Ve využívání svých rezerv pracovníků má Evropa pořád ještě notné rezervy, včetně určitých odlehlých zákoutí na okraji pracovního trhu. Zato čeští zaměstnavatelé už nenajdou nové lidi ani v těchto zákoutích.

ECB se nedávno pozastavila nad skutečností, že mzdy v eurozóně rostou pomaleji, než by odpovídalo poklesu nezaměstnanosti pozorovanému tamtéž v poslední době. Jako možný důvod uvedla, že vedle lidí vyhovujících definici nezaměstnanosti se na trhu práce nebo v jeho „sousedství“ pohybuje také řada lidí, kteří tuto definici splňují jen částečně. Jsou to lidé, kteří práci nehledají, nebo do ní nemůžou hned nastoupit, nebo
pracují na kratší úvazek, než by chtěli.
Podle údajů eurostatu bylo v roce 2016 v těchto třech kategoriích „skoro-nezaměstnanosti“ 9,4 % lidí ve věku 15-74 let. Klasická nezaměstnanost byla kolem 10 procent, takže součet klasické a skoro-nezaměstnanosti byl v blízkosti 20 procent. A to už je
číslo, v jehož stínu žádný velký nárůst mezd čekat nelze.
Naproti tomu v Česku bylo loni v uvedených třech přihrádkách skoro-nezaměstnanosti podle eurostatu jen asi 1,6 procenta (v následujícím grafu jde o součet všech tří barevných pruhů). Součet s klasickou zaměstnaností je pak pod 5 procenty. Tlak na růst
mezd by tedy v Česku měl být ve srovnání s eurozónou výrazně vyšší. Svižný růst mezd za první čtvrtletí (přes 5 %) do této historky velmi dobře zapadá. Zaměstnavatelům se podobná moudra samozřejmě nelíbí, ale hned první lekce mikroekonomie (čti: obyčejný selský rozum) praví, že čím více poptávka po jisté položce převyšuje nabídku, tím více cena této položky roste. Nedostatečnou nabídku pracovní síly lze řešit i jejím dovozem z ciziny, ale v množství, které by významněji pomohlo pracovnímu trhu, by se jednalo o věc z některých neekonomických pohledů dost nebezpečnou.
Růstu českých mezd samozřejmě pomáhají i jiné, spíš strukturální než cyklické faktory, například zvyšování minimální mzdy – ale o tom zas někdy příště.