Kde čerpají narcisti tu suverénnost, díky které v politice vítězí

16. 08. 2019 | 19:19
Přečteno 1801 krát
Po starověkých sofistech si v moderní době především Nietzsche všiml, že pravda není tak zcela objektivní veličina, čekající na své nahlédnutí, ale spíš výsledek mocenských her a i na tomto poznatku vybudoval svůj filosofický "perspektivismus". Na něj navázal Foucault, který se ve své "archeologii vědění" taky nepídil po původních myšlenkách a "nedotčeném poznání", zakopaném někde pod nánosy kulturního vývoje a historicky podmíněných dezinterpretací (to dělá hermeneutika), jak si to mnoho jeho čtenářů myslí a o čem by i název tohoto jeho vlastního "oboru" napovídal, ale spíš "historicko-sociologicky" než filosoficky hledal odpovědi na prastarou paranoidní otázku - cui bono? Tedy ne jaká je pravda, ale kdo ji utváří, kdo má z ní užitek a jakým způsobem ji odůvodňuje a šíří.

Nastolení problému
I když Foucaulta zajímala spíš v každé době specifická vědecká oblast formování správného poznání a společenských procesů jeho obecného uznání, tedy doboví filosofové, vědci, instituce, převládající společenská přesvědčení a obecně "biopolitika" jako soubor technik podmaňování si lidského života pod autoritu tohoto vědění a moci obecně, samotnou psychologií politických vůdců se nezabýval. Přičemž v době prohlubující se "descientifikace" a "postfaktizace" kultury jsou to právě politici, kteří disponují pořád větší mocí manipulovat obecným míněním a mediálním davem. Ponechal nám tak nezodpovězenou otázka, jaký další psychologický, vedle ním analyzovaných sociálních a kulturních mechanismů podmaňování si lidských myslí, umožňuje jedné pokřivené perspektivě dominantního jedince převážit nad ostatními.

Jelikož tato schopnost dominovat vyrůstá z neuvěřitelné suverénnosti, se kterou dovede tento jednotlivec prosazovat svůj iluzorní pohled na svět a vydávat jej za pravdivé vědění, spíš než samotný jeho obsah je to právě ta asertivita a neotřesitelnost přesvědčení, které hypnotizuje velkou část společnosti. Tu si pak, jako v pověsti o krysaři, omámenou hudbou jeho narcistních fabulací odvádí pryč z města, aby ji následně utopil v řece svých fantazií. Kde se tedy bere ta nezdolná energie narcistních manipulací obecným míněním, ve které spočívá samotná jejich magická síla?

I politické protivníky zajímá, kde těží své nevyčerpatelné palivo fabulační perpetuum mobile jménem Trump, Zeman, Klaus, Babiš, Mečiar, Fico, Orbán, Putin nebo v minulosti Hitler či Stalin. Moc, sláva, peníze a pozornost jsou sice velice silné motivy, ale nejsou dostatečně silné na to, aby ze smrtelníka udělali nezničitelného kyborga. Odpověď je jednoduchá a spočívá v podobných příčinách, díky kterým je i turista obtěžkán batohem schopný před medvědem zaběhnout osobní rekord, rodič při zavalení vlastního dítěte nazvednout převrácené auto anebo dva vojáci při smrtelném nebezpečí vytáhnout na kopec dělo, kterým by jinak mělo problém pohnout i deset lidí...

Všichni tito politici nosí hluboko v duši tajemství, které je bezprostředně ohrožuje na životě ve stejné míře, v jaké tak činila nebezpečí v uvedených případech. Jen díky tomu dovedou mobilizovat ty neuvěřitelné síly fabulace a manipulace schopné vsát i celou společnost. A tím tajemstvím je smrtelná hrozba vlastní psychózy. I když šílenost v určité míře ohrožuje všechny lidi (nejvíc pak ty, kteří si jí připouštějí nejméně), dotyčným osobám už tento mentální žralok tak trochu vyčuhuje nad hladinu a sápe se jim po nohách, aby je stáhnul pod vodu.

To, že jsou všichni výše jmenovaní hrdými nositeli narcistní poruchy osobnosti je asi natolik triviální tvrzení, jako že Sparta opět nevyhraje fotbalový titul (respektive neudělá výhodný hráčský transfer). I když povaha této poruchy je obecně známa, její podstata a "protivník", proti kterému bojuje, zůstávají často skryti. Narcistní člověk je ve zkratce někdo, kdo se léčí nesprávným způsobem. Jeho problém se moc neodlišuje od problému všech ostatních, jelikož duševní atrofie se nijak nevymyká z "vesmírného entropického zákona", a i když je nepříjemná, je přirozenou součástí života a není tedy ničím, za co by se měl člověk stydět. Jenže místo účinných léčiv, které naše kultura pro ni vytvořila především ve formě vztahů, vzdělání a práce, chodí tyto osoby za magickými šarlatány, kteří by sílou myšlenky, zhmotněním představy, sílou vůle, mobilizací energie a zkrátka urputným zavřením očí, točením špagátku kolem hlavy a odříkáváním nesmyslných souhlásek léčili nejen rakovinu, ale nejlépe celou společnost a i světový mír.

"Filosofická" charakteristika narcismu (psychologické vymezení naleznete v DSM-5)
Jelikož možné filosofické vymezení heideggerovského ražení typu „narcistní člověk se vyznačuje neautentickým bytím, existencí vyvrženou mimo sebe do rozptýlenosti ve své předmětnosti“ by asi nikomu moc neřeklo, bylo by lepší jen na obecnější rovině vyabstrahovat podstatu této poruchy. Ve vztahu k vlastní osobě narcismus nedefinuje sebeláska, jak se mu běžně rozumí, ale v první řadě sebeklam (a ten spíš v důsledku sebenenávisti) - život mimo realitu v iluzorních představách, vyfabulovaných obrazech zaměňujících skutečnost (nebo i její ještě neuskutečněné možnosti) za fantazii. Jedná se o snový únik před světem, vyznačující se posedlostí obrazy, ne výlučně o sobě samém a nevyhnutelně pozitivními. Tedy taková extrémní forma reflexivity, zcela nahrazující původní zdroj jeho kognitivním odrazem.

A ve vztahu k druhým se při bližším pohledu tato porucha tak zcela nevyznačuje sebestředností, jak to uvádí DSM-5, ale ta zvnějšku nejviditelnější nutkavá narcistní potřeba být vždy středem pozornosti vyplývá spíš z nutnosti neustále maskovat skutečnou povahu fabulátora a odvádět od ní pozornost vnucováním falešných obrazů druhým, jelikož v nekontrolované prázdné chvilce by se ti náhodou mohli začít dívat na věci vlastním pohledem (jako když si člověk v klidu najednou uvědomuje nové skutečnosti, v paměti vybavuje další vzpomínky a v myšlenkách nachází jiné vztahy, než v době kdy byl bezprostředně zahlcen dojmy a intenzivně masírován těmi správními vjemy). A spíš než o sebestřednost se tak jedná o "odsebeodstředivost" neboli "iluzostřednost", jakou známe u kouzelníků - podobnost odkrývající podstatu narcistního chování, které je takovou behaviorální projekcí výše uvedené neustálé narcisistické fabulační kognitivní činnosti. A i když jejím obsahem jsou i konkrétní "omfalitické sebeiluze", jejich sociální přehrávání je nedělá o nic reálnějšími odhalováním skutečné osobnosti, kterou dál vytlačují mimo percepční práh a tak jen slouží dalšímu pokřivování vnímání.

Někdo by mohl namítnout, že kupříkladu Putin je přece introvert stranící se přílišné pozornosti, na druhou stranu ale ovládá mnohem účinnější manipulativní metody i se státní a mediální propagandistickou mašinerií, umožňující mu v klidu si užívat soukromý život po boku hadí ženy a navíc je obecně známé, že jeho osobním "mimetickým vzorem", který se v pořád větší míře snaží imitovat, je car Petr Veliký, což mluví za vše. A když už jsme u té aristokracie, tu Hegel "definoval" stejnými dvěma charakteristikami, výše přiřčenými narcistům. I když je docela známé, že v rámci svého idealismu („svět jako idea“ je pochopitelnější při doplnění slovy "sociální svět") našel podstatu vztahu pána a raba v prostém psychologickém uznání postavení pána rabem (čímž správně předpověděl, že pán bude mít potřebu alespoň do jisté míry "zlidštit" raba minimálně za tím účelem, aby jeho uznání mělo pro něj nějaký význam a bylo účinné - jelikož tedy věc není schopna uznat, je sociální nerovnost podmíněná alespoň bazální úrovní rovnosti), už méně se ví, že toto uznání samotné spočívá podle Hegela ve dvou konkrétních kognitivních operacích, a to (1.) vnímat dotyčného (2.) v podobě, v jaké se ten chce jevit (posedlost vlastním obrazem je posedlostí vědomím druhého, ve kterém se ten odráží). A to jsou jen jinými slovy vyjádřené dvě výše uvedené základní potřeby narcistní osobnosti, z nichž neposkytnutí jen jedné způsobí jak zneuznání a tedy zvržení panství, účinnost čehož ve formě taktiky nenásilného odporu názorně předvedl Gándhí v Indii, tak i běžný narcisistický hněv (co nám současně poskytuje diagnostickou metodu pro odhalení narcisistické poruchy osobnosti, kterou si doporučuji rovnou i vyzkoušet ve vlastním okolí, samozřejmě při dodržení bezpečné vzdálenosti a dalších ochranných opatření).

Dynamika poruchy
Příčiny těchto u všech lidí přítomných narcistních (respektive kouzelnických či panských) tendencí jsou různé, převážně se jedná o běžnou nedostatečnost, politicky relevantní jsou ale jejich psychologické následky, pro které, jak píše Erich Fromm v knize Lidské srdce, ztrácí narcisistická osobnost vztah ke světu, v čehož důsledku je ovládána pocity osamocenosti a strachu. Ty je pak nucena kompenzovat narcistním sebepřeceňováním založeným na pokřiveném vnímání sebe a světa (což jsou od sebe neoddělitelné a vzájemně se podmiňující oblasti). Narcistní osoba navíc v určité fázi "hojení" své nedostatečnosti snovým fantazírováním nevědomě překročí Rubikon, za kterým se už zcela vzdává možností léčit skutečné příčiny ve vnějším světě či u sebe samé. Začíná se uzavírat do myšlenkového kosmu vlastních fabulací, na kterých začne být existenčně závislá a mimo kterých se už pro ní nenachází realita, kterou by mohla v zájmu vlastního uzdravení přetvářet, ale už jen psychóza.

Jelikož si je jejím obklopováním svého fantasijního vězení tato osoba intuitivně vědoma, boj o zachování nově vybudovaného snového životního milieu se proměňuje v boj proti vlastnímu šílenství. A z uvedeného důvodu, že to je obdobou psychické, osobnostní a sociální smrti, se boj o udržení iluzorních představ a obrazů následně stává existenčním bojem o samotné přežití, se všemi důsledky, který ten sebou nese. To vysvětluje neuvěřitelnou urputnost, energičnost a suverénnost osob s narcistní poruchou osobnosti, kterými se vyznačuje prosazování jejich představ ve společnosti, pro jehož intenzitu je pro "nenarcistního" (ale abychom příliš nelichotili taky ne moc imaginativního a přemýšlivého) běžného člověka téměř nepředstavitelné, že by mohly být jen výplodem fantazie.

Síla přesvědčivosti autoritářských vůdců a jejich klonů rozesetých napříč celou společností (kdo jsme i víc takových neměli ve školní třídě, vedlejší kanceláři nebo i mezi sourozenci...), která by dovedla energeticky nahradit odstavované německé jaderné reaktory mnohem účinněji než větrná energie, tak nevyplývá ze skutečnosti, že svým iluzím sami věří, ale z toho, že nemají na výběr jim nevěřit a konají tak s pistolí u hlavy. Při konfrontaci s kritikou nebo jen prostém ohrožení jejich "cuckoo-landu" je tak zachvacuje pověstně destruktivní narcisistický hněv právě pro tento náboj "existenční hrozby", pro kterou cítí absolutní životní ohrožení.

To vysvětluje i skutečnost, že jejich politika je politikou existenčního přežití a i jen banální oblasti života a společnosti umí transformovat do bojiště na život a na smrt, ideálně v přímo kmenovém sjednocení proti vnějšímu nepříteli. To je i případ současné identitární politiky, která tak ne náhodou kvete právě v přehnaně reflexivní a "postfaktické" době. A při této "život ohrožující" konfrontaci s realitou - odlišným pohledem jiného člověka způsobené extrémní formě kognitivní disonance, zůstávají narcistní osobě v případě, že si už uzavřela cestu ke tvořivému přetváření skutečnosti (okolního světa a především samého sebe), na výběr snad již jen poslední tři možnosti.

Narcistní životní strategie
Nejjednodušeji (ale i nejrizikověji) se může prostou agresivní destrukcí druhého zbavit jeho odlišného a reálnějšího pohledu (sem patří i případ následné pomsty, jako když Zeman nebo Klaus podkopávají a destruují bývalé vlastní politické strany, které je odvrhly). Snaha zničit druhého bývá iracionální, zaslepuje i samotného jejího nositele a pokřivuje jeho vnímání, maskuje se různými racionalizacemi i morální povahy a nezastavuje se ani před vlastním bratrem, jelikož i když to Sartre myslel trochu jinak, peklo jsou ti druzí... V případě zbabělejšího narcise pak ústí hněv jen do dehumanizování druhého v představách a řeči (vyloučení z lidského rodu odebírá "pravomoc soudit" a tak odzbrojuje kritiku), jelikož to ale v konečném důsledku taky vede k agresi (což, mimochodem, představuje to tajemné pojítko mezi narcismem a sadismem, který je tak často "jen" jeho vedlejším nezamýšleným důsledkem), vyjde to nastejno.

Bez použití násilí se pokračováním jízdy v zaběhaných kolejích dovede narcistní osoba před již dobře známou přicházející depresí z rozpadu fiktivní identity bránit dalším prohlubováním svého narcismu ještě silnějším opevňováním snových hradeb. Tedy ještě pokročilejším pádem do nemoci, a to až do míry ústící v psychózu - úplným únikem z reality. Jelikož ta je ale onou zmiňovanou šíleností, jejíž blízkost ohrožená osoba tuší a před kterou se brání, upřednostní poslední možnost, která jí ještě zůstává. A tou je prostřednictvím manipulace druhými lidmi, nejlépe jejich celými skupinami, vyřešit rozpor mezi svým iluzorním vnímáním a realitou zdánlivě a jen dočasně tím, že vnutí společnosti vlastní narcistní představy.

Zdá se sice, že po zániku šancí přetvářet samotnou skutečnost zůstává už jen možnost zavrtat před ní hlavu do písku a zničit všechny, kdo by ji chtěli odtud vyhrabat, na zdánlivé štěstí všech narcisů má podstata skutečnosti jednu specifickou vlastnost, o které tuší jen kritičtější část obyvatelstva a lépe poznají ti, kteří se jí profesionálně zabývají - sociální vědci, umělci a politický, mediální či marketingoví manipulátoři. A tou je ta, že není tak zcela skutečná, jak se zdá, ale jako společensky podmíněná má povahu obecně sdílených představ, takových "univerzálních fantazií", které jsou výsledkem vzájemného skupinového předávání nebo dokonce i společné dohody.

A tato pro všechny jednotlivce osvobozující podstata sociální skutečnosti poskytuje narcistům novou příležitost ochránit své vzdušné zámky před barbary, stojícími pod jejich branami, pozváním jejich hord dovnitř. A navíc s pomocí jejich zmanipulovaného přesvědčení ještě zpevnit jejich hradby, a tak nakonec, bez potřeby proměnit hrozivý vnější svět v jeho podstatě, ovládnout jej na úrovni jeho obecně přijímané reflexe.

Závěr
A jelikož se, jak jsme viděli, v případě bránění iluzorní pevnosti jedná o existenční boj o přežití, je nutné přesvědčit druhé lidi za každou cenu, navzdory všem možným překážkám a s vypětím všech sil, a to i těch jejich skrytých kapacit, které se člověku otevírají jen v situacích bezprostředního životního ohrožení. A tak se z politického marketingu stává nejurputnější forma boje jednotlivce o přežití, která dovede mobilizovat tak rozsáhlé duševní zdroje, před jejichž sílou a naléhavostí je běžná psychika člověka, i ta kolektivní, zcela bezbranná, především když se tak děje s asistencí masových médií.

Díky nim se pak může tímto způsobem stát i celá společnost obětí pomýleného boje jedince proti vlastní psychóze, v němž mu její potlesk pomáhá samozřejmě jen zdánlivě. A to je i důvodem, proč jsou totalitní režimy víc než vnějším chováním posedlé myšlením a cítěním svých poddaných ("mentální diktát" je například starověkému otrokářství či raně středověkému nevolnictví zcela cizí), což je ale vzhledem k soukromější a intimnější povaze duševních procesů pro jednotlivce mnohem destruktivnější, než kontrola veřejně pozorovatelného chování, na které se zaměřovaly dřívější formy autoritářství.

Člověk pak přemýšlí, jestli před válkou a diktaturou víc než neustálý 3-5procentní hospodářský růst neochrání zainvestovat nějakých pár setin procenta HDP do psychologické osvěty a psychiatrické péče (samozřejmě ve spojení s absolutně nevyhnutelným filosofickým vzděláním, toť nejlepším lékem na manipulaci). A na "kulturní frontě" by zase docela pomohlo, kdyby společnost přestala aprobovat či dokonce podporovat narcismus, klanět se jeho nositelům a nazvala kulty falešného sebevědomí, asertivity a suverénnosti, tedy obyčejného fantazírování, agresivity a hlouposti, těmi správními jmény, nemluvě již o pořád rozšířených etnických formách třídní ideologie, které jen kolektivním narcismem maskují ten individuální. Nejsou totiž natolik nevinné jak se zdají být a jelikož by byl hřích nezakončit text nějakým klišé, tak jak jsme viděli, po překročení určité hranice už téměř není návratu...

Proč si nevzít příklad ze 79leté předsedkyně Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosi, která se nejrázněji postavila Trumpově posedlosti zdí, jelikož po výchově pěti dětí velice dobře ví, že narcisistickému hněvu se neustupuje ani o píď, čím nepomáháme jen sobě, ale především malému narkomanovi postupně propadajícímu nevyléčitelné závislosti na sebeiluzích. A jestliže se v příštích volbách potvrdí pokračující pokles preferencí některých středoevropských a jednoho amerického politika, vzhledem ke kritickému stavu jejich poruchy by měla již teď dotyčná psychiatrická oddělení připravovat volná lůžka pro výjimečně pokročilé případy této mentální narkomanie.

Věnováno bratrovi - snad najdeš cestu zpátky, možná ještě není pozdě (tak nakonec se přece povedlo zakončit s klišé)...
________________________
Doplňující kazuistika (i když se v kulturnějších kruzích ohrnuje nad Hollywoodem nos, ve skutečnosti tím, že umožňuje vytvářet si fiktivní světy "nanečisto", poskytuje společensky velice prospěšný bezpečnostní odvodový ventil pro osoby s narcistní poruchou osobnosti, z nichž mnohé by jinak skončili v politice) - Steven Seagal, mistr bojových umění, herec, scénárista a hudebník (autor alba Písničky z Křišťálové jeskyně), kterému před třemi lety udělil osobně ruské občanství samotný jeho politický idol, prezident Putin (asi v rámci programu zničení Spojených států ukradením jejich největších talentů). Podle svých vlastních slov ve svém životě radil a trénoval agenty CIA, s pomocí americké mafie (prý je sám italského původu) bojoval s japonskou Yakuzou, je popředním světovým odborníkem na starověké meče, učil se bojovému umění přímo u zakladatele aikida (který umřel, když byl Seagal náctiletý), mluví čtyřmi jazyky (ale skromně používá jen angličtinu) a snad ani nepřekvapí, že je obdařený léčitelskými schopnostmi. Ve filmu se nespoléhá jen na svůj zevnějšek, ale herecké umění staví na Stanislavského metodě (jak sám prozradil, „tajemství nespočívá v tom hrát, ale být“) a doufá, že bude známý i jako veliký herec a navíc i spisovatel, nejen jako sexsymbol. To, že již naplnil i tu poslední ambici, dosvědčí producent jednoho z jeho akčních filmů, který jej jednou našel v jeho hereckém přívěsu brečet nad, podle Seagala, tím nejfantastičtějším scénářem, jaký kdy četl. Na otázku, kdo jej napsal, odpověděl herec dojatě: „Já“. A to, že šílené myšlení vede dříve či později i k šíleným činům, předvedl sám ve své televizní reality show, ve které si hrál na šerifa a v jednom jejím díle se i v rámci svých aktivit na ochranu zvířat účastnil policejního přepadení obydlí podezřelého organizátora kohoutích zápasů. Se třiceti ozbrojenci včetně elitní jednotky policejního nasazení SWAT a robotem vyzbrojeným výbušninami prorazil Seagal obrněným tankem, který jej nechali řídit, zeď domu podezřelého a při přepadu omylem zabil 115 kuřat a štěňátko jeho dětí, jejichž životy asi taky ohrozil. A tak nám tento alfa-narcis názorně demonstroval, že i jen nevinné lži si nakonec vyžádají nevinné oběti (fráze jakoby vypadla ze Seagalova filmu, opravdu už ale definitivní závěr, víc klišé v záloze nemám)...

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy