Ani trochu vítězný únor
Letos přišel únor docela vhod. Ideální čas rozmyslet si, co prezidentská volba v České republice odhalila. Zde je několik pracovních tezí:
1. Česká společnost není rozdělena na levicovou a pravicovou ve smyslu politických idejí, ale spíše ve smyslu osobního, životního či dokonce profesionálního sebevědomí.
2. Pohled na svět těch, kteří žijí v České republice ve městech a těch, kteří obývají venkov, se rozchází mnohem dramatičtěji, než se zdá.
3. Vztah Čechů k jinakosti nedospěl ani do puberty. Občasné náznaky odstraňování předsudků ve vztahu k cizincům, ženám, menšinám, elitám, historii a podobně, jsou jen iluzí vyvolanou nedokonalým výhledem z pražských ulit.
4. Češi odmítají lídry, s nimiž by se zlepšovali, s nimiž by chtě nechtě překračovali vlastní obzor; chtějí někoho, kdo působí, že je stejný jako oni a nebude na ně klást žádné ne-domácí nároky.
5. Většina české společnosti následuje zavedený školský model: memorování citátů, dat a vzorečků se cení víc, než pochopení souvislostí nebo odvaha přijít s vlastní interpretací. Dokonce i nepřesné, nelogické, či vyloženě lživé využívání „chytrých citátů“ je považováno za znak vzdělanosti.
6. Jedním z nejvýznamnějších hybatelů české společnosti je strach. Strach ze světa za hranicemi světa „českého“.¨
7. Většinový stav mysli: zaměstnanec, nikoli podnikatel; ohýbaný, nikoli hybatel; náš, nikoli můj; oni, nikoli já.
8. Zlodějům a podvodníkům, kteří působí lidově, se odpouští. Zloději a podvodníci, kteří lidově nepůsobí, se věší.
9. Jsme malí, a proto potřebujeme zeď. Jazykovou, skutečnou, metaforickou. Jsme malí a máme pocit, že v rámci velkého celku se můžeme než ztratit.
10. Veřejná debata nikdy neřeší věcné problémy, nýbrž ohmatává vědomé i podvědomé obavy všeho druhu. Většina za volební plentou jen zařazuje sebe sama do příslušného klanu. Do družiny, v jejíž středu se nestydí za odraz v zrcadle.
Svým způsobem se dá říct, že nikoli výsledek volby samotné, ale především její průběh ukázal, že převažující české vědomí stojí proti modernímu světu a proti tomu, co zdejší společnost i ekonomika potřebují, aby v budoucnosti uspěly. Strach, předsudky, nízké sebevědomí, nechuť ke všemu cizímu, nic z toho není konkurenceschopné.
Uvidíme za pár let: „Snad nám naše děti prominou.“
(Kráceno z původní verze psané pro CSR fórum)
1. Česká společnost není rozdělena na levicovou a pravicovou ve smyslu politických idejí, ale spíše ve smyslu osobního, životního či dokonce profesionálního sebevědomí.
2. Pohled na svět těch, kteří žijí v České republice ve městech a těch, kteří obývají venkov, se rozchází mnohem dramatičtěji, než se zdá.
3. Vztah Čechů k jinakosti nedospěl ani do puberty. Občasné náznaky odstraňování předsudků ve vztahu k cizincům, ženám, menšinám, elitám, historii a podobně, jsou jen iluzí vyvolanou nedokonalým výhledem z pražských ulit.
4. Češi odmítají lídry, s nimiž by se zlepšovali, s nimiž by chtě nechtě překračovali vlastní obzor; chtějí někoho, kdo působí, že je stejný jako oni a nebude na ně klást žádné ne-domácí nároky.
5. Většina české společnosti následuje zavedený školský model: memorování citátů, dat a vzorečků se cení víc, než pochopení souvislostí nebo odvaha přijít s vlastní interpretací. Dokonce i nepřesné, nelogické, či vyloženě lživé využívání „chytrých citátů“ je považováno za znak vzdělanosti.
6. Jedním z nejvýznamnějších hybatelů české společnosti je strach. Strach ze světa za hranicemi světa „českého“.¨
7. Většinový stav mysli: zaměstnanec, nikoli podnikatel; ohýbaný, nikoli hybatel; náš, nikoli můj; oni, nikoli já.
8. Zlodějům a podvodníkům, kteří působí lidově, se odpouští. Zloději a podvodníci, kteří lidově nepůsobí, se věší.
9. Jsme malí, a proto potřebujeme zeď. Jazykovou, skutečnou, metaforickou. Jsme malí a máme pocit, že v rámci velkého celku se můžeme než ztratit.
10. Veřejná debata nikdy neřeší věcné problémy, nýbrž ohmatává vědomé i podvědomé obavy všeho druhu. Většina za volební plentou jen zařazuje sebe sama do příslušného klanu. Do družiny, v jejíž středu se nestydí za odraz v zrcadle.
Svým způsobem se dá říct, že nikoli výsledek volby samotné, ale především její průběh ukázal, že převažující české vědomí stojí proti modernímu světu a proti tomu, co zdejší společnost i ekonomika potřebují, aby v budoucnosti uspěly. Strach, předsudky, nízké sebevědomí, nechuť ke všemu cizímu, nic z toho není konkurenceschopné.
Uvidíme za pár let: „Snad nám naše děti prominou.“
(Kráceno z původní verze psané pro CSR fórum)