Jak lehce a s grácii "filosoficky" vyzrát na psychopata

08. 03. 2018 | 18:15
Přečteno 2371 krát
Vždy, když se stane teroristický útok, experti na terorismus a psychologové varují před věnováním přílišné publicity těmto činům a jejich původcům, jelikož ti je většinou vykonávají právě pro její získání. Sám o sobě bez toho, aby šířil paniku a strach, by ten akt neměl smysl. Teror tak funguje na principu reklamy, marketingu, zviditelnění a obecně vytváření představ v myslích lidí.

Řečeno drsněji, spíš než o odtrženou ruku jde o její krvavý obraz v myslích milionů obyvatel. Teroristický čin tak z devadesáti procent spočívá více v mediálním rozšíření obrázků exploze, než v ní samotné.

To neznamená, že noviny a média obecně jsou těmi skutečnými teroristy a měli bychom je všechny zavřít nebo dát pod státní dozor. Znamená to jen to, že teror funguje spíš "fenomenologicky" než reálně. Tedy jako "vnímaná", očekávaná a obávaná možnost v myslích lidí, než fyzická bolest, která je v principu docela krátká - skutečné oběti, tedy ti, kterých se to "dotklo" nejvíc, vlastně teror ani většinou nedostanou příležitost pocítit. Podobně jako činy, tak i jejich aktéři fungují psychologicky a jsou si toho velice dobře vědomi. Spíš než krvežíznivé bestie to povahou budou dobří PR agenti, marketingoví experti na šíření teroru. Lze si představit, jak by v nich Hannah Arendtová spíš než ztělesněné zlo viděla "banalitu zla ve verzi 2.0" pro postmoderní, marketingovou dobu, řízenou zprostředkovaně mediální reflexí reality než skutečností samotnou.

Válčení jako psychologický fenomén
Kámen úrazu tak spočívá v samotné naší abdikaci před několika nešťastnými a osobnostně porouchanými lidmi v podobě jejích vyhlášení za "teroristy". Zatímco pro takového vědce nebo lékaře by nové společenské postavení teroristy byl společenský sešup, pro tyto lidi to znamená sociální vzestup. Jedná se tak do jisté míry o meritokracii násilnými prostředky a je známé, že takový Breivik si v mediální pozornosti liboval. Vrcholem úspěchu těchto jedinců pak bylo vyhlášení války terorismu nejsilnější světovou velmocí, kdy se "zrovnoprávněním" několika sadistických kriminálníků samotný západní svět z poloviny porazil sám jejich uznáním za rovnocenného vojenského nepřítele.

Zatímco mír se vyznačuje především zakotvenou hodnotovou a společenskou hierarchií, ve válce dochází k nivelizaci hodnot a jak se říká, "v boji jsme si všichni rovni". To vychází z jednoduchého principu, podle kterého hierarchie, autorita a moc obecně vycházejí z jejich dobrovolného přijetí, existujícího jen v míru jako uznaného všemi aktéři. Jsou tedy založeny "smluvně" - stojí na apriorní svobodě jednotlivých stran (závislost autority na dobrovolné akceptaci jejími "subjekty", skutečnost neochotně přijímaná rodiči, učiteli, manažery či politiky, hezky vysvětluje ve stati O autoritě Hannah Arendtová, podle které moc funguje jen tam, kde je pro všechny její subjekty přínosná, tedy na dobrovolné a "nekořistnické" bázi, čímž z poklesu autority v moderní společnosti "exkulpuje" obecně obviňovanou mládež). Bez vašeho souhlasu vás druhý může jen anihilovat a dokonce i čiré násilí může nad člověkem získat moc jen její akceptací obětí.

Vietnamci Američanům v šedesátých a sedmdesátých a Afgánci Sovětům v osmdesátých letech jasně demonstrovali, že vítězství nezáleží na faktické vojenské převaze, ale na psychologickém souhlasu poraženého. Ten se stává poraženým jen vlastním rozhodnutím přijmout toto postavení. A jak demonstruje Lawrence Freedman ve skvělé knize Strategy: A History, to v případě vzdoru nezískají ani nejsilnější zbraně, které si mohou vzít jen život.

I tak extrémní příklad násilných prostředků, jako jsou jaderné zbraně v průběhu studené války (spolu se soutěží v ostřelování Měsíce jejich nosnými raketami), nám tak ukazuje, že podstata násilí spočívá v této jeho skryté povaze "argumentačního prostředku" ve vzájemné diskusi, která se ale neuskutečňuje slovy. Tak lze i lépe porozumět tomu, jak i filmový mafiáni tak rádi "diskutují", sedají si společně s oběťmi či rivaly ke stolu, vzájemně se dohadují a reálně střílejí jen výjimečně (a i to především po sobě navzájem). Z 99 procent má jejich činnost povahu "vyjednávání" a podnikání, jen v nutných případech psychologického zastrašování a podle italské kriminoložky Anny Sergiové i taková 'Ndrangheta nikdy nezabíjí, pokud to není opravdu nezbytné (což, mimochodem, pravděpodobně vylučuje možnost, že stála za nedávnou vraždou novináře Jána Kuciaka a jeho partnerky).

I váleční generálové si často jen posílají "vzkazy" a střelba byla alespoň v dobách před účinnějšími samopalnými zbraněmi a naváděnými raketami spíš komunikační prostředek odstrašení, tedy taková marketingová PR akce, než skutečná snaha o zneškodnění. Aristokrati ve středověku zvládli v průběhu života tolik bitek a válek jen proto, že ty spočívaly v krátkém cinkání mědí a železem následovaném útěkem strany, která měla slabší nervy. Válka jako snaha o zničení nepřítele, jak se obecně rozšířila až v době Třicetileté války, zcela šokovala tradiční vojáky a když ti viděli kolem sebe skutečné zabíjení lidí, byli prý pohoršeni.

Psychologické válčení psychopatů a sadistů
Oblíbeným argumentem "a maiori ad minus" se teď obratem vrátíme z bojišť studené a Třicetileté války na naše dnešní pracoviště, ulici, školu, vesnici či panelák (který má každý alespoň jednoho svého "činžovního psychopata"). Psychopatie se nám sice může jevit jako docela nelichotivé sociální postavení, ale to jen proto, že tak soudíme relativně vzhledem k vlastním společenským aspiracím, ambicím a osobnostním představám. Z pohledu takového ne zcela sociálně a osobnostně realizovaného jedince to může být výrazný postup na společenském řebříčku. A to je to, o co jim jde. Abyste je uznali za psychopaty a neviděli je jako ničemy, chudáky, ubožáky a pod dalšími invektivy, které má společnost pro podobné případy připravené.

Psychopati jsou posedlí mocí a úspěchem, čím se vlastně od zbytku moderní společnosti kvalitativně moc neliší (to dosvědčuje i skutečnost, že psychopati něžného pohlaví bažení po úspěchu, kterého samy nedovedou dosáhnout, uspokojují lovením nejúspěšnějších mužů - ti, než aby jimi sami byli, jak si to rádi o nich v zášti myslíme, jsou tak spíš obklopeni psychopaty). Když si projdete hlavní příznaky psychopatie, sestavené Robertem Harem v testu Psychopathy Checklist, a přeskočíte těch pár, které se týkají spíš metod, stylu chování a způsobů dosahování cílů, co lze shrnout pod překračování hranic (impulzivita, nedostatek zábran, absence svědomí, porušování zákonů a pravidel obecně), neubráníte se dojmu, že čtete spíš docela přesný opis běžného, masového západního člověka (mezi které už patříme i my): povrchní šarm, přehnané sebevědomí, patologické lhaní (přetvářka, zavádění či manipulativnost), využívání druhých lidí jako nástrojů pro dosahování vlastních cílů (respektive jejich vnímání jako kořisti), nedostatek lítosti, emocionální povrchnost, necitlivost, nedostatek (emoční) empatie, neochota přijmout odpovědnost za své činy, unuděnost, parazitismus (nesamostatnost), vysoký počet manželství, promiskuitní sexuální chování, nedostatek realistických dlouhodobých cílů a celková duševní plytkost v oblasti citů, intelektu a životních ambicí...

Jinak řečeno, vše nasvědčuje tomu, že psychopati se budou cítit stejně uboze, zoufale a bezmocně jako ostatní vykořenění jedinci moderní masové společnosti. A to budou řešit podobnou snahou o získání moci a společenského postavení/uznání (psychopati jsou posedlí sociálním statusem) prostřednictvím upínání se k vytváření obrazů a dojmů (manipulace druhými), o kterých budou chtít přesvědčit nejen jiné lidi, ale především sami sebe (krize a nestálost identity v důsledku sociálního vykořenění při moderním atomismu). Skutečnost, že se při řešení stejného stavu uchylují k mnohem extrémnějším prostředkům, bude navíc snad i přímo úměrná velikosti utrpění, které cítí. A tam bude jejich slabé místo, kde je možné na ně vyzrát (obecná rada psychologů, prostý útěk, by neznamenala nic jiné, než strávit celý život jako renegát, a navíc by uzavřela vyšší patra některých profesí či veřejného života zdravé většině společnosti).

Psychopati se tak, spíš než obsahem, vydělují od zbytku moderní společnosti formou (mírou), tedy "kvantitativně" a "metodicky" (jdou za hranu). A pro naplnění jejich cílů by pro ně bylo nelogické příliš ukrývat své "bojové přednosti" (především proto, že mnoho jiných jim nezbývá) a budou nimi spíš demonstrativně zastrašovat (i když nepřímo), než je před světem ukrývat. Schopnější psychopati vedou v první řadě psychologickou, manipulativní válku, vnucující okolí lživé představy o sociální skutečnosti. Tedy na reflektivní úrovni konstruují falešná přesvědčení o ní a využívají to, že pravda neexistuje sama o sobě, ale je vždy zprostředkována, interpretována, konstruována a sdílena, tedy vlastně "kolektivně smýšlena". Pod psychopatem si sice většina lidí představí násilníka z televizní kriminálky, ale to je vlastně už případ neúspěšného psychopata, který si nedovedl vydobýt moc sociální manipulací, a tak se musel snížit k násilí (které je vždy symptomem absence moci).

To, že ne fyzická válka (násilí), ale ta psychologická (manipulace) je skutečným bojovým polem psychopatů, dosvědčuje i James Fallon, autor knihy Psychopath Inside. Podle jeho názoru spíš než násilníci to jsou psychologičtí manipulátoři a zruční fabulátoři s vysokou kognitivní empatií, ale nízkou emoční empatií (rozumí, ale necítí). Díky ní dovedou až mysteriózním způsobem přesně rozeznat, co se ve vás odehrává, jak se cítíte a co si myslíte, a následně s tím pracovat a přetvářet pro jejich účely. Člověku jde mráz po zádech z jejich schopnosti víceméně vlézt vám do hlavy a převzít roli Descartova démona, který vás zavádí v tom, co vidíte a cítíte. A reklamní tvůrci a PR manažeři jim tuto schopnost mohou jen tiše závidět (pokud ji sami při své práci nevyužívají...).

Tím, že v nich vidíme psychopaty, se tak vlastně stáváme obětí jejích cíleného osobnostního marketingu a v momentu, kdy je definujeme jako nebezpečné zlo, kterého se bojíme (a ne jako bezmocný "smutný případ", kterého vám může být maximálně líto), vítězí. Protože není pravda, že psychopati se skrývají, jelikož jinak by byli odhaleni a nemohli pak ubližovat. To se příčí principům jejích fungování, které, stejně jako u "psychopatů par excellence" - teroristů a mafiánů, spočívá především na té "fenomenologické úrovni", tedy v našem vnímání.

Dokonce i mafiáni, jako jeden z nejsilnějších případů psychopatie (ze kterého pak lze princip rozšířit i na slabší případy) jsou svojí nejzákladnější podstatou "muži cti". Jejich určujícím definičním znakem není bohatství, násilnost, moc, organizační postavení či skupinová příslušnost. Respektive tyto jsou "náležitostí" mafiána až sekundárně jako důsledek nebo prostředek "hlubší podstaty", která spočívá v tom, že jsou nositeli cti. Přičemž pojem "nositelé" je v tomto případě zavádějící, jelikož se jedná jen o uznání ze strany jiných lidí, tedy čistě psychologický fenomén, nad kterým navíc nemají přímou kontrolu a který následně zakládá jejich nárok na určitý způsob chování jejich okolím.

Pro dosažení tohoto uznání se tak psychopati logicky ani moc nesnaží o skrývání svých rysů, které jsou často tím jediným atributem jejich moci. To potvrzuje i policejní psycholožka Ludmila Cirková, studující i „korporátní psychopaty“. Ta dosvědčila, že tito možná zpočátku vystupují pod maskou přívětivých a šarmantních jedinců, ale současně vytvářejí i vysoce stresové prostředí a rozvracejí atmosféru pracoviště až k dysfunkčnosti. Podle ní navíc nejsou pro jejich rozpoznání nutné odborné psychologické metody, ale většina lidí v sobě nosí vlastní, docela dobře fungující "common sense Psychopathy Checklist" a dovede je rozpoznat intuitivně (problémem je spíš "překlasifikace" psychopatů, když je lidé nacházejí i tam, kde nejsou, respektive se tím snaží druhým úmyslně společensky ublížit - bezpochyby to vůči jiným využívají i samotní psychopati). To, že vlastně mnoho lidí psychopaty ve svém okolí zná, je snad i úmyslné, jelikož znalost druhých o absenci jejich zábran psychopatům logicky vyhovuje, protože zvyšuje jejich zastrašující moc.

Sadista či psychopat nikdy otevřeně neřekne, čím je, ale dá si velice záležet na tom, aby jej oběti, které si vyhlédne, "viděly". Protože o lidskou "krev" jim jde až sekundárně, primárním cílem jsou vaše myšlenky, představy a vnímání jejich osoby, ve kterých spočívá jejich skutečná moc. Ta, vykonávána nad lidmi, bude snad skutečným motivem jejich sadistických snah, jelikož bývá nejúčinnějším prostředkem pro ukájení narcisistických impulsů, kterými jsou psychopati vláčeni. Jelikož rychlým zničením oběti by moc ztratili, střílející šílenci a kriminálnicí budou asi psychopati, kteří selhali a ta "vyšší kasta" se bude snažit o mocenské postavení v obleku či uniformě. O společenskou pozici, ze které mohou mnohem účinněji a souvisleji zastrašovat, terorizovat, ubližovat, a to právě na základě vytváření dojmu, že jsou všeho schopní, všemocní, efektivní, neznající city a bez svědomí (jinak řečeno "psychopati", ovšem bez explicitního vyjádření).

To vyplývá i ze skutečnosti, že agresivita psychopatů není „nediskriminační“, ale je i funkcí osobnosti oběti, tedy závislá situačně a do veliké míry tak i promyšlená, racionální a snad i naučená. To lze odvodit i z tvrzení českého experta na „kriminální psychopaty“ Andreje Drbohlava, podle kterého si tito často „přednostně“ vybírají specifické osobnostní typy lidí s mentalitou oběti. Tito smolaři se tak opakovaně stávají cíleným objektem psychopatů pravděpodobně právě proto, že svým dopředu připraveným sebepojetím (oběti) už čekají na agresora a svým „předporozuměním“ sociální reality implicitně uznávají psychopaty v jejich nadřazeném postavení.

Jejich osud navíc demonstruje, že strategie vyhovět psychopatům tím, že jim bez boje odevzdávají, co chtějí (taktika známá ze zvířecí říše, co nejdřív se před agresorem hodit na záda a obnažit břicho, která jej uznává za silnějšího a nadřazeného), funguje opačně a psychopaty jen provokuje a přitahuje. To naznačuje, že psychopatům nejde o samotnou destrukci oběti, ale spíš o její uznání klamu, který světu vnucují, což pro ně představuje určité mocenské vítězství. Důkazem je nakonec i samotná skutečnost přežívání těchto „smolařských typů“, kteří navzdory tomu, že se opakovaně a souvisle stávají znovu a znovu obětí všemožných psychopatů, jsou těmito ponecháváni naživu a my se tak dozvídáme o jejich existenci (taktika tak moc nefunguje při odrazování psychopatů, ale funguje pro odvrácení vlastního zničení z jejich strany – snad i založením nějakého symbiotického sadistického vztahu: uznání postavení a akceptace omezené agrese za garanci zachování života, představující určitou formu „duševního otrokářství“).

Stejně jako každá moc, i ta psychopatická (minimálně u těch inteligentnějších a schopnějších jedinců) bude záviset na schopnosti jejího zručného "marketingu", tedy na vynucení vnitřního uznání jejího nositele za "všeho schopného, bezcitného, nebezpečného psychopata" ze strany oběti. Spíš než o podstatu se tak jedná o masku a uznanou sociální roli. Tuto taktiku získávaní moci promyšleným konstruováním falešného veřejného obrazu (manipulací hloupější většiny) zná vlastně mnoho lidí v autoritativní pozici, jako i to, že tento nakonec žije vlastním životem i bez další větší snahy (lidé jej mezi sebou rozšiřují a upevňují sami, až dokud se za určitou mezí nestává kolektivně sdílenou pravdou, kterou "všichni znají", sociálně vykonstruovanou skutečností - stejně "objektivní" jako gravitace, matematické zákony, anebo fakt, že ani příští sezonu Sparta titul nezíská).

Druhého člověka tak inteligentnější psychopati ničí především vnitřně, morálně - psychologicky jej lámou. Ideální vítězství se děje bez jediného výstřelu a bez toho, aby došlo ke skutečnému boji, a to prostřednictvím prosté lži, o které přesvědčí svojí oběť. Psychopat či sadista, tedy někdo, kdo má nad vámi destruktivní moc, je především vaše vlastní kognitivní konstrukce, která je výsledkem cíleného psychologického "marketingu". Stejně jako teroristé, "nebezpeční islamisté", různé krvežíznivé bestie a ztělesněné zlo, i oni fungují především "fenomenologicky", tedy v rovině vnímání. Psychopat a sadista chce především vaše uznání, váš strach a psychické zlomení, tedy věci z vnitřní, duševní oblasti.

A na to nejlépe funguje stará dobrá filosofická dekonstrukce, odkrytí fikcí, iluzí a klamů, myšlení kritické k vlastnímu vnímání vnější skutečnosti. Boj proti psychopatům a sadistům není vnějším bojem proti fyzickému násilí a hmotnému nebezpečí, ale především "kognitivním bojem" proti lživým představám, kterými se snaží zlomit zevnitř. Estebáci, diktátoři, nacisté či současné Rusko (to si odnesu...) vedli a vedou boj primárně na poli vnímání skutečnosti, tedy představ o pravdě. "Informační válka" tak není jen metoda vedení boje, ale leží v podstatě každé války. A zlomit člověka znamenalo v stalinské době přesvědčit jej o lžích, donutit podepsat vykonstruované přiznání (které po dlouhém psychickém tlaku bylo často upřímné) a přinutit se usvědčit z neexistujících skutků nejen před soudem, ale i před vlastním svědomím. Zlomit v principu znamená obelhat.


Jak se lámou lidské duše
Ještě malá, vedlejší vsuvka k ekvivalenci zlomit = obelhat, která nám lépe osvětlí psychologickou podstatu lámaní lidí (a snad i recept, jak jí předejít i v případě jejího vykonávání psychopaty). Co se týče lámání vnitřní svobodné vůle lidí, je nutné se „učit“ od těch nejzručnějších, a to vedle estebáků a psychopatů i od otrokářů. Je pravda, že tito používali v první řadě násilné prostředky, ovšem ty měli jen „podpůrnou“ funkci v procesu, který se odehrával taky především na psychologické úrovni a člověk se stával otrokem až přijetím této role a identity za své. Jinak řečeno, vláda nad vaším tělem nevede nutně k té nad vaší duší a, naopak, člověk se umí rychle „poskládat“ i bez jediného doteku, respektive hrozby násilím (namířena pistole či opodstatněné vyhrožování jsou už násilím, i když by někdo řekl, že se taky „zakládají“ jen na vlastním strachu nebo upřednostnění života či absence bolesti před neuposlechnutím agresora).

„Psychologickou konstrukci“ člověka jako otroka uskutečňovali už samotní obchodníci s nimi a když pak na americkém kontinentu prodávali už hotové „lidské zboží“ (omluva za necitlivost), to nespočívalo jen v jeho fyzické stránce (silný, zdravý, zručný, mladý…), ale i té psychické, v duševním „ochočení“. A to se uskutečňovalo už v průběhu plavby přes Atlantický oceán, která tak neměla jen logistickou funkci, ale i „produktivní“ v tom smyslu, že měla za cíl udělat ze svobodných lidských bytostí i jejich duševní povahou otroky. A tato druhá, nezjevná funkce byla asi ještě podstatnější, než samotný převoz a otrokářské lodě tak sloužili jako „továrna na lámání duší“ lidí, pro co měla vyvinuté důsledné sociálně-psychologické technologické postupy. Ty spočívali v tom, co o staletí později vyjádřili strukturalisté či hermeneutici, tedy ve skutečnosti, že jednotlivost získává svůj smysl z celku, ve kterém je začleněna.

Otrokáři, ve zkratce, lámali lidi tak, že je vykořenili, vytrhli a vyňali ze sociálního celku, ve kterém byli začleněni a to ne jen jejich vystěhováním z prostředí, ve kterém vyrůstali, ale především v přetržení přirozených sociálních vztahů, ve kterých žili. Otrokáři měli až úřednickým způsobem zdokumentovaný přesný původ otroků za účelem jejich důkladného promíchání tak, aby ti ze stejného či spřízněného kmene byli od sebe vzdáleni co nejvíc (metodu dobře znají učitelé, kteří rádi „rozsedávají“ kamarády, dělající potíže – především pak ke vzorným žákům, co bývá pro obě strany vzhledem k odlišným hodnotovým preferencím výjimečně trapné). Kdybyste vzali „sociální výsek“ části otrokářské lodě, našli byste dokonalou kmenovou variabilitu, ve které by snad každý jednotlivec pocházel z odlišného kmene. Vzájemně by si tak absolutně nerozuměli a byli schopni vytvářet sociální pouta a autonomní komunity jen velice omezeně (podstatnou roly „vykořenění“, respektive sociálního osamocení při lámání lidí dokazují i případy našich disidentů, kteří pro zvládnutí tvrdého nátlaku museli být téměř bez výjimky silně zakořeněni v rodinách, náboženské či disidentské komunitě anebo alespoň v undergroundové kulturní obci, přičemž rodina sloužila jako nejsilnější opora - známý český disident jednou uvedl, že nezná žádného odpůrce komunismu bez rodiny, který by se pod tlakem StB nezlomil).

Na vykořenění jednotlivých lidí ze sociálních celků navazovalo jejich začleňování do nových, umělých, účelových společenských konstrukcí, které následně „rekonstruovalo“ jejich identitu z lidské bytosti do technologického nástroje. A při něm hrál ústřední roly pohon lodí – možná jste si všimli, že otrokářské lodě neměli plachty, ale vesla. Vytvořením masové lidské pohonné síly, fungující několik týdnů v pravidelném rytmu na základě pokynů „předáka“, tak velice rychle, účinně a zaručeně vnutili lidem představu, že jsou jen částmi stroje, tedy něco jako instrumentární, technologickou identitu jednotlivce. Mimochodem, nepřipomíná vám to vše moderní, průmyslovou, atomizovanou, masovou společnost vykořeněných městských jedinců, „funkcionalisticky“ odvozujících svojí identitu ze svého hospodářského začlenění (respektive toho sociálního, jako „zrnka“ v masovém celku)?

Kritika moderní masové technologické společnosti není tématem, chtěl jsem jen na „silném příkladu“ demonstrovat, jak se lidé lámou především myšlenkově, obelháváním, respektive vnucováním představ o společenském světě a jejich začlenění v něm (novém „kosmu“). Spíš než násilníky tak jsou estebáci, otrokáři a psychopati Descartovými „zavádějícími démony“, obelhávajícími dezorientované jedince „zevnitř“ účelovými falešnými představami o povaze vnější (a odvozeně tak i o jejich osobní) skutečnosti...

Ubližování druhým jako maskování vlastního utrpění
Důvodem je to, že sadisté a psychopati ve skutečnosti zakrývají pravdu, že to jsou lidé s hlubokými, vnitřně je zničujícími pocity inferiority, osobnostně porouchaní, neschopní uskutečnit své možnosti a v důsledku tak i zvládnout tu agresivní, destruktivní část, kterou všichni uvnitř nosí, ale nějak se naučili ovládat, sublimovat nebo přinejmenším ventilovat bez toho, aby někomu výrazněji ubližovali (z čehož pak například žije i první fotbalová liga). Tento proces transformace nerozvinutých kreativních a konstruktivních sil v destruktivní sadismus hezky ilustruje "archetypální" filmové podobenství kluka, co pro neschopnost postavit si hrad z písku z důvodu lenosti, levosti nebo nespolupráce jej následně ničí schopnějšímu vrstevníku (který díky němu získával "nespravedlivou proporci" společenského uznání, pozornosti a akceptace).

Navíc to odkrývá i zvrhlou sociální funkčnost (a snad i evoluční logiku) sadistické destrukce, která vlastně vyrovnává rozdíly v případě, že nějaký člen či část skupiny nestačí za jejím zbytkem nebo když se vyskytnou premianti (hezky je to vidět i na české či slovenské levicové politice přerozdělování, která spíš než jako záchranná síť pro ty nejnuznější či garant meritokracie slouží relativně zajištěné střední vrstvě ke konzumnímu dobíhání bohatších tříd). Psychopati či sadisté v první řadě sami hluboce trpí (absence emocí a sociálních citů neznamená neexistenci vlastního utrpení a zoufalství, ale naopak je do veliké míry zapříčiňují a ještě zintenzivňují) a snad chtějí, aby ve jménu spravedlnosti a rovnosti i ostatní trpěli stejně jako oni. O nejmasovějších vrazích, střelcích Breivikovi, Stephenu Paddockovi, Nidalu Hasan Malikovi (2009 Fort Hood) či Seung-Hui Choovi (Virginia Tech) je známé, že trpěli hlubokými depresemi a je tak docela pravděpodobné, že chtěli rozšiřovat vlastní utrpění na jiné lidi. Ve videích, které někteří natočili před střelbou (Seung-Hui Choo či kalifornský střelec), tito otevřeně mluví o štěstí jiných lidí kolem, vlastním utrpení a o "pomstě" - snad za tuto nespravedlnost v sociálních rozdílech.

Vedle zjištění, že podstatným motivem stojícím za potěšením ze způsobování utrpení jiných lidí je možná "socialistické zavírání nůžek", je ale pro nás podstatnější zjištění, že za sadismem lidí snad bez výjimky stojí vlastní nesnesitelné utrpení, se kterým se neumějí vypořádat. Primárními oběťmi psychopatie a sadistických sklonů obecně tak jsou samotní nositelé poruch osobnosti a jimi způsobované utrpení druhých je asi až odvozený zoufalý pokus o řešení, vycházející z beznaděje nad nápravou vlastních životů. Pravdu o tom, že prohráli se sebou samým a v první řadě to jsou sklíčení, bezmocní a trpící lidé, pak všemi prostředky skrývají pod maskou nebezpečných sadistů a psychopatů.

Existuje tak skrytá realita, kterou psychopati psychologickým manipulováním lidí (a jejích vnímaní sociální skutečnosti - sdílené interpretace světa, sebe a druhých) maskují, protože její odkrytí a poznání "vypíná" jejich moc. Jde tak o aplikaci starého, dobrého, tradičního racionalistického ideálu rozvoje člověka, léčby duše či nápravy světa pojmovým uchopením, racionálním vysvětlením a verbálním vyjádřením skrytých, nezjevných dějů, které leží za všemi zjevnými nepříjemnostmi. O demaskování toho kartesiánského démona a emancipaci člověka jeho opětovným převzetím kontroly nad vlastním životem adekvátním poznáním sebe a světa na základě individuálního kritického myšlení (jedním z posledních velkých racionalistických snílků byl, navzdory rozšířeným představám, Sigmund Freud, kterému, spíš než o otevření podvědomí a zaplavení lidské psychiky dalšími nekontrolovanými silami, šlo o jeho integraci a omezenou kontrolu prostřednictvím verbalizace jeho obsahů, racionálního pojmového uchopení energií a psychických reziduí, před kterými jsme v principu bezmocní, a které nám v životech dělají neplechu).

Možnosti nahrazení sadismu při řešení psychopatické poruchy osobnosti
Z pravděpodobné skutečnosti, že samotný sadismus je jen poslední strategie psychopatů, ale vyplývá, že psychopatie není sama o sobě sadistická a své negativní konotace získává až odvozeně. A to až když se psychopat rozhodne řešit své problémy sadismem. Ten tak vůbec nemusí být zákonitým vyústěním této poruchy osobnosti a psychopati by snad i byli ochotni řešit svůj neblahý stav s pomocí širší společnosti. Někde v daleké humánní budoucnosti by to snad mohli být jen mírně nešťastní a nerozvinutí lidé, kteří otevřeně vyjadřují své duševní bolesti a kterým se společnost snaží naslouchat a nějak jim pomoct.

Snad vás překvapí, že tato utopie je už déle fungující realitou v několika "kolektivističtějších" společnostech jako Japonsko či Švédsko. Ty mají ve své kultuře zakotveny mechanismy "envy avoidance" (předcházení zášti) a to na různých úrovních. Na "makro" společenské úrovni se jedná o větší materiální přerozdělování a řešení společenských problémů širším konsensem, na "mikro" úrovni každodenních sociálních interakcí jde o velice vypracovanou etiketu. Ta spočívá v široké paletě příkazů, od přísného kodexu relativně homogenního oblékání a obecně celého vnějšího vzezření, až těch týkajících se zákazu ostentativní demonstrace svých předností nebo až natolik osobních záležitostí jako výrazu tváře či gestikulace ve veřejném prostoru, nesnesitelně svazující jednotlivce do kamenných póz, které tak dobře známe z tváří a tělesného postoje Švédů a Japonců.

Inhibováním svých emocí tak alespoň navenek ti šťastnější "neprovokují" méně šťastné, nezpůsobují zbytečnou závist a chrání tak společenský mír, kohezi a alespoň zdání rovnosti. Z našeho vnějšího pohledu je tento zažitý zvyk nejlépe vidět například na zákazu příliš se těšit z vítězství při sportovních akcích, kdy se nám dokonce i na olympiádě japonští zlatí medailisté někdy jeví, jako by prohráli. Snad proto máme i my rádi skromné lidi, přičemž skrytou náležitostí skromnosti je, že je daný člověk úspěšný, bohatý nebo prostě nějak spokojený. Zkrátka rádi dopřejeme, ale "neměl by moc provokovat". Snad i tímto naším zvykem lze vysvětlit chování mnohých našinců, kteří si na jedné straně demonstrativně koupí kabelku či boty za 10-20 tisíc (LV...), aby je pak sami mezi známými snižovali jako "minulo-sezónní model" či "nepraktický křáp, co se blbě nosí".

Skandinávské rovnostářské společnosti tak kontrolují vnitroskupinovou agresi a bojují proti projevům psychopatie, která je jen její extrémní formou, stejnou zbraní, jakou tak rádi používají sami psychopati. A to jejich obelháváním, v tomto případě "bílými lžemi" o tom, že jsou stejně dobří jako ostatní a všichni jsou si rovni. V uvedeném případě stavby hradů z písku by tak švédská filosofie rovnoměrné distribuce společenského uznání vedla k tvrzením "tvé dva kopečky špinavé hlíny jsou stejně hezké" (taktika falešného hodnocení) anebo "stavba hradu o kvalitě člověka nic nevypovídá" (taktika snižování lepšího), respektive "ty máš zase skvělou kopací a dupací techniku" (kompenzační taktika). Tento přístup sice inhibuje agresivitu psychopatů, je ale vůči nim za pragmatickým účelem zachování společenského míru velice krutá, jelikož jim tak nejen že nepomáhá dostat se z neblahého stavu, ve kterém se nacházejí, ale navíc je v něm utvrzuje a definitivně zakonzervovává. Falešný narcisismus jde v konečném důsledku především proti jeho nositeli a jeho podporováním tak "zdvořilí" lidé ubližují především jemu.

Psychopatie jako náhradní společenská aspirace
My tu ale ve střední Evropě naštěstí žijeme ještě ve staré dobré, tradicí osvědčené, starozákonní kultuře "oko za oko, zub za zub" a nejsme limitováni patetickým humanismem beroucím si dobro člověka za svůj účel. Nikdo si tady na falešnou lidskost nehraje a všem zloduchům a ničemům umíme hezky ukázat, zač je toho loket. Stejně ale, jako je nesprávné vidět v kriminálnicích teroristy a místo jejich zavírání vést proti nim válku, může být chybou i vidět v chudácích a parazitech nějaké psychopaty, což, jak jsme viděli, je navíc pravděpodobně obraz účelově konstruován jimi samými. Bez ohledu na to, že to je reálná psychologická kategorie poruchy osobnosti, je to stejně tak pro množství nešťastníků i vysněná "společenská aspirace" - vždyť všichni se bojí psychopatů a mají před nimi respekt, který si běžnými schopnostmi nedovedou získat (a který je základní psychologickou potřebou člověka, či už ve formě uznání, lásky, běžné sociální akceptace nebo psychologické moci nad druhými).

To shrnul i známý český vězeňský psycholog (se zkušenostmi s kriminální smetánkou na Mírově), podle kterého jsou mnozí nejhorší vězni na své kriminální činy hrdí, vnímají je jako jedinou věc v životě, která se jim opravdu "povedla" a slouží jim jako výhradní zdroj, ze kterého čerpají sebevědomí. Psychopatie, sadismus a obecně ubližování "for its own sake" tak asi bude svými nositeli vnímán jako určitá náhražková "zručnost", ve které se pak, jak to bývá i u jiných zručností, vypracovávají, "sebeuskutečňují" a snad i nějak vzájemně uznávají a sociálně hierarchizují.

Pohled, že se jedná o "rezervní životní strategii" pro chudáky (kteří to navzdory silnému narcisismu o sobě vědí), zformuloval v případě sadismu Erich Fromm, pro kterého je ten jen projevem narcisismu v důsledku ubíjejících pocitů méněcennosti (vyjadřujících reální neschopnost uskutečnit své bytostné možnosti, pod kterými rozumí především ty intelektuální a umělecké). A koneckonců jej vystihuje i samotné křesťanství, které s psychopaty nechce válčit, ale soucítit a poskytnout jim lítost.

Závěr - jak vyzrát na grázlíky
Sice to zní jako přehnaná velkodušnost, neexistuje vůči psychopatům nic krutějšího než je demaskovat a soucitně litovat. To je pro narcisistické osobnosti, kterými bez výjimky jsou, hluboce ponižující a otevírá vnitřní duševní rány způsobené pocity méněcennosti, které je všechny sžírají (a vůči kterým se tímto narcisismem snaží bránit). Psychopati chtějí boj a drsnější společnosti odpovídající na jejich provokace podobnou agresí jim určitě vyhovují lépe. Nejen proto, že legitimizují jejich další destruktivitu, ale především proto, že je uznávají v klamech, které jim tito vnucují a tak se vlastně samy stávají obětí jejich manipulace. Křesťanská lítost se tak jeví jako nejúčinnější, snad i vykalkulovaná taktika proti jejich zlu, která navíc tne do živého. Co je pro nás nejdůležitější, do pravdy o podstatě "zloduchů", ve kterých nevidí ďábly (dnešní "psychopaty"), ale zlomené bídníky. Kdo ví, jestli tak v křesťanské věrouce nejde spíš o ostrakizaci, než sociální integraci (silní agresoři mívají větší respekt než slabí "chudáci").

Receptem, jak lehce a s grácií filosoficky vyzrát na sadisty a psychopaty, tak není nic jiného, než staré dobré kritické přemýšlení odkrývající fikce, klamy a iluze - cílený "marketing" namířený na naše vnímání vnější reality. Kritické ne ve vztahu k druhým, ale především vůči vlastním, časem zažitým či zvnějšku vnuceným představám o nich. Psychopati sice bývají inteligenčně nadprůměrní a sociálně zdatní jedinci s nebezpečně rozvinutou kognitivní empatií (vidět to, co by mělo správně zůstat soukromou záležitostí a pak toho vůči dotyčnému zneužívat), ale žádní géniové to vzhledem k jejich neschopnosti realizovat se v oblastech vyžadující větší schopnosti nebudou. Podobně jako "hrozivý psychopat", i kategorie "úspěšný psychopat" je fikce. I když mnozí se skutečně nacházejí ve vyšších pozicích, ti, které studoval Paul Babiak v knize Hadi v oblecích, měli ve skutečnosti špatné a postupně ještě klesající pracovní výsledky a povyšováni byli díky svým psychologickým manipulačním schopnostem a ne těm pracovním, pro které měli být vyhozeni.

Proto by měl na ně stačit jen kousek chytrosti, zdravá dávka skepse a odhodlání neustoupit před lží, kterou světu vnucují. Protože tento obraz - že jsou nebezpeční, mocní či veleschopní psychopati, kteří rozsévají strach a destrukci nebo vše dovedou, je to jediné, co mají. Ale jinak jsou to jen "kartesiánští lživí démoni", obrazy a manipulátoři v myslích jiných lidí ("kognitivní paraziti"), bez vlastní objektivně existující skutečnosti - nějakých reálných schopností či osobnostních předností, které by je dělali lidskými. Kdyby opravdu nebyli nebezpeční, člověk jim je má chuť z lítosti i nechat. Když se nad tím zamyslíte, je to natolik kruté, že si sami připadáte jako sadisti.

To neznamená, že vás jedné deštivé noci nerozřežou v městském parku nebo nevyhodí v tramvaji do povětří. Pak vás ale neporazil psychopat či sadista, jen vám v té pomyslné ruletě osudu padlo špatné číslo (šance ve zdejší české loterii je asi jedna ku sto tisícům, měli byste to zvládnout). A když už vás psychopati jednou skutečně dostanou, pak vám už vlastně mohou být ukradení...

_______________________________
Poznámka: Jelikož psychopatie se sadismem úzce souvisejí, pomůže i metoda rozpoznání sadisty, která čerpá z Ericha Fromma a Hannah Arendtové a kterou naleznete ve starším blogu Jak poznat sadistu anebo Řeč je klíč do duše. Oba tito myslitelé si všimli jedné zajímavé korelace, kdy se sadisti, které studovali (v obou případech jimi byli nacističtí pohlaváři), vyznačovali jednou snad i nenápadnou neřestí, a to nezastavitelným blábolením. Nekonečným, i několikahodinovým mluvením o ničem, kterým ubíjeli spolustolovníky, další pasažéry v dopravních prostředcích a své nejbližší (ano, Hitler, Eichmann či mnozí další nacisté, navzdory kamenným tvářím, pod kterými je známe, byli ve skutečnosti permanentní kecálci - podle dochovaných deníků Evy Braunové dovedl Hitler při společenské večeři bez zastavení mlít i několik hodin v kuse). Jednalo se o robotickou, automatickou mluvu, plnou prázdných frází a floskulí. Tito lidé sice měli plná ústa, ale žádnou citlivost, inteligenci, vlastní přemýšlení či jen prostou ohleduplnost k ostatním. To lze vysvětlit sadistickou snahou o destrukci jejich posluchačů, kteří se tak stávali jejich oběťmi. Každý, kdo podobného člověka potkal, zná ten ubíjející pocit a následnou únavu a vyprázdněnost, které takové setkání způsobuje. Proč je prázdná mluva tak zničující zbraní a sadistům účinně slouží v situacích, kdy nemohou vybrat nožíky, pistole či aplikovat úřední moc, spočívá ve stejném principu, na kterém funguje i komprese mp3 souborů. Když počítačový program zakódovává větší hudební soubory do mnohem menších, dělá tak vymazáváním zvuku, který běžné lidské ucho neslyší. A to se děje ve dvou oblastech - na zvukovém spektru nad 16 kHz, tedy frekvencích, které dospělý člověk, na rozdíl od mladého, už neslyší (mladí lidé, kteří mp3 poslouchají nejvíc, by tak vlastně neměli dělat, jelikož jsou zvukově ochuzeni nejvíc), a pak ve frekvenčních pásmech, které dobře slyšíme, aplikuje techniku "polárního medvěda ve sněhové bouři". Jedná se o využití psychoakustického fenoménu, kdy hlasitější zvuky maskují, tedy vlastně eliminují, tišší tóny podobné frekvence (nejen ve stejném momentu, ale i krátký časový úsek před a po jejich odeznění). Zdroje vibrace podobné úrovně tak vzájemně bojují o to, která rozvibruje vzduch, a tak ovládne společný prostor. Zatímco žena s vysokým sopránem se s mužem s hlubokým altem vzájemně neruší (snad i proto máme v kultuře zakódované pozitivní vnímání bipolárních partnerských stereotypů) a mohou vlastně mluvit i přes sebe, v případě lidí s podobně položeným hlasem ten hlasitější nebo vytrvalejší druhého eliminuje (když máte na rušnějším místě pocit, že vás nikdo, ani vy sami sebe, neslyšel, ve skutečnosti z vás navzdory snaze nevyšel ani hlásek a jen jste naprázdno otevírali ústa). Dominantnější člověk tak svými zvukovými vibracemi zničí ty patřící druhému, a jelikož hlas komunikuje myšlenky, vůli, pocity či představy, tedy samotnou duši člověka a to, co z něj dělá sociální bytost, ničí tak vlastně jeho lidskost. U nacistických nezastavitelných kecálků se tak tím pádem jednalo o další účinnou zbraň "vyhlazovací války", kterou vedli vůči jiným lidem. Proto nemají autoritativní lidé v lásce ty, kteří "hubují" a uskutečnění emancipace a společenského zviditelnění utlačovaných lidí "udělením hlasu" tak není myšleno jen přeneseně či politicky, ale lze jej brát i doslova (v anglosaských zemích se nemluví o "vote", ale "voice" a ne náhodou navíc výrazy vzájemně etymologicky souvisí). A nakonec z důvodu, že se jednotlivé zvuky společně "sčítávají" v menší míře (jen ty výrazněji rozdílné frekvence), než ve které se vzájemně vymazávají, je i hlasování aklamací, ve kterém budou tři lidé s odlišně položeným hlasem hlasitější než deset lidí s podobným hlasem, spíš měřením variability hlasujících, než jejich počtu.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr · Glanc Tomáš H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Navrátil Marek · Němec Václav · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy