Největší nepřítel demokracie a seberealizace? Pozitivní myšlení

16. 03. 2018 | 17:03
Přečteno 2603 krát
Znáte je. Vždy vidí věci z té světlé stránky. Milují slunce, teplo, písek (podle mě by nikdo, snad krom stavařů a předškoláků, neměl milovat písek)... Ale zima je nakonec ještě "skvělejší a perfektnější" než léto, které je ale to úplně, ale opravdu úplně nej! Vše je prostě boží, každý problém příležitostí a i ten bobek na kabátu roztomilou náhodou a dobrou zprávou, že konečně i města ožívají přírodní faunou (proč mě už divoký zajíc v širším centru Prahy začíná pomalu otravovat?).

Člověk by i řekl, jak mu to připadá hloupé, kdyby pak nebyl obviněn z demoralizování či zášti. Pokud se vám, navzdory novějším psychologickým směrům (a pseudo-psychologickým magazínovým radám), na růžových brýlích na blízko i na dálku (k sobě i vůči světu), o dioptriích sedm a půl, zdá něco nemocného, nejste sami. Podle filosofa Herberta Marcuseho (Jednorozměrný člověk) je to právě typicky americké pozitivní myšlení, které v poválečných Spojených státech sloužilo jako "ideologická" bariéra kritickému, svobodnému přemýšlení. "Pozitivně myslet" prý neznamenalo víc přemýšlet, ale v principu nekriticky souhlasit - tedy být zticha, když chtěl někdo, dejme tomu, postavit přes přírodní park dálnici.

Navíc se prý nejednalo jen o převahu operativního, instrumentálního myšlení nad jeho hlubšími a humánnějšími formami (Heidegger by možná řekl "myšlením Bytí", které bylo podle něj jediným opravdovým myšlením), ale i o zamaskovaný společenský tlak, který byl navíc často jen nositelem (tedy další "maskou") partikulárnějších ekonomických a politických zájmů. Podle Arendtové se pod pozitivními demokratickými a humanistickými proklamacemi moderní společnosti ve skutečnosti ukrývá touha většiny společnosti po nedemokratickém režimu. A ten tak v nedávné historii nejraději přicházel na "křídlech větší demokracie". Rozdávání moci lidu nabylo podezřele často tajuplné fyzikální reakce jejího odrazu od lidí zpátky do centra (kde se díky získané mechanické hybnosti ještě hlouběji zavrtala). Jinak řečeno, světlé zítřky končily v tmavém včerejšku až příliš často na to, aby nebyly nějak podezřelé.

Lze říct, že podstata autoritářství spočívá v "pozitivním myšlení", v jejím případě k osobě diktátora, vládnoucí straně, národu, třídě, rase, ideologii či nějakému chiliastickému cíli. Michel Foucault viděl počátek demokracie v řecké parrhesii, tedy specifickém a ve vztahu k převládající hierarchické povaze mezilidských vztahů, spočívající v poslušnosti či nápodobě, i revolučním druhu "přátelství", založeném na říkání si pravdy (svobodě slova). Zatímco tradičního autoritářského vládce definoval jako toho, komu se lichotí (tedy "pozitivně lže"), s demokratickým představitelem se lidé baví upřímně, čili kriticky, z jeho pohledu do veliké míry negativně a v rovnoprávném postavení (rovnost ale není náležitostí parrhesie, jelikož se jedná především o vztah vedení mezi učitelem a žákem, založeném na pravdivosti a ta, ne vzájemné postavení, ji vytváří).

Dobrým kamarádem, politickým rádcem, učitelem či rodičem jsou pak v takovém vztahu ti, kteří vám o vás řeknou krutou pravdu a jiní, vyznačující se vždy "pozitivním myšlením", druhé spíš využívají, balamutí či jen neodpovědně zavádějí. Pozitivní myšlení je tak do jisté míry regresí vývoje západní kultury, který nepoháněla iracionální víra a falešná přátelskost, ale odůvodněný kriticismus, skepticismus a jistá nedůvěra (anglosaský liberalismus nakonec nespočívá v mostech či poutech lásky mezi lidmi, ale v bariérách, plotech a omezeních chránících soukromí prostor před zasahováním zvnějšku - žádné "come here, bro", ale "back off, pal!"). Ve spojení s vytvořením sociálních bublin v důsledku uzavřených internetových skupin a obecním poklesem vzdělanosti tak může být v poslední době médiama rozšiřované pozitivní myšlení dalším klíčovým faktorem při formování "postfaktické doby", nadšeně přitakávající lžím.

Podobně jako u diktátorů i podstata reklamy a psychologické manipulace se spotřebiteli nespočívá v ničem jiném, než pozitivním myšlení. Dětem se řekne, že s tím umělohmotným vesmírným indiánem (je taková hračka?) zakusí kosmický souboj titánů a místo trapné procházky s mírně otravnou maminkou zažijí hrdinský let vesmírem. Dívkám pak, že s tou halenkou a maskarou budou princezny a mužům ve středním věku, že ve sporťáku (které kupují především ti v předdůchodovém věku), značkovém obleku či po sklence 12leté whisky (někdo by řekl, že k tomu bohatě stačí 12denní Božkov) budou opět mladí a přitažliví (po padesátce už asi víra ve světlé zítřky opadává, ale zase "zesvětlí" včerejšky).

Zkrátka, nic jak v autoritářských dějinách, tak i ve volnotržní současnosti nenadělalo tolik neplechy jako pozitivní myšlení. Někdo by mohl namítat, že by se například takové Německo bez pozitivního myšlení (kdo by to byl do maximálně tak vědecky pozitivistické Angely řekl) neodhodlalo k výrobě "světlých zítřků" z obnovitelných přírodních zdrojů. Na druhé straně ale i tyto skončily v německém případě v předražených nákladech a v případě našich solárních panelů zase v otevřené krádeži přímo pod sluncem.

To, že hloubka deprese je navíc i účinnější uměleckou inspirací, než například ženská múza, vědí i umělci. Ne náhodou byli největší z nich k sobě nejkritičtější (zajímavé je, že myslitelé tím až tolik netrpěli). Tedy to opravdové "světlo génia", co z nich výjimečně zasvítilo, viděli sami tmavě a málokdy byli se svojí tvorbou spokojeni (kolik spálených románů, co by dnes šly na Nobela, padlo do prachu...).

Jak je možné, že je pozitivní myšlení takovým škůdcem? Nejde jen o úroveň "normativity", tedy to, že snižuje nároky a ambice. Jde spíš o to, o co jde všem lidem, kteří jej šíří v politice či reklamě. Uspat. Má to jednoduchou příčinu - hodnotové uspořádání podmiňuje vnímání skutečnosti. Soudnost jako další "kognitivní mohutnost" po vnímání a myšlení rozvinul v plném rozsahu až Immanuel Kant (u kterého jí, mimochodem, příslušel smyslový orgán chuti a "dobré" tak pro něj neznamenalo ani tak "hezké", jak tomu bylo u antických Řeků, ale spíš "chutné" - o vztahu filosofie k smyslům viz. předešlý blog Úpadek naší civilizace aneb Od poslouchání k dívání). Navzdory našemu opožděnému rozeznání této oblasti lidské mysli právě ona podmiňuje dřív "objevené" myšlení i smyslové vnímání.

Zkrátka, není hezké to, co vidím, ale vidím to, co je "hezké" - obecně to, co má pro mě význam, podle cynických evolučních teorií pro přežití. Žáby tak vidí mouchy, ale ne banány (jako banány). Opice sice mohou vidět mouchy (nechce se mi to jít do ZOO zjišťovat), ale hůře než žabky, jelikož pro ně nejsou významné natolik, jako ty banány (a podle plakátů na socialistických záchodcích i cigára). A i ty vidí jen když jsou ve slupce nebo oloupané - banán s jen z poloviny staženou slupkou, pokud jej nebude mít přímo pod nosem, opice vyrůstající v divočině neuvidí (respektive nerozezná jako banán) a neznámý předmět bude ignorovat (v zajetí se jej ale může naučit "vidět").

Toto jsou jen extrémní příklady toho, jak vnímání hodnoty předchází a podmiňuje smyslové vnímání. Člověk a určitě i ta opice a dokonce i žába, navíc i najezení, vidí i jiné věci než to, co chtějí sníst, s čím se chtějí pářit nebo co potřebují na šíření svých genů (obraz či hudba k tomu moc nepomáhají, i když i u nich by šlo argumentovat). V principu ale potřebnost či láska (pozitivní hodnocení) zesiluje vnímání chtěného a obdivovaného předmětu a naopak pro lhostejnost (negativní hodnocení) si "prkotiny" ani nevšimneme (snad proto lidi tolik uráží nevšímavost druhých).

A každou kulturu dělá specifickou především to, co z různých historických důvodů považuje za podstatné a tedy vidí rozdílně, než jiné kultury. A mezi sebou se neliší jen řečí, jídlem či stylem, ale především tím, že vidí o něco jiný svět než ty ostatní (co je zprostředkováno i médiem řeči a jeho vlivem na uspořádání myšlení a vnímání). Z této "percepční" vnitřní skupinové homogenity a meziskupinové variability vyplývá, že ji předcházející hodnotící kognitivní činnost má kolektivní povahu, respektive velice silně podléhá sociálnímu tlaku, vzájemné implicitní dohodě či prosté nápodobě (a snaha moderní ženy zalíbit se je spíš než estetickým zážitkem diváka přesvědčovacím bojem o význam hodnot barevnosti nehtů či délky chloupků nad očima).

Důležité ale pro nás je, co se děje, když je mysl živého tvora zahlcena dojmy. Pro radu můžeme opět zajít do zvířecí říše. Zvíře při přemíře smyslových dojmů "vypíná". Když hladovému psu poskytnete v ideálních laboratorních podmínkách dva rovnocenné impulsy, například po jedné straně hárající fenku a na druhé buřt, po chvíli nerozhodnosti se mu "přehřeje systém" a usne. Taktika "ostřelování" konzumenty přemírou smyslových vjemů - světly, zvukem, množstvím předmětů či, podle přiznání Ivany Trumpové, speciálně vyvinutými aromatickými plyny, za účelem jejich mentálního omámení, velice dobře funguje i v kasinech a nákupních střediscích. Především když jsou oběti jako trosečníci odevzdáni svému osudu na opuštěných ostrovech civilizace uprostřed arizonské pouště, českých polí či doslova obklopeni oceánem na výletních lodích, v Atlantic City anebo na Macau.

Když matce (dnes spíš učitelce) křičí pod nosem příliš mnoho dětí, vezme si snad jen to nejmladší, které jej nevyhnutně potřebuje (učitelka zase "třídního šprta", který ji jediný poslouchá) a na zbylé taky odevzdaně abdikuje a nechává je dělat si víceméně co chtějí. Nejvíc svobody si, mimochodem, díky tomu užijí děti z početných rodin, kde rodiče takhle hezky "vypínají" (a nejsou nahrazeni sadistickými sourozenci), než jedináčci, kteří vyrůstají pod totalitárním drobnohledem úzkostlivých a často v jiných oblastech neuskutečněných rodičů. Především z důvodu zmenšení velikosti rodin a unuděnosti dospělých jsou tak současné děti mnohem svázanější patronací rodičů, než ty v minulost a spíš, než v absenci sourozenců, budou příčiny "vzpoury deprivantů" spočívat v traumatech z "totalitárního útlaku", kterému jsou dnešní jedináčci vystaveni.

Snad nejtragičtější pak je, když se "reklamní" přístup rozšíří z politické a konzumní sféry do oblasti každodenních sociálních interakcí a vzájemné poznávání se a vytváření vztahů se redukuje na sebeprezentaci a vytváření dojmů (člověk by řekl, že někdo s pozitivním myšlením se spokojeně uklidní a nezačne "vytvářením dojmů asertivně působit na druhé"). To, ve spojení s naučenou asertivitou, zahlcuje veřejný prostor přemírou umělo vytvářených a amplifikovaných impulsů až na úroveň psychologické nefunkčnosti vjemy bombardovaných jednotlivců. To, že se lidé, podobně jako za komunismu, následně z nehostinného prostředí stahují do soukromí svých obydlí, chalup a klidu přírody, samozřejmě vyhovuje odolnější menšině, která veřejný prostor (a v rámci něj i politiku) následně ovládne.

Všimněte si v této souvislosti styl řeči Andreje Babiše, připomínající "verbální kulomet", kterým nezastavitelně a nekompromisně pálí do novinářů, posluchačů či diskutérů. Zemanův symbolický samopal na novináře tak už v jistém smyslu v české politice déle reálně funguje. Babišovi navíc slouží "pozitivní myšlení", ve vlastní originální verzi "makáme", jako jedna z nejúčinnějších politických zbraní proti opozici. Tedy proti parlamentu, lidem co víc přemýšlejí než konají, politickým oponentům či novinářům (které se navíc ve své komunikaci s lidem snaží obcházet prostřednictvím sociálních sítí). Tedy všem těm "negativistům", kteří mu vymýšlením různých pofiderních "důvodů" kříží plány a sabotují snahu vylepšovat svět. Herbert Marcuse by tak při pohledu na dnešní českou politiku zaplesal, jak je jeho myšlení nadčasové.

Předešlá "argumentace" jde shrnout: jelikož (A) příliš mnoho smyslových vjemů způsobuje vypnutí organismu, apatii a odevzdání kontroly, a (B) pozitivní hodnocení podmiňuje a zesiluje smyslové vnímání, tak (Z) positivní hodnocení v důsledku způsobuje oslabení moci, snahy o kontrolu, vypnutí vůle a celkovou abdikaci mysli a organismu před přemírou vjemových impulsů. Tedy oslabení našeho duševního imunitního systému, chránícího nás ve formě smyslové selektivnosti a kritického myšlení před manipulací - koho jiného než politických demagogů a reklamních "mágů" (jejichž činnost je docela podobná, obě oblasti se překrývají a například toho slovenského demagoga výrazně dopomohl vynést k moci přímo majitel reklamní agentury).

Co se týče druhé oblasti z názvu blogu, tedy seberealizace, je její ústřední podmínkou schopnost soustředění. Tedy do veliké míry omezení smyslových vjemů, respektive schopnost jejich účelové abstrakce, kreativní "restrukturalizace", nových způsobů interpretace či jejich vnímání z různých perspektiv. Vždy se jedná o určitou smyslovou abstrakci či deprivaci, tedy o "očištění" vědomí od zbytečných dojmů. Zatímco "natěšení" lidé vypadají svým výrazem tváře jako smyslově paralyzovaná srnka chycena v reflektorech přijíždějícího kamionu (což bývá i vhodnou metaforou jejich osudu), ta "černota" depresivních lidí může být spíš přeneseným vyjádřením uvedeného stavu menší vnímavosti, než nálady (o které by tak nešlo říct, že je nenormální).

A kreativita, kterou se mnozí vyznačují, zase přímým důsledkem této smyslové deprivace, umožňující od zbytečných vjemů odlehčenému vědomí přijmout hlubší duševní obsahy. O to nakonec běží i v duchovní meditaci a dalších technikách senzorické deprivace (když v USA zakázali LSD, mnoho "psychonautů" přestoupilo z chemických halucinogenních korábů do senzoricko-deprivačních komor, tzv. isolation tanks, které měnili vědomí právě prostřednictvím odstraňování smyslových impulsů). A snad i proto je ticho noci někde hluboko v lese tak mystické a jeho temnota ukrývá tolik démonů. Zatímco přemíra světla v nákupním či hazardním lunaparku naši mysl zatemňuje, tma ji naopak rozzařuje.

Určitá "vyprázdněnost" vědomí navíc není nápomocná jen při nazírání do hlubin duše, ale je téměř nevyhnutná i pro automatické zvládání rutinních činností, v jejichž případě přímá pozornost účinkuje rušivě. Ta, jak vysvětluje americký neurovědec David Eagleman v podle Amazonu nejlepší knize roku 2011, Incognito: The Secret Life Of Brain, slouží spíš pro učení se "drilu", jehož zvládnutí se ale vyznačuje vypnutím pozornosti. Činnosti vám tak mohou skutečně jít jen "od ruky" a v momentu všímání si jich se naučené automatismy rozpadají.

Obrácení pozornosti soupeře na jeho hru, například takovou nevinnou lichotkou v průběhu tiskové konference před zápasem, je tak docela účinnou psychologickou zbraní na její rozvrácení. Nejen ve sportu, ale i v dalších oblastech vám tak positivní myšlení může obsazováním kognitivních kapacit zničit kariéru a určitá úroveň vyprázdněnosti vědomí, vycházející z chladného odstupu a "kritické negativity", je podmínkou hravého vykonávání i těch běžných každodenních činností.

Spojitost negativnějšího myšlení se "smyslovou střídmostí" se velice názorně kloubí ve švédském puritanismu, který místní kulturu psychologicky ovládá navzdory podobnému úpadku nábožnosti, k jakému došlo i v Česku. Tento snad nejdepresivnější národ světa (viz. předešlí blog Švédská posedlost smrtí aneb Jak lehce udělat z Česka Skandinávii) se vyznačuje přímo odporem k přemíře smyslových vjemů. To vidět na jednoduchosti a bezbarvosti oblékání, etiketou předepisující nižší normy hlasitosti ve veřejném prostoru, menším projevováním citů, především těch rušivých negativních (hlasitá dáma v rudém kabátu je vždy cizinka, v přítomnosti haštěřivého partnera z 90 procent z Česka), na pro bohatou zemi relativní majetkové střídmosti (například taková pračka je pro Švédy luxusním zbožím a bytové domy i v lepších městských čtvrtích je sdílejí), šetrnosti v tělesných pohybech (z našeho pohledu strnulosti) či interiérovém designu, který často připomíná laboratoř. Podobná střídmost stylu a inhibice emocí (kdo ví ale, jestli odrážející i větší depresivnost) se setkávají i u Japonců.

A například v moderní hudbě jak populární (alespoň v oblasti produkce), tak i alternativní (indie rock) je Švédsko, navzdory své velikosti, "velmocí" (minimálně hudbě tak ticho svědčí). Navíc jsou i národem s nejvyšším množstvím Nobelových cen na počet obyvatel (trpasličí země se nepočítají a Švýcarsko je guláš) - to ale může souviset i s tím, že si je sami udělují.

Tak, demokraté, umělci, intelektuálové a hledači hlubšího smyslu, zavřitě Fukuyamu, štípnitě jointy, vyplivnitě magické houbičky, vstaňte z meditačního posedu, otevřitě oči a uvědomte si raději, že ta pomyslná sklenice vody není poloplná a dokonce ani poloprázdná, ale ve skutečnosti to vždy byl prázdný plastový kelímek... A teď chvíli čekejte.

Jestli vám netmavne svět, nevyprazdňuje se mysl a neotevírá vnitřní zrak do hlubin duše, stěžujte si na švédské ambasádě (hned za Černínským palácem - velice šikovně, pak že kdo tady tahá za nitky). Mimochodem úřední hodiny mají Po-Pá jen od 10:00 do 12:00 - skandinávská střídmost se zjevně týká i pracovní doby, ale možná jen mívají ráno a odpoledne chronické "deprese"...

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Němec Václav O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy