V minulých dnech jsem měl možnost se zúčastnit semináře České spořitelny zaměřeného na téma e-Governmentu. Na základě toho, co na semináři zaznělo, je možné vcelku jasně sestavit seznam hlavních "spouštěčů" e-Governmentu.

Na semináři kromě noblesního moderátora Petra Zahradníka promluvili David Navrátil za Českou spořitelnu a dále pánové Zdeněk Zajíček (někdejší náměstek ministra vnitra, duchovní otec projektu Czech Point a významný propagátor myšlenky e-Governmentu) a Andres Raieste (někdejší zaměstnanec estonské vlády, který se dlouhá léta podílel a i teď v soukromém sektoru se podílí na budování tamního slavného systému e-Governmentu).
Tady bych rád zcela heslovitě na základě prezentace p. Raieste zformuloval seznam hlavních sudiček, jejichž přítomnost u kolébky e-Governmentu nejvíc napomáhá tomu, aby se v dané zemi tento koncept úspěšně rozvinul.
Nejdřív ale stručně, co se e-Governmentem rozumí: jde o snahu elektronizovat (online-izovat, virtualizovat) maximum agendy, dokumentů a úkonů státní správy a občanů ve styku se státní správou tak, aby se činnost státní správy a styk občanů se státní správou, tedy stručně byrokracie, co nejvíce minimalizovala, zjednodušila, časově zkrátila, zefektivnila.
Příkladů e-Governmentu je spousta: používání jediného průkazu, který slouží univerzálně (na policii, u lékaře, v městské dopravě aj.); elektronizace zdravotní dokumentace; automatický výpočet daňové povinnosti bez nutnosti vyplňovat daňové přiznání; automatický výpočet sociálních dávek bez nutnosti o ně žádat; automatické předvyplňování údajů v žádostech, které nelze úplně automatizovat atd. A teď už tedy ty hlavní sudičky (jejich pořadí není nutně podle významu):
(a) Geografická rozprostřenost osídlení: Estonsko je výrazně agrární země, v níž velká část obyvatelstva žije v geograficky navzájem odlehlých oblastech. V tomto smyslu se e-Government podobá například bezhotovostnímu placení - rozmáhá se tam, kde to trvá dlouho, než se příslušný fyzický dokument (u e-Governmentu řekněme daňové přiznání, u placení bankovky a mince) přesune ze zdrojové lokality do cílové lokality.
(b) Celospolečenský konsenzus, že celkově efektivnější je centralizovaná správa země. Existuje řada zemí, kde převládá naopak názor, že je lepší státní správu decentralizovat. V takovém prostředí je budování e-Governmentu složitější. A centralizace je prospěšná i pro samotný proces budování e-Governmentu: je dobré, pokud celý proces „diriguje“ jeden konkrétní vysoce postavený státní úředník, který zajistí, že jednotlivá ministerstva neobjevují opakovaně totéž a že celý postup je maximálně koordinovaný.
(c) Správní lidé na správných místech. Země musí mít štěstí (tedy pokud považujeme e-Government za štěstí), že na vrcholných politických místech se ocitnou lidé, kteří tomuto konceptu aktivně fandí a systematicky ho chtějí prosazovat.
(d) Vzájemná důvěra mezi státem a občanem. Stát věří, že se k němu občan chová korektně (například neskrývá některé příjmy), a tím pádem má stát o občanovi správné a aktuální informace. A občan věří, že stát tyto informace nezneužije a nepřipustí únik a zneužití třetí stranou. V srdci e-Governmentu je totiž sada registrů (databází), které obsahují spousty automaticky sbíraných a aktualizovaných informací o občanech (změna příjmení po svatbě, změna bydliště po stěhování apod.). Napadlo mě, že tato důvěra a vůbec celospolečenská soudržnost v Estonsku je možná silnější v důsledku trvalé existence nebezpečí ze strany souseda v podobě Ruska. A. Raieste však tento faktor jako důležitý nevidí.
Každý z nás může sám dle svých zkušeností posoudit, která ze sudiček v Čechách chybí, a tedy proč se e-Governmentu v Česku moc nedaří (světlé výjimky ale jsou – třeba Český úřad zeměměřický a katastrální). Z mého pohledu je problém zejména s tou poslední.