V USA měli také radikalizované potomky imigrantů - Evropanů
Při odkrývání identity evropských islámských radikálů, ať už teroristů, nebo zahraničních bojovníků, bylo pro veřejnost snad největším překvapením zjištění, že se tito rekrutují převážně z dalších generací potomků přistěhovalců, tedy samotných Evropanů. Když ale z extremismu na chvíli vyloučíme jeho nejradikálnější násilné projevy, tak i v dějinách naši vlastní euroamerické civilizace najdeme podobný případ. Ten načrtává obecnější vzorec, který následně o něco víc osvětluje současné dění.
Prohlásit ve Spojených státech o pachateli zločinu, že se asi bude jednat o potomka přistěhovalců, není zrovna výpovědí hodnou génia. I když mluvit o radikálech jako potomcích imigrantů tak má skutečně smysl jen v Evropě, i ve Spojených státech dané doby bylo možné vyčlenit skupinu obyvatelstva, která zhruba odpovídala druhé a třetí generaci přistěhovalců, vyrůstajících v současné Evropě, která je už pro ně domovinou. Země původu jejich předků tak už tito vnímají jako více méně cizí, ale pořád ještě, ne zcela „zabydlení“ v těch nových, vzhlížejí k nim jako k podstatnému prvku své identity. Pocity spolupatřičnosti se zeměmi, ke kterým už ale nepatří, tak u nich vedou ke schizofrennímu pocitu nezhojitelného odtržení od sebe samých, který pak ústí do různých patologií v jejich cítění, myšlení a konání. A tato vnitřní rozervanost nakonec způsobuje rozsáhlé negativní externality, které pak s destruktivními důsledky dopadají na země původu jejich předků.
Odlišení imigrantů od dalších generací jejich potomků
Primární rozdíl mezi přímými imigranty a dalšími generacemi jejich potomků spočívá v určitém kulturním étosu. Zatímco první utíkají před pronásledováním a utrpením jako svobodomyslní kočovníci za svými sny, ti druzí jsou už usedlí „zemědělci“, chránící své pastviny a uzavřenější vůči vzdálenému. Zatímco u prvních žije země původu pořád v jejich vzpomínkách jako ta kouzelná oáza, co jen vzplála požárem, pro druhé se už jedná o vzdálený ostrov na horizontu. A i když o něm pořád čtou, znají mnoho tamějších lidí a v době globalizace jej navštěvují i častěji než jejich samotní rodiče, vnitřní odtržení je už nezacelitelné.
To má pak silné „epistemologické“ důsledky na jejich vnímání místní skutečnosti, která jim v dálce splývá do jedné souvislé imaginární a často idealizované představy. V ní se pak promíchává minulost se současností, báje s realitou, iluze s fakty a především normalita s extrémností. Jelikož země původu v jejich mysli existuje už jen jako spleť představ a myšlenek, ve spojení s jen povrchnějšími přímými dojmy, vzpomínkami a jen zprostředkovanými názory, nedovedou zcela přesně odlišit tu pravou, trvalejší skutečnost daného místa s nahodilejšími historickými akcidenty. Tedy tu reálně existující, starobylou „kouzelnou oázu“, co žila ještě v relativně pravdivé podobě v srdcích jejich předků od následného „požáru“, kterým v důsledku momentálních okolností vzplála a před kterým jejich rodiče či prarodiče utíkali.
Zatímco tou oázou je samotná země, kultura, dějiny a společnost, které přetrvávají a vytvářejí podstatu daného místo, požárem je politický systém, mocenské entity, různá extremistická hnutí a další aktéři s politickými ambicemi. A i když imigranti první generace milovali jen kouzelnou oázu a nenáviděli plameny, které ji zahltily a kteří se i ze zahraničí snažili v rámci svých omezených možností pomoct hasit podporou liberální a umírněné části politického spektra země původu, jejich potomci už této distinkce nebyli až tak schopni. V důsledku toho jim pak ta přetrvávající podstata země splývala s politickým systémem a situační mocenskou vrstvou, která se na ni nalepuje (a následně zpětně přetváří).
Zatímco první generace emigrantů má z toho důvodu na svojí domovskou zemi převážně pozitivní vliv a v důsledku její podpory posilují především konstruktivní prvky politické sféry stojící v opozici k utiskujícímu režimu, pomýlená loajalita ke svým kořenům u jejich dezorientovaných potomků je vede k nekritické podpoře „všeho původního“, neschopné odlišovat. Podobně jako pijí tradiční nápoje své mytické domoviny, nosí starobylé oděvy (které tam už nikdo nenosí), jedí jídlo, co se alespoň trochu podobá tomu původnímu, praktikují zvyky a nasávají médiemi zprostředkovanou kulturu, tak přijímají i politiku či radikální formy náboženství, které jsou ale i v dané zemi abnormalitou (i když často disponující disproporciální mocí).
Každá země je bohatým spektrem pozitiv a negativ, které pak dovede plně rozlišovat jen člověk, který v ní žije, rozumí širšímu společenskému kontextu, hlubším příčinám a jemným nuancím, kterými jsou zprostředkovávané. Bez této schopnosti vbíhá do obchodu s porcelánem slon a i když my vnímáme jejich destruktivitu především ve vztahu k naši vlastní bezpečnosti (a ti, kteří odchází bojovat do zahraničí jsou hrozbou v první řadě proto, že se mohou vrátit, bez čehož by vlastně Evropě jejich odchod docela vyhovoval), nejvážnějšími oběťmi jejich „lásky“ bývají právě ty kouzelné oázy, ke kterým vzhlížejí.
Radikalizovaní potomci evropských imigrantů v USA
To, že se nejedná jen o nějaké evropské islamistické specifikum, ale o obecnější vzorec, dosvědčuje i vztah z Evropy do Spojených států migrujících předků ke zdejším zemím. Jak uvádí Hannah Arendtová v eseji Foreign Affairs in the Foreign-Language Press z roku 1944, zatímco prvo-generační migranti před útlakem a chudobou téměř zásadně v první polovině dvacátého století podporovali demokratizační a liberální síly zemí svého původu, jejich potomci se už jako naturalizovaní Američané při příchodu fašistických režimů postavili, podobně jako mnozí současní příznivci islámského extremismu narozeni a vyrůstající v Evropě, na stranu temna. A to se v dané době ve Spojených státech dělo napříč téměř všemi dotčenými menšinami. Přičemž v jejich případě už nešlo o cizí, odlišnou „menšinu“ v plném slova smyslu, ale o domácí, integrovanou americkou, vymezující se v méně podstatných prvcích a spíš uměle a arbitrárně, než na základě svých skutečných vlastností.
Nejen z důvodu obecně „odměřenějšího“ postoje dřívějších, už usedlých potomků přistěhovalců k těm novějším, se pak menšiny rozdělily na dvě skupiny (jen pro představu, v Evropě narozena část italské a polské menšiny tvořila zhruba čtvrtinu z 5-6 milionů všech členů každé z nich). A zatímco ta početně menší, čerstvá, se ve třicátých letech a v průběhu druhé světové války bez váhání připojila na stranu liberálních a opozičních sil bojujících proti fašismu, nepříjemná skutečnost byla taková, že větší část menšin, tvořena dalšími generacemi potomků evropských imigrantů (u nichž se už vlastně jednalo o Američany), téměř bez výjimky propůjčila svoji podporu fašistickým režimům.
To se stalo u německé menšiny ve vztahu k Hitlerovi, italské vůči Mussolinimu, polské k Piłsudskému a nakonec i té slovenské vůči Tisovi. Nebo když se „starousedlický“ český deník New Yorske listy zastával protektorátní vlády a neuznával postavení té exilové (lhostejnost, která Beneše potkala u amerického ministerstva zahraničí, je připisována právě lobbingu a dezinformacím ze strany místních krajanů). Tato podpora krajně pravicových sil starého kontinentu nemusela být přímá, ale často se uskutečňovala prostřednictvím prosazování izolacionistické politiky Spojených států. To vedle potomků německých a italských přistěhovalců činili například i ti s původem ve skandinávských zemích, v jejich případě ne z důvodu tradice zahraničněpolitické neutrality (o které už navíc ani v případě Švédska po jeho okupaci Norska začátkem století nebylo možné mluvit a po vypuknutí války se tak stala už jen pouhou zástěrkou neochoty postavit se fašismu), ale ze širokých sympatií k nacistické říši, se kterou sdíleli v té době rozšířené rasové teorie.
Nemluvě o podpoře horkokrevnějších balkánských menšin domácím fašistům, kdy například ty jugoslávské otevřeně lobbovaly proti založení společné federace a propagovaly agresivní územní expanzi svých etnik. Ta maďarská se zase dožadovala revizi Trianonské smlouvy a noviny Katolicki Sokol dokonce začaly později „ve jménu“ nezávislého Slovenského státu prosazovat výbojnou imperiální politiku a nárokovat za kolonii Madagaskar... Tamější polské noviny už déle brojily za obsazení pohraničních území Československa, některé i za pohlcení Slovenska „Velkým Polskem“ a organizace Polské legie se dokonce snažila mezi americkými krajany verbovat dobrovolníky jako zahraniční bojovníky - takové, jací i dnes odcházejí z Evropy (v porovnání se kterými byli ale asi ti američtí ve své adoptivní zemi spokojenější, jelikož se jich přihlásilo jen několik).
Podpora fašistických hnutí a agresivní územní expanze navíc v některých případech překročila mez a přerostla až ke schvalování genocidy. To se stalo u potomků rumunských přistěhovalců, kteří se dokonce i s místní ortodoxní církví postavili za Železnou gardu a podpořili vyhlazování židovského obyvatelstva. To Antonescu vykonal z vlastní iniciativy a časem, rozsahem a krutostí „předstihl“ Hitlera, který mu prý jeho ráznost a důslednost záviděl a dával jej za příklad svým velitelům pověřeným uskutečněním holocaustu.
Zatímco dřívější imigrantské obyvatelstvo z našich zemí, začátkem dvacátého století „čerstvější“ ve vztahu k nové americké domovině a s pevnějším spojením se zemí původu mělo nejen pozitivní, ale asi i rozhodující vliv na založení liberálního a demokratického Československa, jejich potomci to už o několik desetiletí později těm českým a slovenským tady spíš zavařili a koncem druhé světové války dokonce podkopávali snahy o obnovu společné předválečné republiky. Hlavním rozdílem mezi oběma skupinami bylo, že v případě první se jednalo o v nově nalezené domovině relativně spokojené Čechy, Slováky a další Evropany, u té druhé už šlo o mírně roztrpčené Američany. Svými životy už sice celkem naturalizované v nové zemi, ovšem pořád se ještě ne zcela identifikující s jejími politickými tradicemi, duchovními pilíři a často i vlastními sousedy s odlišnými etnickými kořeny, se kterými pak vzájemnou řevnivost promítali do zástupných konfliktů, rozhořívajících se v Evropě (což navíc zpochybňuje mytickou představu Ameriky jako „tavícího kotle“ různých národů).
Vedle národní identity se různé generace imigrantů navíc ještě odlišovaly i podle socioekonomických kritérií, které by ale měly spíš vykazovat opačné tendence a docela tak vyvracejí zažité představy. Zatímco ti liberálnější a umírnění přímí migranti, podporující země svého původu v pozitivním smyslu, pocházeli především ze zemědělských a robotnických tříd, jejich radikalizovaní potomci, kteří později svým evropským bratrancům spíš škodili, už byli z větší části vzdělanější a bohatší příslušníci středních vrstev a v domácí politice voliči převážně umírněných stran („pro Evropu Hitler, pro nás tady New Deal“). Podobně jako mnoho současných domácích islámských radikálů v Evropě, kteří mají až příliš často univerzitní diplomy (a bývají tak alespoň o dva školní stupně vzdělanější než bílí extremisté) a rádi volí sociální demokraty (kteří si samozřejmě levicovější voličské preference menšin při psaní stranické imigrační politiky dobře uvědomují).
Závěr
Samotní emigranti se v zásadě málokdy stavěli proti zemím svého původu a bylo u nich téměř pravidlem pomáhat jim zbavovat se utiskujících politických režimů. Na jejich příkladu je navíc hezky vidět, že snad všechno obyvatelstvo, včetně menšin, se dělí na konzervativnější, „defenzivní“ a mírně xenofobní starousedlíky s latentními autoritářskými sklony a na základě skupinové příslušnosti vyhledávající privilegia (usedlí „zemědělci“) a svobodomyslnější a liberálnější když už ne přímo „kočovníky“, pak alespoň lidi méně vázané na „krev“, půdu a různé mytické báchorky. Z tohoto důvodu snad jedinou americkou menšinou, jejíchž potomci nepropadli temnu, byla nakonec ta, která nedisponovala bájnou domovinou, k níž je ve fantasii možné vzhlížet a stála na generacemi vybudované „nadstátní“, územně neukotvené identitě, z jejíž podstaty byla nekonvenční, kosmopolitní a snad všude stojící „mimo společnost“, v důsledku čehož se sama stala obětí fašismu většiny ostatních.
Když jen trochu vystrčíme hlavu z jámy evropocentrismu, vidíme, že nejdůležitějším a i nejdestruktivnějším vztahem pěstovaným extremisty není ten nenávistný vůči západní civilizaci, ale méně viditelný milostný vztah k zemím jejich vzdáleného „původu“. A toto falešné zamilování není až na jednotlivé konkrétnosti ničím unikátním a specificky islamistickým, ale běžnou lidskou melancholií známou z nedávné minulosti i z naši západní civilizace. Takovou nepravou láskou k předmětu natolik vzdálenému, že už jeho kontury nejde rozeznat. Pomýlenou loajalitou, která ve spojení s pokřiveným vnímáním a nekritičností způsobila a ještě způsobí mnoho paseky nejen svým adoptivním rodičům, ale především těm biologickým...
Prohlásit ve Spojených státech o pachateli zločinu, že se asi bude jednat o potomka přistěhovalců, není zrovna výpovědí hodnou génia. I když mluvit o radikálech jako potomcích imigrantů tak má skutečně smysl jen v Evropě, i ve Spojených státech dané doby bylo možné vyčlenit skupinu obyvatelstva, která zhruba odpovídala druhé a třetí generaci přistěhovalců, vyrůstajících v současné Evropě, která je už pro ně domovinou. Země původu jejich předků tak už tito vnímají jako více méně cizí, ale pořád ještě, ne zcela „zabydlení“ v těch nových, vzhlížejí k nim jako k podstatnému prvku své identity. Pocity spolupatřičnosti se zeměmi, ke kterým už ale nepatří, tak u nich vedou ke schizofrennímu pocitu nezhojitelného odtržení od sebe samých, který pak ústí do různých patologií v jejich cítění, myšlení a konání. A tato vnitřní rozervanost nakonec způsobuje rozsáhlé negativní externality, které pak s destruktivními důsledky dopadají na země původu jejich předků.
Odlišení imigrantů od dalších generací jejich potomků
Primární rozdíl mezi přímými imigranty a dalšími generacemi jejich potomků spočívá v určitém kulturním étosu. Zatímco první utíkají před pronásledováním a utrpením jako svobodomyslní kočovníci za svými sny, ti druzí jsou už usedlí „zemědělci“, chránící své pastviny a uzavřenější vůči vzdálenému. Zatímco u prvních žije země původu pořád v jejich vzpomínkách jako ta kouzelná oáza, co jen vzplála požárem, pro druhé se už jedná o vzdálený ostrov na horizontu. A i když o něm pořád čtou, znají mnoho tamějších lidí a v době globalizace jej navštěvují i častěji než jejich samotní rodiče, vnitřní odtržení je už nezacelitelné.
To má pak silné „epistemologické“ důsledky na jejich vnímání místní skutečnosti, která jim v dálce splývá do jedné souvislé imaginární a často idealizované představy. V ní se pak promíchává minulost se současností, báje s realitou, iluze s fakty a především normalita s extrémností. Jelikož země původu v jejich mysli existuje už jen jako spleť představ a myšlenek, ve spojení s jen povrchnějšími přímými dojmy, vzpomínkami a jen zprostředkovanými názory, nedovedou zcela přesně odlišit tu pravou, trvalejší skutečnost daného místa s nahodilejšími historickými akcidenty. Tedy tu reálně existující, starobylou „kouzelnou oázu“, co žila ještě v relativně pravdivé podobě v srdcích jejich předků od následného „požáru“, kterým v důsledku momentálních okolností vzplála a před kterým jejich rodiče či prarodiče utíkali.
Zatímco tou oázou je samotná země, kultura, dějiny a společnost, které přetrvávají a vytvářejí podstatu daného místo, požárem je politický systém, mocenské entity, různá extremistická hnutí a další aktéři s politickými ambicemi. A i když imigranti první generace milovali jen kouzelnou oázu a nenáviděli plameny, které ji zahltily a kteří se i ze zahraničí snažili v rámci svých omezených možností pomoct hasit podporou liberální a umírněné části politického spektra země původu, jejich potomci už této distinkce nebyli až tak schopni. V důsledku toho jim pak ta přetrvávající podstata země splývala s politickým systémem a situační mocenskou vrstvou, která se na ni nalepuje (a následně zpětně přetváří).
Zatímco první generace emigrantů má z toho důvodu na svojí domovskou zemi převážně pozitivní vliv a v důsledku její podpory posilují především konstruktivní prvky politické sféry stojící v opozici k utiskujícímu režimu, pomýlená loajalita ke svým kořenům u jejich dezorientovaných potomků je vede k nekritické podpoře „všeho původního“, neschopné odlišovat. Podobně jako pijí tradiční nápoje své mytické domoviny, nosí starobylé oděvy (které tam už nikdo nenosí), jedí jídlo, co se alespoň trochu podobá tomu původnímu, praktikují zvyky a nasávají médiemi zprostředkovanou kulturu, tak přijímají i politiku či radikální formy náboženství, které jsou ale i v dané zemi abnormalitou (i když často disponující disproporciální mocí).
Každá země je bohatým spektrem pozitiv a negativ, které pak dovede plně rozlišovat jen člověk, který v ní žije, rozumí širšímu společenskému kontextu, hlubším příčinám a jemným nuancím, kterými jsou zprostředkovávané. Bez této schopnosti vbíhá do obchodu s porcelánem slon a i když my vnímáme jejich destruktivitu především ve vztahu k naši vlastní bezpečnosti (a ti, kteří odchází bojovat do zahraničí jsou hrozbou v první řadě proto, že se mohou vrátit, bez čehož by vlastně Evropě jejich odchod docela vyhovoval), nejvážnějšími oběťmi jejich „lásky“ bývají právě ty kouzelné oázy, ke kterým vzhlížejí.
Radikalizovaní potomci evropských imigrantů v USA
To, že se nejedná jen o nějaké evropské islamistické specifikum, ale o obecnější vzorec, dosvědčuje i vztah z Evropy do Spojených států migrujících předků ke zdejším zemím. Jak uvádí Hannah Arendtová v eseji Foreign Affairs in the Foreign-Language Press z roku 1944, zatímco prvo-generační migranti před útlakem a chudobou téměř zásadně v první polovině dvacátého století podporovali demokratizační a liberální síly zemí svého původu, jejich potomci se už jako naturalizovaní Američané při příchodu fašistických režimů postavili, podobně jako mnozí současní příznivci islámského extremismu narozeni a vyrůstající v Evropě, na stranu temna. A to se v dané době ve Spojených státech dělo napříč téměř všemi dotčenými menšinami. Přičemž v jejich případě už nešlo o cizí, odlišnou „menšinu“ v plném slova smyslu, ale o domácí, integrovanou americkou, vymezující se v méně podstatných prvcích a spíš uměle a arbitrárně, než na základě svých skutečných vlastností.
Nejen z důvodu obecně „odměřenějšího“ postoje dřívějších, už usedlých potomků přistěhovalců k těm novějším, se pak menšiny rozdělily na dvě skupiny (jen pro představu, v Evropě narozena část italské a polské menšiny tvořila zhruba čtvrtinu z 5-6 milionů všech členů každé z nich). A zatímco ta početně menší, čerstvá, se ve třicátých letech a v průběhu druhé světové války bez váhání připojila na stranu liberálních a opozičních sil bojujících proti fašismu, nepříjemná skutečnost byla taková, že větší část menšin, tvořena dalšími generacemi potomků evropských imigrantů (u nichž se už vlastně jednalo o Američany), téměř bez výjimky propůjčila svoji podporu fašistickým režimům.
To se stalo u německé menšiny ve vztahu k Hitlerovi, italské vůči Mussolinimu, polské k Piłsudskému a nakonec i té slovenské vůči Tisovi. Nebo když se „starousedlický“ český deník New Yorske listy zastával protektorátní vlády a neuznával postavení té exilové (lhostejnost, která Beneše potkala u amerického ministerstva zahraničí, je připisována právě lobbingu a dezinformacím ze strany místních krajanů). Tato podpora krajně pravicových sil starého kontinentu nemusela být přímá, ale často se uskutečňovala prostřednictvím prosazování izolacionistické politiky Spojených států. To vedle potomků německých a italských přistěhovalců činili například i ti s původem ve skandinávských zemích, v jejich případě ne z důvodu tradice zahraničněpolitické neutrality (o které už navíc ani v případě Švédska po jeho okupaci Norska začátkem století nebylo možné mluvit a po vypuknutí války se tak stala už jen pouhou zástěrkou neochoty postavit se fašismu), ale ze širokých sympatií k nacistické říši, se kterou sdíleli v té době rozšířené rasové teorie.
Nemluvě o podpoře horkokrevnějších balkánských menšin domácím fašistům, kdy například ty jugoslávské otevřeně lobbovaly proti založení společné federace a propagovaly agresivní územní expanzi svých etnik. Ta maďarská se zase dožadovala revizi Trianonské smlouvy a noviny Katolicki Sokol dokonce začaly později „ve jménu“ nezávislého Slovenského státu prosazovat výbojnou imperiální politiku a nárokovat za kolonii Madagaskar... Tamější polské noviny už déle brojily za obsazení pohraničních území Československa, některé i za pohlcení Slovenska „Velkým Polskem“ a organizace Polské legie se dokonce snažila mezi americkými krajany verbovat dobrovolníky jako zahraniční bojovníky - takové, jací i dnes odcházejí z Evropy (v porovnání se kterými byli ale asi ti američtí ve své adoptivní zemi spokojenější, jelikož se jich přihlásilo jen několik).
Podpora fašistických hnutí a agresivní územní expanze navíc v některých případech překročila mez a přerostla až ke schvalování genocidy. To se stalo u potomků rumunských přistěhovalců, kteří se dokonce i s místní ortodoxní církví postavili za Železnou gardu a podpořili vyhlazování židovského obyvatelstva. To Antonescu vykonal z vlastní iniciativy a časem, rozsahem a krutostí „předstihl“ Hitlera, který mu prý jeho ráznost a důslednost záviděl a dával jej za příklad svým velitelům pověřeným uskutečněním holocaustu.
Zatímco dřívější imigrantské obyvatelstvo z našich zemí, začátkem dvacátého století „čerstvější“ ve vztahu k nové americké domovině a s pevnějším spojením se zemí původu mělo nejen pozitivní, ale asi i rozhodující vliv na založení liberálního a demokratického Československa, jejich potomci to už o několik desetiletí později těm českým a slovenským tady spíš zavařili a koncem druhé světové války dokonce podkopávali snahy o obnovu společné předválečné republiky. Hlavním rozdílem mezi oběma skupinami bylo, že v případě první se jednalo o v nově nalezené domovině relativně spokojené Čechy, Slováky a další Evropany, u té druhé už šlo o mírně roztrpčené Američany. Svými životy už sice celkem naturalizované v nové zemi, ovšem pořád se ještě ne zcela identifikující s jejími politickými tradicemi, duchovními pilíři a často i vlastními sousedy s odlišnými etnickými kořeny, se kterými pak vzájemnou řevnivost promítali do zástupných konfliktů, rozhořívajících se v Evropě (což navíc zpochybňuje mytickou představu Ameriky jako „tavícího kotle“ různých národů).
Vedle národní identity se různé generace imigrantů navíc ještě odlišovaly i podle socioekonomických kritérií, které by ale měly spíš vykazovat opačné tendence a docela tak vyvracejí zažité představy. Zatímco ti liberálnější a umírnění přímí migranti, podporující země svého původu v pozitivním smyslu, pocházeli především ze zemědělských a robotnických tříd, jejich radikalizovaní potomci, kteří později svým evropským bratrancům spíš škodili, už byli z větší části vzdělanější a bohatší příslušníci středních vrstev a v domácí politice voliči převážně umírněných stran („pro Evropu Hitler, pro nás tady New Deal“). Podobně jako mnoho současných domácích islámských radikálů v Evropě, kteří mají až příliš často univerzitní diplomy (a bývají tak alespoň o dva školní stupně vzdělanější než bílí extremisté) a rádi volí sociální demokraty (kteří si samozřejmě levicovější voličské preference menšin při psaní stranické imigrační politiky dobře uvědomují).
Závěr
Samotní emigranti se v zásadě málokdy stavěli proti zemím svého původu a bylo u nich téměř pravidlem pomáhat jim zbavovat se utiskujících politických režimů. Na jejich příkladu je navíc hezky vidět, že snad všechno obyvatelstvo, včetně menšin, se dělí na konzervativnější, „defenzivní“ a mírně xenofobní starousedlíky s latentními autoritářskými sklony a na základě skupinové příslušnosti vyhledávající privilegia (usedlí „zemědělci“) a svobodomyslnější a liberálnější když už ne přímo „kočovníky“, pak alespoň lidi méně vázané na „krev“, půdu a různé mytické báchorky. Z tohoto důvodu snad jedinou americkou menšinou, jejíchž potomci nepropadli temnu, byla nakonec ta, která nedisponovala bájnou domovinou, k níž je ve fantasii možné vzhlížet a stála na generacemi vybudované „nadstátní“, územně neukotvené identitě, z jejíž podstaty byla nekonvenční, kosmopolitní a snad všude stojící „mimo společnost“, v důsledku čehož se sama stala obětí fašismu většiny ostatních.
Když jen trochu vystrčíme hlavu z jámy evropocentrismu, vidíme, že nejdůležitějším a i nejdestruktivnějším vztahem pěstovaným extremisty není ten nenávistný vůči západní civilizaci, ale méně viditelný milostný vztah k zemím jejich vzdáleného „původu“. A toto falešné zamilování není až na jednotlivé konkrétnosti ničím unikátním a specificky islamistickým, ale běžnou lidskou melancholií známou z nedávné minulosti i z naši západní civilizace. Takovou nepravou láskou k předmětu natolik vzdálenému, že už jeho kontury nejde rozeznat. Pomýlenou loajalitou, která ve spojení s pokřiveným vnímáním a nekritičností způsobila a ještě způsobí mnoho paseky nejen svým adoptivním rodičům, ale především těm biologickým...
Opisoval Macron od ODS? Také žádá méně regulace. Chce na to ale jít úplně jinak
Transgenderové šílenství
Babiš kope propast ve společnosti, budí nenávist k vládě. Reformu důchodů nemá
ODS odmítá Babiše, Babiš zas odmítá SPD. Realita v roce 2025 může vypadat úplně jinak
