile souhlasí se vším, co řeknete).

Tato "zapomenutost" celku (Bytí) je v neadekvátní zkratce i hlavní výtkou veliké části filosofie dvacátého století (ne náhodou často francouzského původu) vůči vědě, která se tak trochu utopila v oceánu jednotlivého (jsoucna) a přes všechny ty stromy přestala vidět les. Metafora ovšem nevystihuje skutečnou povahu "krize evropských věd" (o které Husserl poprvé přednášel tady v Praze v podzimním semestru roku 1935), jelikož obě stránky, předmětnost a nepředmětnost, celek a část, bytí a jsoucno nebo Bůh a svět v náboženském myšlení, se podmiňují ve vzájemném napětí a jedno bez druhého existovat nemůže (vědy tak nejen zavírají oči, ale i podřezávají větev, na které sedí). Jestli vás to zajímá víc, vyhledejte si na internetu nebo v knihovně téma Heideggerovy ontologické diference, my se teď vrátíme k podstatnější existenciální otázce - vzhledu mimozemšťanů...

Zpátky k sekundárnímu vědomí sebe
Při jejím řešení jsou teď další stupně vědomí pro nás nepodstatné a zůstaneme u sekundárního vědomí jáství. Tento obraz sebe, vystupující v druhotném vědomí, se nám následně zaryje do mozkových závitů, a když jej pak někdo nesdílí, vnímáme to jako přímou agresi vůči naší osobě (pak je už v obranných oblastech mysli připraveno řešení kognitivní disonance - "musí to být blázen..." nebo "pro Pepíka jsem i tak ta nejhezčí"). Tyto do mozkových závitů vyryté obrazy sebe sama navíc nejsou jen osobní, ale i kolektivní, skupinové (současně ovšem i "osobní", jen odvozené z členství ve skupině), sdílené členy pospolitosti (v současné době hlavně národní a regionální) a především druhové. Pojetí lidství je asi prvním racionálním sebepojetím, které člověk získává. A následně až toto upřesňuje v jednotlivém pojetí sebe, které je jen specifikací vyššího rodu. V minulosti jej přebíral z náboženství, dnes nám jej zprostředkovávají vědci (vliv vědy na náš "světonázor" a s ním související sebepojetí je tak pro naše životy mnohem podstatnější, než všechny její technologické vynálezy dohromady).

Určité sebepojetí ovšem mají i zvířata, i když jen na instinktivní rovině. Nemají vědomí sebe, ale nějak svou bytost odvozeně cítí a znají, jinak by nevěděli, co si vůči světu mohou dovolit. Dobrman životním testováním své síly zjistí, že si může dovolit více než jezevčík, kterému pak nezbývá než změnit adaptační strategii na domácího mazla (od dobrmana svou sílu pak sekundárně odvozuje i jeho emočně labilní majitel). Jelikož určité sebepojetí na instinktivní úrovni mají zvířata, o to víc ji (argumentačnímu kroku odvozujícímu pravdivost ze silnějšího případu na slabší, se říká "a maiori ad minus" - můžete se teď někde předvést s odbornou latinou), budou mít i naši evoluční předci (jelikož vědomí sebe se vývojem směrem k člověku posilovalo). A jelikož jejich hmotné neurologické aparáty se nám zachovaly v našich mozcích (někteří z nás je dokonce ještě pořád používají), do míry, v jaké se v nich uchovaly i vzpomínky na život v dobách snad i kamenných (myšlení, emoce, chování nebo zvyky se otiskují do hmotného substrátu - mozek je plastický), jsou i našemu vědomí pořád přístupné.

To se nebude týkat jen pocitů (pořád šplháme po těch stromech, abychom získali vyšší, výhodnější postavení, i když dnes už ne po přírodních, ale společenských), představ a dnes už spíš destruktivních vzorců chování, ale i toho sekundárního pojetí své druhové bytosti. Ta v nás bude pořád spát a často se i probouzet (především v noci a v přírodě nebo soukromí, kdy upadáme do hlubších hladin vědomí - to docela souhlasí i s typickým výskytem mimozemšťanů, je podivuhodné, jak často si dělají tu námahu a lezou lidem do obýváku). A v takovém případě se zapnou mechanismy bránící naše současné druhové sebepojetí a to staré, sice objektivně biologicky překonané, ale pořád nás otravující, hezky vystřelí co nejdál od nás - nejlépe do vesmíru (zatímco ještě před sto lety na to stačil Mars, při dnešních vědeckých znalostech kosmu se už i Marťané museli přestěhovat do jiných slunečních soustav a jejích tradiční pojmenování pomalu upadá).

Konečně mimozemšťané!
Protože "mimozemšťana" antropologové skutečně vykopali a kostru lze shlédnout v muzeu v Addis Abebě (na několik let se dokonce tento Marťan vydal i na turné po Spojených státech). Nestalo se to v Roswellu, ale v roce 1974 v africké Etiopii a podle písničky od Beatles (pravděpodobně pojednávající o zážitku na psychedelických látkách) se jmenuje Lucy. Jedná se o mladého, ale dospělého Australopitheca žijícího před více než třemi miliony let. Byl vysoký metr až metr dvacet, chodil vzpřímeně, s delšími pažemi padajícími až ke kolenům a s dlouhými prsty, které nás tolik fascinují na mimozemšťanech (šťastlivce, kterým se zjevili, z tajemného důvodu hned upoutaly jejich prsty). V podstatě je Lucy anatomickou kopií mimozemšťanů z Rosewellu nebo seriálu Akta X, jen asi trochu chlupatější (tento posun lze ale vysvětlit "bezchlupou" historickou dobou, ve které žijeme, posedlou depilací nejen u žen a u metrosexuálů).

Naši mimozemšťané jsou navíc jen moderní obdobou staršího fenoménu. Ten existoval v podstatě ve stejné formě, jen nelétal v mezihvězdném prostoru, ale snad už v době, kdy tajemno nepřicházelo shora, ale zespodu (bezmezné vody oceánského chaosu, ze kterých povstává vše uspořádané a pozemské, se nacházely pod zemí) se vrtal v zemi, bloudil lesy a hloubil jeskyně. Mimozemšťané jsou vlastně skřítci, trollové a trpaslíci moderní doby, kteří vyměnili krumpáče, lampičky a hloupé kloboučky za intergalaktické koráby. Přesně tak, stejně jako lidé i naší kouzelní skřítci se velice rychle přizpůsobili technologické revoluci a tradiční ruční nástroje nahradili futuristickými vynálezy (dokonce předběhli skutečný vývoj a napoleonský komplex ze své výšky vykompenzovali tím, že se vydali rovnou do vesmíru).

Glum z Pána prstenů je téměř kopií mimozemšťana z Roswellu a anatomicky i Australophiteca z Etiopie. Mytologie nám tak prozrazuje, že tato bytost žila v duši našich předků stejně jako v té naší, jen v jiné době byla projektována na rozdílná místa. V podstatě se ale ze subjektivního hlediska jednalo pořád o to stejné místo někde daleko v hlubinách (pod nohama či nad hlavou), do kterých člověk nemůže vstoupit - snad metaforickou minulost nějaké tři miliony let zpátky?

Tím mimozemšťanem, co lidi pronásleduje, bude docela možná vzpomínka na nás samé. Tedy pár milionů let staré sekundární vědomí našich praprapředků, zavrtané v částech našich mozků, které i při čtení tohoto textu ve vás pořád pulsují a čas od času do vědomí vyplavují kognitivní rezidua - v tomto případě našeho starého druhového sebepojetí. Je to vlastně něco jako naše staré, pubertální "já" ze základky nebo gymplu, na které se snažíme zapomenout, ale které nás pořád pronásleduje. I když bychom nejraději spálili všechny fotky dosvědčující špatný vkus, udupali nepříjemné vzpomínky na adolescentní chování a tu bytost, která nás ve slabších chvílích pořád chodí z paměti strašit, vystřelili co nejdál od nás, nejlépe na Mars...


______________________________
Poznámka: Tato teorie je má vlastní, nevím, že by ji už někdo někde vyřkl (je to možné). Když s ní za pár let přijde slavný antropolog z Oxfordu, jste mým svědkem, že byl druhý. Nechci, aby se opět opakoval podobný spor o vědecké prvenství jako mezi Newtonem a Leibnizem...

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Němec Václav O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy