Průzkumy, strašák prezidentské volby
V posledních týdnech jsem nepotkal snad nikoho, kdo by si byl svou prezidentskou volbou jistý. Kdyby byl Karel Schwarzenberg o deset let mladší, slýchám… Kdyby tak kandidovala ještě nějaká další žena… Nebo: kdyby se aspoň levice silněji postavila za Jiřího Dienstbiera…
Před časem jsem se tu ptal, zda můžeme věřit prezidentským průzkumům. Víme to skoro všichni, nemůžeme. Jednak rozdílné způsoby měření generují rozdílné výsledky, jednak žádný, byť sebelíp metodologicky připravený průzkum, nenasimuluje stejné podmínky, jaké má člověk za volební plentou. A to tím spíše, když volíme prezidenta přímo poprvé.
Strach z toho, že nakonec v druhém kole zbydou Miloš Zeman a Jan Fischer, lze vycítit jak v hospodách, tak i na sítích nebo v intelektuálních klubech. Otázkou je, zda nejde o strach zbytečný. Společnost k němu dotlačily průzkumy, o jejichž přesnosti přece pochybujeme všichni. V reakci na první komentář o průzkumech mi napsal politolog z Univerzity Karlovy, docent Milan Znoj:
„Jakási „výzkumná nejistota“ je svým způsobem pochopitelná, neboť přímá prezidentská volba je novinkou se vším všudy - nejen pro občany, média a výzkumné agentury, ale také, jak jsme viděli, pro ministerské úředníky, jejichž matematická kreativita překvapila i Nejvyšší správní soud. Méně přijatelné ale je, že se na základě výzkumů šíří veřejností přesvědčení, že už je rozhodnuto, že v prezidentské volbě proti sobě stojí pouze Jan Fischer a Miloš Zeman a ostatní jsou jen do počtu.“
Nyní na podobnou obavu reaguje i komentátor a bloger Aktuálně.cz Jan Urban: píše dopis Jiřímu Dienstbierovi, Táně Fischerové, Vladimíru Franzovi, Zuzaně Roithové, Karlu Schwarzenbergovi, Přemyslu Sobotkovi (a Vladimíru Dlouhému, kdyby byl přece jen vrácen do hry), v němž je vyzývá ke „státnické statečnosti“:
„Buď se dohodněte mezi sebou a všichni či aspoň někteří odstupte ve prospěch jednoho z vás. Z hlediska budoucnosti této země je méně podstatné, jestli ten jeden bude spíše zleva nebo zprava. Podstatné je pouze to, aby mohl sjednotit hlasy, postoupit a vyhrát.“
Slovo do pranice, i když mně se zdá, že již citovaný docent Znoj má pravdu, když píše, že „se odstupy mezi kandidáty neustále mění, takže dosud není jasné, kdo vyhraje v prvním kole, kdo bude druhý, kdo třetí atd.“ Rozdíly ve výsledcích jednotlivých výzkumných agentur dávají podle něj za pravdu „zdravému rozumu lidí, kteří vědí, že prezidentská volba je důležitá, že její výsledek mají ve svých rukou a že ještě zdaleka není nic rozhodnuto“.
Snad je v tom i jistý idealismus, ale také bych voliče nepodceňoval. Přece se nenechají v historicky první přímé volbě zahnat do kouta průběžnými výsledky průzkumů. Nakonec, nedělají to ani v jiných volbách. Že?
Před časem jsem se tu ptal, zda můžeme věřit prezidentským průzkumům. Víme to skoro všichni, nemůžeme. Jednak rozdílné způsoby měření generují rozdílné výsledky, jednak žádný, byť sebelíp metodologicky připravený průzkum, nenasimuluje stejné podmínky, jaké má člověk za volební plentou. A to tím spíše, když volíme prezidenta přímo poprvé.
Strach z toho, že nakonec v druhém kole zbydou Miloš Zeman a Jan Fischer, lze vycítit jak v hospodách, tak i na sítích nebo v intelektuálních klubech. Otázkou je, zda nejde o strach zbytečný. Společnost k němu dotlačily průzkumy, o jejichž přesnosti přece pochybujeme všichni. V reakci na první komentář o průzkumech mi napsal politolog z Univerzity Karlovy, docent Milan Znoj:
„Jakási „výzkumná nejistota“ je svým způsobem pochopitelná, neboť přímá prezidentská volba je novinkou se vším všudy - nejen pro občany, média a výzkumné agentury, ale také, jak jsme viděli, pro ministerské úředníky, jejichž matematická kreativita překvapila i Nejvyšší správní soud. Méně přijatelné ale je, že se na základě výzkumů šíří veřejností přesvědčení, že už je rozhodnuto, že v prezidentské volbě proti sobě stojí pouze Jan Fischer a Miloš Zeman a ostatní jsou jen do počtu.“
Nyní na podobnou obavu reaguje i komentátor a bloger Aktuálně.cz Jan Urban: píše dopis Jiřímu Dienstbierovi, Táně Fischerové, Vladimíru Franzovi, Zuzaně Roithové, Karlu Schwarzenbergovi, Přemyslu Sobotkovi (a Vladimíru Dlouhému, kdyby byl přece jen vrácen do hry), v němž je vyzývá ke „státnické statečnosti“:
„Buď se dohodněte mezi sebou a všichni či aspoň někteří odstupte ve prospěch jednoho z vás. Z hlediska budoucnosti této země je méně podstatné, jestli ten jeden bude spíše zleva nebo zprava. Podstatné je pouze to, aby mohl sjednotit hlasy, postoupit a vyhrát.“
Slovo do pranice, i když mně se zdá, že již citovaný docent Znoj má pravdu, když píše, že „se odstupy mezi kandidáty neustále mění, takže dosud není jasné, kdo vyhraje v prvním kole, kdo bude druhý, kdo třetí atd.“ Rozdíly ve výsledcích jednotlivých výzkumných agentur dávají podle něj za pravdu „zdravému rozumu lidí, kteří vědí, že prezidentská volba je důležitá, že její výsledek mají ve svých rukou a že ještě zdaleka není nic rozhodnuto“.
Snad je v tom i jistý idealismus, ale také bych voliče nepodceňoval. Přece se nenechají v historicky první přímé volbě zahnat do kouta průběžnými výsledky průzkumů. Nakonec, nedělají to ani v jiných volbách. Že?