Česko nedohnalo západní blahobyt ani po 25 letech

30. 12. 2017 | 07:13
Přečteno 2358 krát
Můj syn se celé dětství ptával, jestli už je velký chlap. A já ho celé dětství s úsměvem dráždil polovičatou odpovědí, že už je velký kluk nebo malý chlap, ale velký chlap ještě ne. Uběhlé čtvrtstoletí existence České republiky přímo vybízí k podobnému dotazu: „Už jsme úplní Západoevropani?“

Nechme teď stranou, že se v každé západoevropské zemi dají najít nějaká ta místní trápení a nedokonalosti. Označením „Západoevropani“ v oné otázce myslím idealizovaný národ bohatých a spokojených lidí, kteří nemají ve svém životě moc co zlepšovat, protože lepší život není a nikdy nebyl. Ani v západní Evropě, ani nikde jinde ve světě.

V odborných kruzích se uvedená otázka označuje jako otázka konvergenční neboli doháněcí: zkoumá, jestli už jsme dohnali ty nejlepší. Dohánění má samozřejmě mnoho vrstev. První, co nás napadne, a co zaznívá ve veřejných debatách asi nejčastěji, je pohled ekonomický, měřený například ročním příjmem připadajícím na jednoho průměrného obyvatele státu.

Z tohoto pohledu jsme urazili slušný kus cesty. Jak vychází srovnání například vůči Německu? (Ano, Německo je extrémně bohaté, ale jak praví klasik, „malý ten, kdo zná jen malý cíl“.) Podle nedávno zveřejněných údajů Evropské komise jsme se za oněch 25 let posunuli z 60 % na 75 %. Neboli průměrný Čech má v současnosti roční příjem v hodnotě zhruba tří čtvrtin ročního příjmu průměrného Němce. Rozumí se příjem ve srovnání s domácími cenami; přeshraničně vychází toto srovnání pro nás samozřejmě hůř.

Proč se ale ještě pořád, i po 25 letech, máme jen ze tří čtvrtin tak dobře jako Němci, tedy lidé asi hodně blízcí ideálu spokojeného Západoevropana? Existuje celá řada vysvětlení. První možnost je, že určité věci v ekonomice trvají dlouho. Například budování značky: nálepka „Made in Germany“ je celosvětově značkou kvality a spolehlivosti už více než století (dieselgate a podobné aféry z poslední doby nejspíš velký vliv mít nebudou). I kdyby česká produkce byla fakticky stejně dobrá jako ta německá, nálepka „Made in Czech“ má v této soutěži desítky let zpoždění.

Další možností je, že německé bohatství stojí do jisté míry na hliněných nohou dluhu. Německý stát dluží všem dokola o zhruba třetinu ročního příjmu celé ekonomiky víc než stát český. Pokud by tedy naši západní sousedé chtěli ohledně veřejného dluhu naopak dohnat nás, tedy snížit v potřebném rozsahu svůj veřejný dluh, a to - dejme tomu - během deseti let, měla by jejich vláda každý rok kupovat od Němců o zhruba tři procenta méně zboží a služeb a takto ušetřené peníze věnovat na vyšší splátky dluhu. Jinak řečeno, v průběhu těchto deseti let by najednou příjem průměrného Němce klesl o tři procenta níž směrem k tomu českému. Ale pouhá tři procenta po dobu pouhých deseti let, to z dlouhodobého pohledu věru není žádný zázrak.

Pro ekonomii samozřejmě otázka bohatství různých národů není vůbec nová. A teorií už vznikla celá řada. Mně osobně, ale i spoustě ekonomů všude po světě, se nejvíc zamlouvá přístup zdůrazňující zásadní roli pravidel, kterými se daná společnost řídí.

Klíčovými pravidly jsou samozřejmě psané, formální, zákonné normy dané země, od ústavy až po obecní vyhlášky. Na tomto poli se nám dohánění Západu náramně daří. Ostatně kdyby se nedařilo, nebyli bychom v Evropské unii. Pokud chce totiž země vstoupit do tohoto společenství, musí nejdřív splnit několik tzv. Kodaňských kritérií, která se týkají právě přiblížení západoevropským vzorům v oblasti základní legislativy. I v Česku je tedy například základem politického zřízení demokracie omezená důrazem na právní stát, lidská práva a ochranu menšin; i v Česku panuje tržní hospodářství založené na víceméně volném konkurenčním boji; i v Česku existuje státní správa formálně schopná na českém území uplatňovat celounijní předpisy. S přimhouřenýma očima se tedy dá říci, že na stránkách Sbírky zákonů už plnými Západoevropany jsme.

Pes je ale podle mého soudu zakopaný v pravidlech nepsaných, neoficiálních, neformálních. Neboli v tom, jak ta výše zmíněná psaná pravidla skutečně uplatňujeme v každodenním životě. Máme sofistikovanou soustavu soudnictví a státních zastupitelství; funguje ale tento systém efektivně, neúplatně a předvídatelně? Máme parlamentní demokracii; rozhodují ale naše vlády důležité otázky jen v případě, že dostanou důvěru od parlamentu coby držitele mandátu od voličů? Máme ministerstva a spousty dalších státních úřadů; chovají se ale k občanům jako ochotné servisní organizace?

Abychom jen nevršili provokativní otázky bez odpovědí, uveďme i některá fakta. Například už mnohokrát byl novelizován zákon o veřejných zakázkách. Přesto ale Česko drží v rámci vyspělého světa smutný primát v podílu zakázek udělených jaksi „z ruky“, bez soutěže. Je nasnadě, že touto cestou může český veřejný sektor docela slušně finančně krvácet. A na druhé straně Češi svému státu „finanční krev“ neradi poskytují: české úniky konkrétně třeba na dani z přidané hodnoty byly před dvěma lety ještě pořád zhruba o polovinu (nějakých 20 miliard korun) větší, než činila střední hodnota v EU.

Za této situace ovšem chudokrevná česká státní správa nemá na to, aby nabídla dostatečně vysoké mzdy, na které by nalákala kvalitní experty. A bez nich neustále něco zadrhává, nefunguje a vyznívá rozpačitě - například investice do digitalizace státu. Přitom zrovna digitalizace je potřebná jako sůl, protože by mimo jiné umožnila propuštění řady úřednických pěšáků, a do fungování české státní správy by tak přinesla výrazné zefektivnění a úspory.

Základním problémem Česka jsou tedy nepsaná pravidla: náš stát příliš často podvádí nás občany a my zas příliš často podvádíme náš stát. Mnohým z nás nesedí možná už samotné sousloví „náš stát“ - a právě tento odpor k představě, že stát by mohl být náš, je výstižným symbolem toho, co nás brzdí. Dokud se budou občané a stát navzájem vnímat a chovat jako nepřátelé, bude odpověď na doháněcí otázku podobná, jako bývala odpověď mému synovi: jasně, už jsme částeční Západoevropani nebo úplní Středoevropani. Ale úplní Západoevropani rozhodně ještě nejsme.

(původně vyšlo v LN)

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Němec Václav O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Wollner Marek Z Zahradil Jan · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy