Čína importovala učení „Hitlerova filosofa“, 1/3 (Expozice)

22. 02. 2020 | 11:25
Přečteno 1836 krát
Každý, kdo někdy pěstoval houby, mohl na vlastní oči vidět, že ty nerostou nad zemí, ale především pod zemí. První týden nebo dva houbovitá síťovina připomínající polystyren postupně a pořád hustěji prorůstá vlhký půdní substrát, aby nakonec podhoubí za jeden až dva dny či dokonce jen několik hodin vychrlilo nad zem kloboučky, které pak omylem považujeme za „samotnou věc“. Podobně i současné čínské převýchovné internační tábory, orwellovský systém špehování či projevy imperiálních choutek nevyrašily zničehonic, ale v průběhu krátké chvíle vyklíčily z již déle se formujícího ideologického půdního substrátu, který už mnoho let důkladně prorůstá myšlenkami „dvorního juristy Třetí říše“ Carla Schmitta (1888-1985).

1. část: Schmittova cesta z Německa do Číny

Na úvod je nutno uklidnit nejúzkostnější alarmisty před hrozbou, že nám „za humny“ rychle vyrůstá nová Třetí říše. Tu dovede ze dne na den vybudovat jen západní modernita, která je jediná schopná čistě na základě pojmového myšlení, rozvinutého do logicky koherentního systému, rozpracovat teoretický model a až následně do něj napasovat vnější skutečnost a sociální svět na něm zcela přebudovat (což je navíc podmíněno i moderním vědomím „slabší reálnosti reality“, tedy vykonstruovanosti, relativnosti či dokonce smyšlenosti toho, co jsme považovali za dané, objektivní či existující ve vnějším světě). Metafyzika západního myšlení je tak tomu původnímu čínskému pořád cizí a pod „ideologickým dovozem“ se myslí spíš přejímání jednotlivých konceptů, teorií, ideových vlivů, způsobu myšlení či přibližného politického směrování, než přímá a úplná myšlenková transplantace. Ty sice, jak i uvidíme, taky dovedou zcela ovládnout mysl hostitele a nemusí být v konečném důsledku o nic méně nebezpečné, jen jejich případné politické následky nevyrostou „hurá-systémem“ evropských idealistických budovatelů totalitárních režimů, ale organičtějším, přirozenějším a do veliké míry i nezamýšleným vývojem...

Schmitt kdo?
To ale, že Čína už déle nevykrádá jen západní technologické know-how, ale i to pravicově autoritářské (konzumace Marxe hlad po evropských totalitárních ideologiích nenasytila, ale zjevně ještě prohloubila), si jasně všimli především na Hongkongské univerzitě (Ryan Mitchell) či ve výzkumném Australian Centre on China in the World při Australské národní univerzitě (Michael Clarke), jehož hostující právní teoretička Flora Sapio (původně z univerzity v Hongkongu), z právně-filosofického hlediska se dlouhodobě zabývající čínským právním systémem, prokázala v eseji Carl Schmitt in China, publikovaném v roce 2015, přejímání Schmittovy politické a právní teorie čínskou akademickou obcí a jejím prostřednictvím pak i samotným režimem. Ptáte se, kdo je Carl Schmitt?

Zatímco levicového Marxe zná každý snad i proto, že mnozí komunisti, rozšiřující jeho učení, pocházeli ze vzdělaných tříd (a například Gustáv Husák byl možná největší knihomol v Bratislavě, i když to z jeho projevů nebylo moc znát), extrémní pravice obecně tolik nečte a často tak sama nezná jednoho ze svých hlavních ideových otců a „Hitlerova filosofa“ minimálně v právně-teoretické a politologické oblasti především v období budování jeho autoritářské moci v první polovině třicátých let. Aby se ale Číňané moc neurazili, že jsme od nich odbočili na příliš dlouho, tak teorii Schmittova autoritářského etno-nacionalismu pro připomenutí jen v kostce...

Na podmiňování demokracie již dopředu existující společenskou homogenitou, jejíž identita vychází ze stavění politiky na rozdělení lidí na přátele a nepřátele (zatímco pro liberály je konflikt důsledkem disfunkčnosti jednotlivce, podle Schmitta jej naopak sociálně a lidsky vytváří), zakládal tento právní teoretik permanentní vytváření pocitu ohrožení a krizového stavu, vyžadujícího silného vůdce schopného vypořádat se s nebezpečími. V důsledku toho ten podle něj nemůže být omezován právními mantinely, což ústí v nutnost vytvořit suveréna nadřazeného právu a odvozujícího svojí suverénní moc z jeho schopnosti právo suspendovat ve „výjimečném stavu“ (Ausnahmezustand), vyjímajícího člověka zpod ochrany práva - v extrémních případech pak až do postavení římskoprávního „Homo sacer“ (vyloučeného člověka, kterého může každý beztrestně zabít).

Toto nadřazené postavení politické vůle vládce nad vším právem a práva nad jednotlivcem má kořeny v hlubší Schmittově „politické teologii“ a vychází z konceptu Boží vůle, konkrétně zásahu její vyšší moci (tj. zázraku, v právní analogii suspenze práva ve „výjimečném stavu“). V teologii pak Schmitt nachází původ jak všech politických konceptů, tak i samotného státu, jen jehož téměř posvátní postavení, inspirované biblickým konceptem „katechonu“ (tj. moci zadržující nástup Antikrista), je schopno zadržet chaos a zmatek a tak zajistit mír a prosperitu. Jeho ústřední argumentační metodou, vycházející z předpokladu meziskupinového antagonismu, je „důkaz z nutnosti“ (ne v logickém smyslu), podle kterého dostatečná příčina (skupinové přežití založené na ochraně identity a zachování pořádku) ospravedlňuje použití každého nutného prostředku, respektive počtu mrtvých. A zatímco v liberálním pojetí se společnost skládá z plurality autonomních interagujících oblastí (ekonomika, kultura, náboženství...), Schmitt vychází z priority společenského celku, kterému se má vše podřídit (více o Schmittově politologii najdete zde a shrnutí jeho právní filosofie zase tady).

Čína co?
Sám Schmitt si tedy na nic nehraje a vše, z čeho bývají podezíraní současní přívrženci populistické a identitární politiky (především z agresivně xenofobního a autoritářského etno-nacionalismu až náboženské povahy) on bez okolků teoreticky omlouvá a otevřeně prosazuje. Jak se ale již téměř století staré krajně pravicové evropské myšlenky slučují s asijským režimem nahrazujícím maoistický komunismus státním kapitalismem, který navíc na rozdíl od upadajícího meziválečného Německa prochází nepřetržitým obdobím hospodářského rozmachu a ke kterému si i Evropská unie v průběhu své dluhové krize chodí žádat o ekonomickou pomoc? I když se imperialističtější a autoritářštější politikou téměř zákonitě vyznačují hlavně probouzející se velmoci (a to především po delším období úpadku a „ponížení“), v tomto případě byl významným spouštěčem nástup Si Ťin-pchinga k moci na přelomu let 2012 a 2013 a odstranění omezení prezidentského funkčního období a posílení jeho pravomocí před dvěma lety. Těmito politickými událostmi se ale jen naplno projevila hlubší a důkladná intelektuální transformace, která skrytě před pohledem Západu probíhala přibližně od přelomu tisíciletí.

Bezprecedentním hospodářským rozmachem a podbízivostí okolního světa probuzený velmocenský apetit tak ve spojení se Si Ťin-pchingovým zpochybněním dlouholetého komunistického konsensu dělby politické moci (především kolektivního vůdcovství, ve kterém byl tzv. „paramount leader“ spojující nejvyšší funkci ve straně, státě i armádě chápán jen jako „první mezi rovnými“, silněji hierarchickým principem, navenek se projevujícím opatrným budováním kultu všemocného lidového prezidenta „Big Daddy Xi“) a zažitých mechanismů následnictví v nejvyšších mocenských funkcích vytvořily vhodné prostředí pro vyklíčení Schmittových myšlenek, o jejichž zasazení se již déle intenzivně starala snaživá a režimem usměrňovaná akademická obec. A Flora Sapio s Ryanem Mitchellem nám umožňují nahlédnout právě pod pokličku tohoto akademického hrnce, ve kterém se v Číně vaří zítřejší ideologie „komunistického“ režimu...

Nemá smysl uvádět nic neříkající čínská jména (i když třem konkrétním postavám se alespoň zkratkovitě nevyhneme), ale víc popředních čínských akademiků začalo v novém tisíciletí v Carlovi Schmittovi nacházet vhodný teoretický nástroj legitimizace vlády jedné strany. Jejich práce byla navíc, na rozdíl od akademické činnosti v jiných humanitních oblastech, protežována režimní cenzurou, která poskytnutím badatelské a publikační svobody dopomohla těmto akademikům k prominentnímu postavení. V Číně krom toho nehrozila Schmittovy veřejná diskreditace z důvodu jeho spojení s nacistickým režimem, jelikož, jak uvádí Sapio, dokonce i sám Adolf Hitler se v post-maoistické Číně těšil nezpochybnitelné popularitě. V tak geograficky rozsáhlé a sociálně rozmanité zemi je totiž schopnost udržet národní jednotu a pořádek mnohem oceňovanější než lidsko-právní a ústavní ohledy.

A Čína Schmitta proč?
I když obecné příčiny akademické přízně, které se Schmitt v Číně poslední léta těší, se tak nabízejí samy, uvedenou právní filosofku zajímaly konkrétnější a skrytější důvody jeho popularity mezi popředními čínskými akademiky. Ti například ještě přednedávnem záhadně zcela opomíjeli Schmittův koncept sfér vlivu „Grossraum“, který se přímo nabízí posloužit čínským zahraničněpolitickým ambicím v blízkých oblastech Asie či Pacifiku a pravděpodobně z politických důvodů si vybírají vnitropolitické motivy. To by napovídalo využívání Schmittova učení spíš za účelem ideologické legitimizace budování autoritářského politického systému a velmocenské expanze pak asi až v jeho důsledku.

V první řade nachází Flora Sapio některé společné ústřední prvky přítomné jak ve Schmittově teorii, tak i čínské historii a intelektuálním životě, které pravděpodobně vytvářejí „metafyzické“ podmínky čínské otevřenosti pro jeho myšlení. V čínských duchovních dějinách je především přítomen sen o bohatství a moci, které „čínská duše“, obdařená specifickou národní esencí, dovede dosáhnout podobným způsobem, jakým se i lidská duše umí povznést do nebe, tedy kultivací a očištěním se od „znečišťujících vlivů“. Ty vidělo reformní hnutí sedmdesátých a osmdesátých let především v čínském tradicionalismu a feudalismu a dokonce i prozápadní intelektuálové hledali v západní kultuře jen příležitost pro obnovu čisté a skutečné čínské přirozenosti. A ve stejném myšlenkovém rámci, tedy jako „očištění“ od těchto liberálních reformátorů, byl následně interpretován i Pekingský masakr, k čemuž dopomohl i hospodářský rozmach, který jej následoval (tedy ve smyslu uvedeného materiálního a mocenského „povznesení po očistě“).

Hledání vlastní identity a řádu, na jejichž základě je pak společnost schopna dojít k míru a prosperitě, se tak, podobně jako ve Schmittově myšlení, uskutečňuje v negativním vymezování se k něčemu vnějšímu či „znečištěnému“, boj proti čemuž má pak sám o sobě pozitivní „sociálně-konstitutivní“ funkci. A i když mu Schmitt, na rozdíl od čínské tradice, rozumí personifikovaně v podobě společného nepřítele, je jasné, že v praktické politice se i jeho neurčitější čínské vnímání nakonec zosobňuje do vnitřních či vnějších nepřátel, což prokazují i nedávné čínské dějiny. Někdo by sice mohl říct, že každá společnost je založena na vylučování, ne v každé je to ale tak explicitně vyjádřeno a navíc vyzdvihováno do pozice ústřední či dokonce i výlučné metody formování společnosti, jak se to děje v těchto dvou myšlenkových systémech.

Vedle již existujících kulturních předpokladů je podle Sapio dalším, teď už konkrétnějším důvodem čínské recepce Schmittova učení překladatelská, komentátorská a propagátorská práce teologa Liu Xiaofenga (přepis čínských jmen akademiků bude anglický). Jelikož ten si rozvoj evropského nacionalismu jako příčiny rozmachu Západu spojoval právě se západním křesťanstvím, dal si za cíl abstrahovat jeho myšlení od civilizačního a církevního kontextu a „zvědečtěné“ jej pak aplikovat při modernizaci Číny. Zpřístupněním křesťanské teologie v Číně ale nezamyšleně umožnil čínsko-křesťanský mezikulturní dialog a v jeho rámci i obecnější duchovní interakci mezi Čínou a Západem, v rámci které díky jejím teologickým kořenům a uvedeným kulturním podobnostem rychle došlo k myšlenkovému přejímání právě Carla Schmitta. To se tak jeví být spíš výsledkem nahodilejších historických okolností, než přímé ideologicky účelové politické snahy režimu nalézt silnější teoretický legitimizační rámec a ve smyslu úvodního varování před přílišným připisování účelového koncepčního myšlení moderního Západu čínským protějškům tak i v tomto případě přišlo spíš jen „slepé kuře k zrnu“...

Liu Xiaofeng následně našel ve Schmittovi bezednou truhlici „intelektuálních pokladů“, které mohl navíc díky přízni se Schmittovou kritikou liberální demokracie sympatizující čínské cenzury, na rozdíl od svých akademických kolegů, téměř zcela svobodně nasávat, vykládat a dál šířit. Na rozdíl od západního liberálně-demokratického myšlení tak v devadesátých letech dostalo zelenou právě to pravicově autoritářské a stalo se jedním z hlavních myšlenkových kanálů tekoucích ze západu na východ. S na maoismu vychovanými čínskými intelektuály následně silně rezonovalo jak Schmittovo založení politiky na rozdělení lidí na přátele a nepřátele, kteří si z důvodu své odlišnosti ve vzájemném boji potvrzují vlastní identitu, tak i jeho z něj vycházející kritika parlamentní demokracie a obhajování nutnosti „výjimečného stavu“ a téměř posvátného postavení suveréna.

Komunističtí akademici dokonce našli ve Schmittovi i rozměr třídního boje, jelikož liberálně-demokratické ignorování potřeby rozlišovat nepřátele od přátel podle nich otevírá riziko ovládnutí státu bohatými jednotlivci a jejich skupinami. A nakonec i již uvedená náročnost udržení jednoty a řádu v tak rozsáhlé zemi učinila ze Schmittova „decisionistického“ pojetí suveréna nadřazeného právu pro čínská specifika přímo stvořenou politickou a právní teorii. A jako „lidově demokratická republika“ si Čína zamilovala i Schmittovo oddělení liberalismu od demokracie, jejíž následné předefinování ve smyslu „substantivní rovnosti“ (sociální homogenity) vylučuje možnost nedemokratického vztahu mezi ovládanými a vladařem, jehož vůle musí z důvodu jejich identičnosti automaticky odrážet i vůli lidu, která se tím pádem ani nepotřebuje projevovat ve svobodných volbách. A kdyby si tak Carl Schmitt se svojí teorií „demokratické diktatury“ danou shodou okolností sám nenašel cestu do čínského akademického prostředí, to by si lepší koncepci samo asi ani nedovedlo vymyslet...
___________________________
Čínská právně-filosofická tragédie v prvních třech dějstvích bude druhou (kolize) a třetí částí (krize) pokračovat za pár dní, čtvrtou a pátou část (peripetii a katastrofu) pak ještě jen napíše sama Čína a v budoucnu je najdete ve zpravodajství Aktuálně.cz

Blogeři abecedně

A Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kňapová Kateřina · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít O Obluk Karel · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy