Mýtus skandinávského konsensuálního modelu

29. 03. 2018 | 18:56
Přečteno 2744 krát
Když se mluví o Skandinávii jako zářivému příkladu konsensuální demokracie, nebývá při tom věnována moc velká pozornost společenským podmínkám, které ji umožňují. Tomu, kdo vidí rozdíl mezi národními charaktery takových Američanů nebo Čechů na jedné a Skandinávců či Japonců na druhé straně, je jasné, že nejde o univerzální model uspořádání lidských vztahů, ale spíš o lokální "historickou nahodilost". Lidé musí být psychologicky nastaveni zcela odlišným způsobem, aby jednotlivé procesy mohly fungovat a dlouhodobě se i udržet.

A to jen za předpokladu, že něco jako "společenský model" opravdu existuje i ve skutečnosti a není spíš jen ideálním zjednodušením v lepším či klamlivou iluzí v tom horším případě. I když mnozí, především pravicovější komentátoři nacházejí příčiny rozkladu skandinávského modelu v rostoucí imigraci a kulturní rozmanitosti země, skutečnost je taková, že k rozleptávání obecně přijímaných nepsaných "vzorců" došlo už dávno před příchodem neevropských imigrantů.

Systém navíc stál na společenských podmínkách, které bychom v dnešní době vnímali být v rozporu s principy liberální demokracie a jeho povaha byla často spíš vnější fasádou, než vnitřní podstatou. Navíc každá skandinávská země měla své specifické důvody jít cestou tohoto modelu a skutečnost, že se tak stalo ve všech třech zemích Skandinávského poloostrova, nemusí být jen důsledkem společného historického kulturního dědictví, ale i náhody.

Kořeny norského a finského konsensualismu
Norsko bylo vzhledem ke své geografii a nižšímu počtu obyvatelstva neuvěřitelně heterogenní zemí. Až dodnes se dělí na regiony s téměř tak silnou identitou, jakou známe spíš z evropských národních států. Od sebe vzdálené a geograficky oddělené enklávy mluví tak rozdílnými nářečími, že si mezi sebou často rozumějí méně než mladí Češi a Slováci (a spíš než o rozdílném dialektu lze mluvit o specifickém jazyku). Tento problém se stát snažil překonat zavedením "knižní Norštiny", kterou se mluví na úřadě a ve veřejných institucích a kterou se norské děti musí učit ve škole vedle své regionální řeči (vzhledem k tomu, jak přísně Skandinávci dodržují pravidla, dochází často ke komickým situacím, jako když dva sousedé nebo i příbuzní mluví mezi sebou v úředním styku knižní Norštinou, aby pak ve stejné konverzaci při přechodu na osobní téma přešli na lokální jazyk a při návratu k úředním povinnostem opět přepnuli na jim oběma cizí knižní verzi).

Heterogenita mezi regiony, posilována jejich vnitřní homogenitou, je tak v rámci Skandinávie odvěkým problémem nejen v případě norské společenské koheze a snaha o silnou homogenitu a konsensuálnost byla spíš projevem opačné reálné situace. Ta se promítala v mnoha negativních sociálních jevech jako přehnaný lokal-patriotismus, nedůvěra a ostrakizace lidí z odlišných regionů či "klanovost" a nepotismus na pracovním trhu. Například nejlepší skandinávská univerzita, Univerzita v Uppsale, má podobně jako středověká pařížská univerzita pořád i z důvodu předcházení "sociálních tenzí" rozdělené kolejní ubytování mezi "národy", které představují rozdílné švédské regiony (to, že ubytování jde často najít jen prostřednictvím členství v nich, co upřednostňuje Švédy, současně hezky demonstruje, jak tento skandinávský regionalismus posiluje nacionalismus a nejsou ve vzájemném rozporu, jak je tomu například v Itálii). Ještě na univerzitách se tak formují různé "kliky" a i úřední místa bývají často obsazována v jejich rámci nebo i přímými příbuznými.

Tahle skutečnost mimochodem vysvětluje do jisté míry i naše nedávné problémy s norským úřadem ochrany dětí Barnevernet. Jeho vedoucí pracovníci jsou vybírání převážně z jedné univerzitní fakulty, která je zase "ideově ovládána" úzkým "sociologicko-filosofickým" směrem, podle kterého zájem dítěte (reprezentovaný státem) stojí nad zájmy a právy rodiny. Jedná se ještě o pokračování tradiční skandinávské akademické ideologie, podle které stát (a veřejný prostor obecně) osvobodí člověka z tradičních rodinných, osobních a jiných "nedobrovolných" soukromých vazeb, které jej často drží v "násilném područí". Profesor této akademické instituce se otevřeně vyjádřil, že i kdyby měl stát nesprávně odebrat desítky dětí jen aby zachránil jedno, které bylo skutečně týrané, měl by tak udělat. To je ale na jiné téma...

Podstatné je, že konsensuálnost spíš vyplývala z opačných společenských tendencí, které se v Skandinávii snažili řešit, a vždy byla především hezkou ideou, kterou se více nebo méně dařilo naplňovat. Nejsilněji lze tuto kontrastní podstatu skandinávského konsensualismu vidět na příkladu Finska, kde byl přímou reakcí na vnitřní občanskou válku. Do veliké míry se tak nejedná o vnější projev vnitřní koheze, jako spíš o zatlačení skrytých společenských antagonismů.

Povaha švédského konsensuálního modelu
Ve Švédsku došlo k budování modelu až při formování homogenní masové společnosti v meziválečném období sociálnědemokratických vlád. Přičemž ten ve funkční podobě netrval déle než snad dvě generace "zlatého věku" švédské prosperity v průběhu a především několik desetiletí po druhé světové válce (ještě na konci devatenáctého století emigrovala ze Švédska jedna z proporciálně nejpočetnějších částí obyvatelstva zpomezi všech evropských zemí - všichni ti blonďatí Minnesoťané se neobjevili jen tak). Lze říct, že konsensuální systém správně fungoval jen v krátké době hospodářského zázraku, který začal za druhé světové války (až v průběhu které se díky své neutralitě Švédsko vyšvihlo, ne morálně zcela košer, mezi bohaté země).

A to navíc především v důsledku vytvoření homogenní masové společnosti, která spočívala v podrobení si individuality, specifičnosti a svobody jednotlivce. Švédský sociální model tak nespočíval jen ve zdaňování bezprecedentní části příjmů občanů, ale "veřejný dohled" pronikal jednotlivcem mnohem subtilnějšími způsoby i do jeho pořád se smršťující soukromé sféry. To se dělo při "osvobozování" jedince z tradičních rodinných vazeb, vytvářející atomizované jednotlivce, kteří se následně před jednolitou mocí veřejnosti (či už skutečnou nebo jen vnímanou) stávali ještě bezbrannějšími. Masové dovolené, životní styl a trávení volného času tak postupně vytvořily spíš manipulovatelný jednolitý sociální agregát, než společnost svéprávných svobodných jednotlivců, kteří by si rovnoprávně vytvářeli své politické a společenské prostředí.

I v současnosti je hlavním životním imperativem většiny Švédů "nelišit se" od ostatních a splynout se sociálním okolím. Ta nejúčinnější vynucovací sociální moc je velice subtilní, nenápadná a funguje především psychologicky. Její sílu si je možné odvodit z panických a fobických stavů běžných Švédů z možnosti být odlišný (nejedná se o xenofobii vůči druhým, vztahují ji k sobě samým). "Být jiný" znamená to stejné jako "být podezřelý". V tradičně puritánské společnosti jsou odchylky moralizované až kriminalizované tím způsobem, že jim místní kultura přikládá různé negativní významy. V principu je odlišnost identifikována se snahou povyšovat se nad druhé a pro taková agresivní a asociální individua už má posedle rovnostářská společnost připravené ty nejhorší pekelné muky.

V docela zdvořilé kultuře se ale vlastně jedná jen o slušnější formy souvislé ostrakizační šikany (poznámky, pomlouvání, gesta, odsuzování, zírání, vyčleňování), kterou ale většina přecitlivělých místních, závislých na vnější akceptaci a nevybavených naší středoevropskou hroší kůži, neustojí. I ti nejbližší se pak vzhledem k sociální proximitě stávají oběťmi "collateral damage" a člověku, který se pustí vlastní cestou, se i tito v sebezáchovném reflexu většinou obracejí zády. Snad vzhledem k nehostinným regionálním klimatickým podmínkám se ostrakizace a vyloučení z komunity hluboko ve skandinávské kolektivní duši identifikuje s existenční záhubou a globalizace, poskytující nové "exit strategies", mění v uzavřené a silně nacionalistické společnosti zaběhané vzorce jen velice pomalu.

Mluvit tak o svobodném konsensu je v případě "individualizacefobních" Skandinávců scestné a přeregulace společnosti právně vynucovanými a dalšími formálními či neformálními pravidly, s často velice nejasným původem a opodstatněním, je jen viditelným vrcholkem ledovce (jako vhodné metafory svázaného jednotlivce), i když taky hodným pozornosti. V průběhu našeho socialistického období mohli například ve Švédsku taky vysílat jen kanály (obsahem prý často doslova) veřejnoprávní televize a soukromá a zahraniční byla povolena až na přelomu osmdesátých a devadesátých let, tedy stejně jako u nás. Chatařství a úniky do přírody tak Švédi sdíleli společně s námi, podobně jako i v porovnání s jinými západními zeměmi do jisté míry omezenější výběr zboží v obchodech (samozřejmě ne v takové míře hraničící s nedostatkem jako u nás). Ve Švédsku si navíc stát dovolil sáhnout i na to, na co by si ten československý nedovolil ani v době nejtvrdšího stalinismu - alkohol.

Dalších příkladů přísné regulace soukromého života, jako zákaz bojových sportů pro ženy, který byl v Norsku v platnosti ještě ve třetím tisíciletí, dnešní zákaz prodeje erotických časopisů ve Švédsku nebo přísné postihování konzumace lehkých drog (o tom by mohl povídat americký rapper Snoop Dogg, kterého už švédská policie z tohoto důvodu zadržela dva krát a jednou byl i vyhoštěn), je mnoho. A to jsou jen příklady postihované státem, existující vedle desetkrát většího množství nepsaných sociálních norem, na jejichž dodržování dohlížejí všichni Švédi navzájem (jelikož více času a energie pro tuto činnost mají důchodci, promítněte si ve své fantasii demografické statistiky zestárlé společnosti do každodenní reality).

Jinak řečeno, skandinávská "konsensuálnost" si bere velice vysokou daň, ne o moc menší než těch výše uvedených profesorových několik desítek nesprávně odebraných dětí na jedno skutečně týrané. I kdyby ale bylo možné společenské prostředí všudypřítomnosti veřejného dohledu a masové homogennosti nazvat konsensuálním, tato pochybná sociální koherence se i tak začala rozleptávat už v sedmdesátých a definitivně v osmdesátých letech. Tedy ještě před imigračními vlnami a navíc i před kulturním otevřením se země, které nenastalo o moc dřív než u nás.

Konsensuální ráj Švédů byl ale pravděpodobně vždy jen zdánlivý a například francouzský filosof Michel Foucault, dlouhodobě žijící koncem padesátých let v zemi, je označil za "atomy obřího mechanismu, pohybující se bez vlastní vůle podle technologických zákonů". Skupinový konsensus byl pravděpodobně i ve své zlaté době založen spíš na silném sociálním tlaku a to především nepřímém prostřednictvím velikého množství neviditelných vynucovacích mechanismů sociální koherence (pravděpodobně jejich studiem získal Foucault mnohé poznatky pro svůj výzkum společenské technologie moci, který jej proslavil).

Nesouhlas se skupinou znamenal vyčlenění či ostrakizaci a zatímco nebyl vždy jasný původ skupinového názoru či veřejného mínění, vzepření se mu se rovnalo společenské sebevraždě (švédská posedlost myšlenkami na smrt tak může mít přenesený význam - jinak víc o ní najdete v předešlém blogu Švédská posedlost smrtí aneb Jak lehce udělat z Česka Skandinávii). Ústřední pojmy veřejného a obecně společenského fungování, jako "konsensus, koherence, společný postoj či veřejné mínění", byly častěji zástěrkou úzce skupinových a mocenských postojů, prosazovaných skupinovou manipulací atomizovaných jedinců, hledajících útočiště v konformitě. Základní předpoklad liberálního konsensu, svobodné rozhodování ve společné diskusi na základě všech dostupných informací, tak ve Švédsku nezvykl být často naplněn.

Rozklad moderního švédského konsensualismu
V politické oblasti se ale začal i tento nedokonalý společenský konsensus rozpadávat v sedmdesátých a osmdesátých letech. Tehdy došlo k úpadku poválečného hospodářského zázraku, začali docházet peníze a bohatství přestávalo být možné přerozdělovat všem. Tato proměna vyšla ve větší míře poprvé na povrch při přijímání důchodové reformy, které se dlouho protahovalo a výrazně rozdělilo švédskou společnost. Její rozštěpení podél socioekonomické osy se dál rozšířilo podle kritéria otevření se světu, kdy se Švédi rozdělili na proevropskou a protievropskou polovinu v konkrétní otázce vstupu do Evropské unie.

Sociální disintegraci nepomohlo ne zcela konsensuální řešení obou otázek, které bylo více méně protlačeno a nemělo s tradičními dlouhodobými, široce konsensuálními řešeními, na které byla země zvyklá, mnoho společné (nic na tom nemění vyhlášení úspěšného referenda o vstupu do EU, které bylo zorganizované docela narychlo přesně v krátkém období, kdy měli proevropští úzkou většinovou podporu a byli si vědomi toho, že nikdy předtím anebo i později by pravděpodobně neprošlo). Příchod nejdřív neevropských a později i balkánských a středoevropských imigrantů se tak odehrál už v době rozkladu sociálního konsensu a i dnes se rozpory neodehrávají mezi "domácími a cizáky", ale především uvnitř domácího obyvatelstva.

Doba, kdy byl vnější konsensus "vynucován" skrytými sociálními mechanismy a umožněn materiálním blahobytem, byla navíc pravděpodobně jediným možným prostředím, kde mohl skutečně fungovat. Protože největší tragédií konsensuálního modelu není to, že přestává být uznáván (a to určitě ne z důvodu příchodu imigrantů) a ani to, že vlastně ani nikdy v minulosti nefungoval zcela tak, jak by si lidé rádi představovali (tedy na liberálních principech). Problém je, že čím hůře funguje v pořád více se pluralizující společnosti, tím silněji na něm často Švédi ulpívají.

Zatímco v minulosti v důsledku silnější homogennosti společnosti a poslušnosti jednotlivců model nějak přece "šlapal" a vnější konsensuálnost fungovala díky skrytým vynucovacím sociálním mechanismům, v dnešní, i ve Skandinávii individualizovanější a multikulturní době, se najednou mnozí rozhodli udělat něco, s čím jeho tvůrci nepočítali. Brát jej vážně... To ale, co vypadá jako světlý zítřek skandinávského konsensualismu, sluneční paprsky za horizontem, nadcházející náprava všech křivd a nepravostí a věčné nastolení boží říše na zemi (minimálně v baltickém prostoru), se ale tím skeptičtějším jeví jako definitivní umíráček idealistického projektu posledních plánovačů éry evropského osvícenského racionalismu*.

Konsensuální model se po jeho plném uskutečnění stává neudržitelnou chimérou, vytvářející neuvěřitelně absurdní situace - ještě nesmyslnější tím, že se staly pravidlem. Václav Havel by ve Švédsku nemohl dělat absurdního dramatika, jelikož by už nebylo co dramatizovat. Nejlepší asi bude jen demonstrovat na každodenních příkladech.

Skandinávská konsensuálnost v postmoderní době aneb Reductio ad absurdum in praxi
Britská a švédská společnost se rozhodly spolu obchodovat. Dohodlo se první setkání představitelů, na které bylo ovšem podle švédské strany nutné pozvat všechny zainteresované pracovníky obou podniků, kteří mohou mít co říct k danému obchodu. Najít čas schůzky, kdy mají čas všichni, se nakonec povedlo na datum za asi dva týdny. Když konečně ke schůzce došlo, partneři se seznamovali s druhou stranou a vše probíhalo na neformální úrovni. Když už se anglické straně podařilo usměrnit rozhovor k obchodním záležitostem, švédská strana se začala loučit a ukončovat obchodní schůzku. Překvapení Angličané zjistili, že se jednalo o první "seznamovací" setkání a prezentaci zainteresovaných zaměstnanců.

Když se s podobnými problémy jako při první schůzce podařilo dohodnout další, už obchodní, konečně mohli Britové předeslat svojí nabídku a upřesnit si obchodní záležitosti. Švédi mlčenlivě poslouchali, po prezentaci všichni vstali, poděkovali a oznámili, že s nabídkou doma seznámí celou společnost a další její představitele. Když se později ozvali, měli dlouhý seznam připomínek k nejmenším detailům, který od všech zainteresovaných sesbírali. Angličané je dlouho zodpovídali, a když je odeslali, dostali nový seznam připomínek od všech možných zaměstnanců švédské firmy na odpovědi k původním dotazům. Z dlouhodobé obchodní spolupráce následně z britské strany sešlo.

Další příklad zvnitřku švédské firmy. Jednalo se o nějaký produkt. Zaměstnanec (Američan) měl snad vytvořit vnější podobu výrobku nebo něco takové. Když se mu to povedlo a předeslal návrh nadřízeným, těm se celkem líbil a tak se ptali na názory ostatních pracovníků. Tvůrce nevěděl, o čem to mluví a hodnotitele moc překvapilo, že se neptal na názor dalších zaměstnanců. A tak musel obcházet spolupracovníky, prezentovat jim svůj výsledek a ptát se na jejich hodnocení a souhlas s návrhem. Až se mu to ale konečně podařilo a získal i další "dobrozdání", uteklo pár týdnů a tak musel opět obejít spolupracovníky, kterých se už jednou ptal, jestli za tu dobu nezměnili názor. A až pak mohl svůj návrh předeslat dál.

A poslední příklad ze "soukromé" sféry. Když si chcete v Čechách (a snad na celém světě) pronajmout bydlení, jdete za majitelem, podepíšete smlouvu, něco zaplatíte a on vám dá klíčky. Ve Švédsku, když se vám tedy podaří něco najít na trhu (většina nájmů je přes známé, známé známých a úřední pořadníky), pronajímatel vás často "předvede" dalším obyvatelům bytového domu a ti všichni musí souhlasit s tím, že tam můžete bydlet. Když se nelíbíte paní čtyři patra pod vámi, kterou potkáte jednou za půl roku, máte smůlu.

Filosofická vsuvka aneb co na to Habermas?
Není tak pravda, že se skandinávský konsensuální model opírá o Habermasovu diskursivní teorii, kterou uskutečňuje v praxi a jako jediný na světě je tak skutečně demokratický. Habermas vytvořil proces společného hledání pravdy (takovou racionalistickou verzi její procesuální teorie) na základě rovnoprávní argumentace každého participujícího aktéra, ze kterého nemůže být nikdo apriorně vyloučen. Jako každé právo, i toto "argumentační" je ohraničeno stejným právem ostatních subjektů diskuse a je podmíněno dobrou vůlí, poctivostí, informovaností a základní úrovní argumentačních schopností účastníků diskursu. Není navíc samoúčelné, ale jeho funkce je podřízena společnému účelu hledání nejlepšího, "pravdivého" řešení - jedná se o teorii racionality.

Zatímco diskursivní teorie je prostředkem hledání racionality, se kterou každý účastník, který je "při smyslech", může souhlasit, skandinávský konsensuální model zvykne ústit přes kakofonii rozmanitých hlasů, které většinou vidí především vlastní zájem, do pohádky o tom, jak si pejsek s kočičkou dělali k svátku dort. Přičemž místo dvou zvířátek jej peče celá zoologická zahrada. Třetina "idealistů za všech okolností" (nikdo neřekl, že idealismus nemůže být skrytý egoismus) pak výsledný produkt neochotně jí s falešným výrazem spokojenosti, zatímco druhá třetina skeptiků volí sebezáchovu únikem za brány ZOO do zahraničí, přírody nebo soukromého podnikání. A zbytek realistů se selským rozumem nakonec skrytě a docela nekonsensuálně protlačí záchranné řešení, které zabrání krachu, přičemž vzhledem k "nouzovému stavu" už na jeho přijímání lid zcela ztrácí vliv (člověk se pak ptá, jestli konsensuální model není technokratická taktika vytváření nouzových stavů, vyžadujících si autoritativní řešení)**.

Závěr
Přesně tak. Konsensuální model funguje buď jen v takové menší "masové diktatuře", jako v modernizovaném sociálně demokratickém Švédsku dvacátého století, anebo když sám vytváří podobně nevinnou, postmoderní "diktaturku". Ne silného vůdce, dokonce ani represivních složek, státního aparátu, mocnějších ekonomických aktérů či finančních zájmů. Ale tisíců malých, neškodných požadavků každého "zainteresovaného aktéra" společenských vztahů, které by se jej nějak mohli dotknout. Když na člověka skočí zuřivý pes, je to moc nepříjemné, ale může utéct, kopnout (omluva milovníkům psům), snad se i pokusit přemluvit buřtem. Když vás ale napadne roj tisíců malých a o samotě vlastně docela milých včeliček, můžete se tak maximálně jít utopit do řeky...

Zatímco autokracie má diktátora jednoho nebo jen několik, konsensuální model dovedený do důsledků jich má nespočet. Švédi nejsou špatní a jejich idealismus je sympatický (i když méně už na něm založený a obecně sdílený pocit etnické nadřazenosti). To ovšem nebrání tomu, aby jeho nedomyšlené důsledky nebyly ve větším měřítku v lepším případě nesnesitelné, v horším přímo dysfunkční. My ale za zkušenosti z této sociální laboratoře můžeme být vděční a navíc nám s příchodem Nových pořádků hrozí spíš opačný extrém. Toho, že by se Babiš nebo Zeman ptal na názor příliš velikého množství dalších politických aktérů a znesnadňoval rozhodovací procesy hledáním širokého konsensu, se opravdu nikdo bát nemusí.

Mezi nadvládou masy (zapříčiněné absencí autority) a autoritářstvím jednotlivce či úzké skupiny existuje úzký prostor svobodné racionální diskuse, která podmiňuje existenci liberální demokracie. Tato autorita rozumu ale bude mít vždy tendenci sklouzávat na jednu či druhou stranu, které jsou jen jinými formami stejné iracionality a nesvobody.

__________________________________________
* Ve švédském osvícenství (současně i skandinávském, jelikož země v té době politicky či kulturně ovládala baltický prostor) lze spatřit kořeny pozdějšího sociálního státu, přísné regulace společnosti a "homogenizačních" tlaků. V současnosti se už rozpadávající skandinávský sociální model, spolu se snahou osvobodit jednotlivce z tradičních sociálních pout, který spíš než v ochraně jedince ústí v jeho neustálé "demografické měření" a regulaci veřejnou mocí, je jen pokračováním osvícenského ideálu absolutistického řízení společnosti, ve kterém jen osvíceného monarchu nahradil osvícený stát (tolik "osvícení" na tak tmavou zemi...). Ten ale už navazoval na důkladně vybudovaný systém úřední moci zděděný z dob monarchie, a to i se společenskými podmínkami její akceptace (či už racionální nebo jako zvykové poslušnosti). To, do jaké míry byl osvícenský absolutismus ve Švédském království doveden do důsledků, které snad ani sami jeho evropští myslitelští tvůrci nepředpokládali, lze vidět na tom, že i jimi byl chápán spíš jako teoretický ideál, ke kterému má společnost směřovat (a důležitější než samotná absolutistická moc panovníka byl princip jejího racionálního řízení "světlem rozumu", který ten měl garantovat). Voltaire to později sám vyjádřil tak, že osvícenský absolutismus nikde reálně neexistoval. Tedy až na jedinou výjimku - Švédské království. To jej díky tomu uhranulo natolik, že napsal i historický životopis švédského krále Karla XII. Tento autokrat je, mimochodem, dnes považován spolu s Gustavem Vasou ("otec-zakladatel") za "největšího Švéda", postupně mu byl vybudován kult a je i důležitou součástí symboliky dnešních neonacistů. Jeho heroizaci poprvé výrazněji napadl až "literární psychoanalytik švédské duše" August Strindberg (jinak doma nejprve nenáviděn a ignorován, proslavil se nejdřív v zahraničí, odkud byl následně literárně "importován" zpátky domů), který jej nejdřív v divadelní hře z roku 1901 a později ve známém "Strindbergově sporu" v letech 1910-1912 vykreslil jako bezcitnou, nejistou, introvertní a konfliktní "švédskou záhubu, Velikého zločince, surovce, idol darebáků a podvodníka." Rozklad skandinávského sociálního státu (v rámci kterého je konsensuální model jen demokratičtějším "upgradem") je tak nutné vidět nejen v souvislosti s úpadkem tradiční evropské levice (ve Švédsku snad jen mírně opožděném), ale i v rámci širšího kulturního vývoje, který stál za vznikem modernity samotné.

** Zpoza široké švédské konsensuální demokracie někdy nenápadně vykoukne státní technokratický aparát, který špatné jazyky označují za skutečného skrytého hybatele veřejného dění. V roce 2009 se například opět otevřela debata o přijetí Eura. To sice bylo odmítnuto referendem v roce 2003, ale mezitím byla publikována nová vlivná studie o ekonomických přínosech vstupu do Eurozóny a veřejné mínění se navíc v průzkumech poprvé přiklonilo na stranu příznivců přijetí evropské měny. V tom ale začala centrální banka najednou hromadně tisknout nové série švédských bankovek na příští desetiletí, co zasvěcenci hned dešifrovali jako signál, že lid Euro nechce. Debata postupně vyprchala, společnost začala kolektivně vnímat zachování koruny jako fakt a veřejné mínění konformně následovalo směr, který mu byl udán (následní krize - finanční, úvěrová, migrační a Brexit, propad už jen prohloubily). Je tedy pravda, že se skandinávská politika řídí konsensem většiny svých obyvatel, veřejné mínění ale politici a vysocí úředníci zvyknou znát často lépe a dřív, než samotní občané. Přičemž ti tuto skutečnost mnohdy odevzdaně uznávají a z důvodu široce převládajícího konformismu (a snad i alibismu - "mě nikdo nic nevnutil, já to tak vždy chtěl"), se kterým stát nepochybně kalkuluje, následně "demokraticky" legitimizují.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Němec Václav O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy