V čem spočívá evropeizace práva aneb Nejde jen o banány

29. 11. 2018 | 19:17
Přečteno 1693 krát
Pokaždé, když si ráno dáte banán, možná vás také zahřeje u srdce pocit, že někde tam v dalekém Beneluxu sedí lidé, kterým záleží na jeho tvaru. I když se pod evropeizací práva ukrývá v představách většiny Čechů bruselský byrokratický moloch uvalující na zdejší podnikatele kvanta nesmyslných pravidel, pojem představuje mnohem skrytější, podstatnější a hlubší proměnu právního systému, kterou mnozí teoretici a filosofové práva považují za paradigmatický zlom v této oblasti. Tak jen velice stručně a laicky, co se to v právním systému vlastně děje a bude v budoucnu dít v pořád větší míře...

Zatímco ten banán z úvodu může obecněji zastupovat obsahovou rovinu práva a jeho proměny, tedy konkrétní práva a povinnosti obsažené v právních předpisech, kterých je předmětem v užším smyslu, evropeizací práva dochází k těžčeji uchopitelné a médiemi přehlížené proměně formální stránky práva, tedy samotné podstaty jeho systému a povahy právních předpisů. Jinak řečeno, náš starý známy „zákon“ v podobě, v jaké jej tradičně známe, prochází hlubokou krizí identity, která si v ničem nezadá s tou, se kterou bojují vaše pubertální ratolesti.

Abychom ale euroskeptikům nedali další důvod bát se Bruselu, je nutné dodat, že se nejedná o změnu, která by nám byla nějak diktována Unií, ale o přirozený proces, kterým prochází moderní nebo spíš postmoderní pluralitní právní systémy ve většině vyspělých demokratických zemích. Spíš než o zásah prodloužené ruky „diktátu Bruselu“ jde v tomto případě o důsledky vlivu zavádění lidských práv do právních systémů, začleňování jednotlivých zemí do širšího mezinárodního právního společenství dalece přesahujícího Evropskou unii a růstu svobody, autonomie a plurality v liberalizujících se vnitřně pořád rozmanitějších společnostech. A to, že se tento proces děje u nás podobně jako v Německu či Francii jen znamená, že jsme součástí západního společenství.

Ta nejviditelnější a tradičním právním myšlením ještě bez problémů uchopitelná proměna právního systému spočívá v jeho pluralizaci. Ta ale nijak nenahlodává staré známé uspořádání zavedených zákonů (jako hlavního představitele právního předpisu) do pyramidální struktury, odejímá jí jen její výlučnost a zavádí jejich pluralitu. Ty tak nadále fungují v tradiční „kelsenovské“ podobě, jen si v závislosti na oblasti a dosahu své úpravy vzájemně propůjčují působnost - jakým z více právních systémů, pod který by jednotlivá právní otázka mohla spadat, se bude tato řešit. To činí prostřednictvím kolizních pravidel určujících, kterým právním systémem a soudní soustavou se tak bude dít.

To, co v právu už z minulosti známe, se nám jen zmnožilo a oblasti, které výlučně spadaly pod jeden systém, jsou rozkouskovávány a přerozdělovány mezi různé systémy, které mohou navíc v různé míře procházet procesem vzájemné integrace. Jejich forma se ale ve své podstatě nemění a kdyby k nám strojem času přicestoval právník 19. století, nic výjimečnějšího by tady neshledal. Našel by pravděpodobně jen větší množství toho, co už zná (i když ty banány by našel mnohem menší než zná, jelikož podobně jako se to děje našim Cavendishům v současnosti, jeho prý až o třetinu větší odrůdu mezitím vyhladila „banánová epidemie“) a po nějakém tom doučování by mohl pokračovat ve své praxi.

Ta nejradikálnější změna, se kterou by už začalo mít chápání našeho tradičního právníka problém a kterou lze označit za paradigmatický zlom, ovšem neprobíhá na úrovni celků právních soustav, které se zmnožují a často i vzájemně proplétají a různě vlévají, ale procházejí ní samotné jejich stavební prvky. A v důsledku toho i jejich struktura, ze které se skládají a samotná právní logika, která s nimi pracuje. Tady se skutečně jedná o podobnou revoluci, jakou ve fyzice natropila teorie relativity spolu s kvantovou fyzikou.

Tak za prvé, nedělitelné a vzájemně neprůchodné „atomy“ právního vesmíru, právní předpisy (především zákony) jako jeho stavební kameny začaly pomalu ztrácet své výlučné postavení. To jim plynulo z nadřazenosti legislativní moci v právotvorné oblasti, která jako vtělení suverenity lidu měla být jediným orgánem oprávněným vytvářet právo. To, co vidíme jako přehnaný formalismus soudů a úřadů, ústící často až v absurdity Hlavy XXII, stálo na dobromyslné snaze ochránit lid před svémocí aristokratických soudů, zkorumpovaných úředníků a obecně státní nebo jiné moci, představující převážně zájmy vládnoucích tříd či jen zištných a omylných jednotlivců. Francouzská revoluce tak nevyústila jen v krátký jakobínský teror, ale i o několik staletí delší a mnohem krutější teror prudérního úředníka, jehož vyvrcholení ztělesňoval Adolf Eichmann nebo i náš nedávný socialistický soudce.

Kyvadlo iracionality se tak přehouplo ze strany soudcovské svévole až k jejímu svázání svěrací kazajkou a po nových negativních zkušenostech s tímto extrémem, kdy se ve 20. století stalo samotné právo nástrojem tyranie, se v současnosti navrací do rovnovážnější polohy. Tradiční právní předpis jako velice úzce vymezené, přesně a formálně zadefinované pravidlo, neponechávající prostor pro samostatné rozhodování a vlastní domýšlení práva orgány jeho aplikace, začalo být doplňováno obecnějšími a tak i méně striktně definovanými právními zásadami a principy. Ty je nutné přesně definovat až „za běhu“ při jejich aplikaci v jednotlivé právní otázce a především v jejím kontextu, co poskytuje soudům nebo i orgánům veřejné moci širší prostor pro vlastní interpretaci jejich konkrétního obsahu.

To znamená pro jejich samostatnější autonomní přemýšlení a rozhodování, které se dovede lépe přiblížit představám o spravedlnosti, než přísně formalizované rozhodování spočívající v „automatické“ aplikaci dopředu přesně určené právní normy robotickou subsumpcí případu pod její rozsah. Tedy to, co bylo před jedním či dvěma staletími soudcům vzato, je jim částečně navráceno a ti si po překonání skepse vůči novým změnám (které navíc vypadají jako vnucované zvenku) rychle uvědomují, že jim je ve skutečnosti opět navracována důstojnost a autonomie jejich stavu. Ta by měla být garantem větší racionality a spravedlnosti soudního rozhodování a tím nebýt samoúčelná, ale přínosná pro celou společnost.*

Proměna samotných stavebních prvků práva tak představuje a sama je vlastně i výstižnou metaforou společenského a historického vývoje a to, co vypadá jako úzce odborná technikálie v sobě nese hlubší sociálně-filosofické jádro. Co ale neznamená, že neobsahuje i podstatné úzce odborné technikálie... Pro zběžnější seznámení s nimi je nejpodstatnější jeden rozměr týkající se jejich aplikace, který skutečně rozkládá tradiční kartesiánský atomický vesmír a v jeho právní oblasti uskutečňuje podobně radikální revoluci, jakou v jeho fyzikální sféře učinily teorie relativity a kvantová mechanika.

Tato obecní pravidla, která už nemají povahu předpisů, ale „principů“, jsou aplikována vedle tradičních právních předpisů a navíc velice nestandardním způsobem. Výrazně proměňují jejich postavení v právním systému, čímž jeho tradiční atomární a pyramidální strukturu (Kelsen) zčásti rozkopávají. Přesun od formalistického právního předpisu k právnímu principu připomíná přesun od Demokrita k Plótínovi, od materialistického atomismu ke spirituálnímu mysticismu. Od pevné, nedělitelné a nepropustné hmoty k materiálně neuchopitelnějšímu a především propustnějšímu a pronikajícímu „duchu“ či „světlu“. To, co vám může znít příliš esotericky, je dnes už drsnou právní realitou nejen na vyšších stupních soudní soustavy.

Zatímco v klasickém pojetí mohl jeden určitý prostor (množinu případů v rozsahu působnosti) zabírat (být aplikován) jen jeden „právní atom“ (právní norma), v nové neatomické „právní fyzice“ se může na stejných souřadnicích prolínat více „odhmotněných“ normativních právních entit. Tuto proměnu výstižně vyjádřili samotní čeští spirituální kněží - ústavní soudci v Brně, kteří přímo plótínským „emanačním“ slovníkem formulovali v jednom ze známých lisabonských rozhodnutí aplikační povahu tohoto nového revolučního rozměrů v právu. Právní principy (v daném případě práva Evropské unie ve vztahu k českému právnímu řádu), zenovým jazykem Ústavního soudu, „prosvětlují“ právním řádem a tento má být ve všech svých prvcích (právních předpisech) interpretován v jejich smyslu. Óooooooommmmm...

Jestli se už dostavilo duchovní osvícení, nebudu jej kazit dalšími detaily. Právní řád obsahuje i přímo aplikovatelné právní principy (právní zásady) a interpretační principy jsou tak jen jedním jejich druhem. Chtěl jsem ale jen ilustrovat radikálnost změny, kterou právo především v důsledku evropeizace, „zlidskoprávnění“, kterého je ta důležitým nositelem, „konstitucionalizace“ (zavedení ústavního práva a soudnictví) a svého přirozeného vývoje prochází. A to nejen na „ontologické“ úrovni, na které se nám přísně atomární, hierarchicky uspořádaný právní vesmír rozpadá do spirituálnější a hůře uchopitelné volnější struktury, ale v jejím důsledku i v logické rovině.

Na té zase klasickou aristotelskou dvouhodnotovou logiku „buď-anebo“ nahrazuje vícehodnotová logika „i-i“, aplikační výlučnost jednotlivých předpisů v určité oblasti ustupuje před připuštěním současné aplikace více principů na jednu otázku, klasická logika je doplňována pravděpodobnostní „fuzzy logikou“ a pluralita principů aplikovaných na jednotlivý případ se neřeší předběžným vzájemným vylučováním (jako v případě zákonů ústícím ve výběr jednoho z nich), ale jejich společným hodnocením, vzájemným poměřováním a následným převažováním na misce vah, a to v kontextu daného případu (Alexy). Tato „vícehodnotová pravděpodobnostní právní logika“ vyrůstá z fundamentálnější a dá se říct postmoderní filosofické etiky jednoty hodnot (unity of values), podle které různé, i na první pohled kontradiktorní hodnoty (například svoboda a rovnost) vzájemně nesoupeří, ale naopak se doplňují a společně vytvářejí koherentní systém (Dworkin).

A tohle „prosvětlování“ národního právního řádu je navíc i další a snad i nejdůležitější ze způsobů, jakým působí evropské právo na český právní systém. To vedle pro veřejnost nejviditelnějších nařízeních o okurkách a banánech poskytuje i pro ni méně hmatatelné obecnější právní principy, vycházející z filosofie právního státu a ochrany lidských práv, kterými docela nenápadně prosvětluje, provzdušňuje a pokropuje po dlouhém období komunismu vyschlou a zatuchlou domácí právní půdu. Europeizace práva tak nejen posiluje, ale současně i sama využívá fundamentální proměny, probíhající v samotném jádru našeho práva. A k němu tak nepřistupuje jen „tradičně“ ve formě další soustavy hierarchicky naskládaných Demokritových právních atomů, ale přímo jím emanuje jako Plótínovy hypostaze prostřednictvím principů či „idejí“, prozařujících a osmyslujících netečnou právní hmotu.

Abychom se ale na závěr opět vrátili k banánům, kde se nachází podstatné těžiště proměny práva nejen v důsledku jeho evropeizace lze vyjádřit jednou banánovou metaforou, kterou si bruselští úředníci zjevně neuvědomují: „Nejde o to, jak vypadá zvenku, ale jak chutná zevnitř.“ Právní systém nám sice při vnějším pohledu v průběhu jeho evropeizace škaredě nabobtnává, znepřehledňuje se a svojí nejen banánovou náplní často absurdizuje, ale dužina uvnitř je díky pokrokovým soudcům především z vyšších a nadnárodních stupňů soustavy pořád vláčnější, sladší a výživnější, v právně-teoretických pojmech méně formalistická, zaměřena na lidská práva a v důsledku posunu od „zákonnosti“ k „právnosti“ především spravedlivější.

Tak a jděte si dát banán, dokdy ještě jsou, abyste pak vnoučatům mohli povídat, jakým divným ovocem se to krmili jejich předci...

_______________________
* Poznámka: Podle některých právních teoretiků se už v České republice dokonce toto kyvadlo až příliš naklonilo na stranu soudcovské svévole a její vázanost zákony se uvolňuje směrem k opačnému extrému. Tato kritika ale často vychází ještě ze staré „paradigmy“ výlučného postavení zákona v soustavě právních norem a podceňuje regulační roly obecných principů a zásad. Ty taky svazují a usměrňují soudcovské rozhodování, jen proměňují jeho metodiku a přesouvají důraz z formálnosti k racionalitě a spravedlnosti, které si už ze své povahy vyžadují větší autonomii při aplikaci práva a ani nejdou zákonodárcem nalinajkovat dopředu pro všechny možné případy. To, že tím současně kladou i vyšší nároky na vzdělání a znalosti rozhodovacích orgánů, ale dokazuje, že ty nejsou vázány o nic méně než v temných dobách přísného právního formalismu, jen se už tato jejich vázanost vztahuje i k dalším bůžkům - neklaní se tak výhradně zákonu v jeho přísné liteře (legislativci), ale obecnější rozumnosti a společenským představám o spravedlnosti, čímž se před autoritativní poslušností upřednostňuje při rozhodování jeho racionální správnost. Soudce je tak vedle zákona vázán navíc i principy a dalšími obecnějšími regulativy a vyšší soudcovská autonomie v důsledku menšího právního formalismu platí jen ve vztahu k zákonodárci a v ostatních směrech je při dodržení vyšších nároků na vzdělanost a širší odpovědnost rozhodovacích orgánů svazována dalšími okovy. Lze říct, že v dobách, kdy byli soudci vázáni výhradně zákonem a nebyli nuceni zabývat se obecnějšími principy, racionalitou, širším kontextem, spravedlností a v extrémnějších případech i nelidskostí „zákonného bezpráví“ se tito těšili přímo anarchii v porovnání se současností, kdy musí při svém rozhodování konečně brát vedle zákona na zřetel i další ohledy.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy