Hospodářský výsledek České národní banky (ČNB) za loňský rok měl předběžně podobu ztráty přes 240 miliard korun. ČNB touto částkou vlastně investuje budoucí veřejné prostředky namísto vlády.

Těch více než 240 miliard je zdaleka největší ztráta od vzniku ČNB v roce 1993. Rekordní rozsah není překvapením: ztráta totiž vznikla tím, že v důsledku výrazného loňského posílení naší měny klesla korunová hodnota cizoměnových rezerv, které jsou od jara 2017 také na historicky zdaleka nejvyšší úrovni.
Jak takovou mamutí ztrátu hodnotit? Existují přinejmenším dva pohledy: právní a finanční. Z právního pohledu vyvolává účetní ztráta kterékoli firmy vždycky otazník, jestli bude tato firma schopna v budoucnu honorovat závazky vůči svým věřitelům.
Jak je tomu u ČNB? Česká národní banka má závazky v podobě hotovosti a v podobě vkladů, které u ní drží veřejná sféra a banky. V součtu se jedná o více než tři tisíce miliard korun dluhů. Pokud se vám tedy například znelíbí držet v peněžence danou konkrétní českou stokorunovou bankovku, můžete ČNB požádat, aby mu tento svůj dluh splatila.
V našich krajích se ovšem finanční dluhy splácejí ve formě českých korun. A korunami splácí své dluhy i ČNB. Co vám tedy za onu nechtěnou stokorunu ČNB nabídne? Zase stokorunu (nebo dejme tomu dvě padesátikoruny). Je zjevné, že firma, která zcela legálně splácí své dluhy jinými svými dluhy, se nemůže nikdy dostat do insolvence. Právně vzato je tedy ztráta ČNB zcela nezajímavá. ČNB prostě zkrachovat nemůže.
To ale neznamená, že nás ztráta ČNB nemá zajímat vůbec. Určitě je zajímavá z pohledu finančního. Existuje totiž řada zemí, kde je centrální banka rok za rokem zdrojem slušného zisku, který pak odevzdává vládě. Tento základní centrálněbankovní zisk, zvaný někdy jako „ražebné“, vzniká tím, že centrální banka obvykle pobírá na většině svých aktiv nějakou slušnou úrokovou sazbu. Naproti tomu úrokové náklady plynoucí z jejích pasiv bývají výrazně menší. Velkou částí těchto pasiv jsou totiž vydané bankovky a mince, a za ty centrální banka nikomu žádné úroky neplatí.
Ražebné vydělává každoročně i ČNB, a to ve výši nízkých desítek miliard korun. V českém případě však bylo v minulosti většinou přehlušeno výše popsanými ztrátami nebo zisky v důsledku změn kurzu koruny. Bude tedy trvat celou řadu let, než ČNB loňskou kurzovou ztrátu – a případné dodatečné ztráty letos a v dalších letech – svým ražebným postupně splatí. Do té doby budou české veřejné rozpočty o ražebné přicházet, stejně jako o něj přicházely doposud.
Teď ale to hlavní: proč vlastně ČNB nahromadila tolik cizoměnových rezerv, že z nich pak vznikají tak ukrutné ztráty? Rezervy vznikly tím, že ČNB prodávala v různých údobích v minulosti poměrně značné objemy korun. Konečným cílem bylo zachovat stabilitu české ekonomiky.
Ovocem této snahy je dnešní obraz české ekonomiky jako prostředí, kde se lze docela slušně spolehnout na pohyb inflace nedaleko cílovaných 2 % a na vývoj ekonomické aktivity bez zbytečně masivních výkyvů. Takové poměrně stabilní prostředí pak dává odvahu domácím podnikatelům a více láká i zahraniční investory. Mnohamiliardová ztráta ČNB je tak vlastně cenou za investici centrální banky do prosperity české ekonomiky.
Jsou to členové bankovní rady ČNB, kdo odpovídá za správnost rozhodnutí, že pro ekonomiku je přínosnější provést tuto investici, než neintervenovat, nechat inflaci a HDP kolísat podle libosti a ražebné odevzdávat vládě, ať s ním hospodaří podle svého. Porovnat výhodnost obou možností exaktně je ovšem úkol hodný možná nositele Nobelovy ceny.