Ministerstvo přišlo s balíčkem změn v daních z příjmů pro rok 2019. Pro zaměstnance je balíček možná příjemný, ale z pohledu potřeb české ekonomiky jde návrh úplně špatným směrem.

Klíčovou součástí balíčku je „trojskok“ týkající se zdanění mezd. Prvním skokem je redukce základu daně ze superhrubé mzdy na hrubou. Druhým skokem je zvýšení sazby daně ze mzdy z dnešních 15 % na 20,1 % tak, aby po uvedené redukci základu daně faktické zdanění mezd zůstalo stejné. Jde vlastně ale spíš jen o pomyslný meziskok, protože po něm hned následuje třetí skok v podobě mírného snížení daňové sazby z 20,1 % na 19 %, takže faktické zdanění mezd nakonec nezůstane stejné, nýbrž se mírně sníží.
Tolik navržené změny sazeb daně ze mzdy (pro amatérské daňaře: příjmy podle § 6 zákona o dani z příjmu). Ministerstvo však v rámci balíčku navrhuje, že společně se těmito sazbami budou podobně „skákat“ i sazby daně u dalších typů příjmů – konkrétně například u příjmů z nájmu (§ 9) a z prodeje akcií (§ 10), tedy pokud k tomuto prodeji dojde dříve než po třech letech od nabytí. A protože u těchto příjmů se žádný superhrubý příjem nepočítal a nepočítá, k žádné redukci daňového základu nedochází. Rovnou tedy nastává druhý a třetí skok, to jest celkově zvýšení daňové sazby z dosavadních 15 % na konečných 19 %.
Z pohledu částky placené finančnímu úřadu je toto navýšení docela festovní, konkrétně o více než čtvrtinu. A to mají pronajímatelé a prodejci akcií štěstí, že se ministerstvo uvolilo udělat i ten třetí skok, tedy navrhnout konečnou novou sazbu 19 %. Pokud by hrozila sazba 20,1 %, která by u mezd jen kompenzovala opuštění superhrubé mzdy, pronajímatelům by se zvedly daně dokonce o třetinu.
Necháme-li pro jednoduchost stranou změny navrhované u zdanění příjmů OSVČ (§ 7), zbývají nám ještě příjmy z kapitálového majetku (§ 8) – tedy zejména příjmy úrokové a dividendové. Ty jsou už léta daněny srážkovou daní, a mají tak být daněny i nadále, přičemž sazba by měla zůstat na 15 %.
Tady narážíme na první „špatně“: pokud se ministerstvo zaklíná snahou napravit disproporce ve zdanění různých druhů příjmů, není úplně jasné, proč z tohoto svého tažení vynechává příjmy z kapitálového majetku. Obecněji vzato slýcháme často záměr ministerstva český daňový systém zjednodušit, ale právě jsme narazili na návrh, který jde přesně opačným směrem. Ano, superhrubá mzda byla krkolomným pojmem, ale aspoň z ní vycházela jednotná daňová sazba 15 % pro všechny druhy příjmů. Teď s vaničkou superhrubé mzdy vyléváme i dítě v podobě jednotné sazby.
Druhé „špatně“ se týká relativních nákladů pro firmy. Pokles sazby daně ze mzdy zhruba o 1,1 procentního bodu bude u měsíční hrubé mzdy ve výši dejme tomu 20 000 korun značit nárůst čisté mzdy o 220 korun měsíčně. Z pohledu rodinného rozpočtu zaměstnance jde samozřejmě o příjemné přilepšení.
Zajímavější je ale tato věc z pohledu českých firem. Ty, pokud si v dnešní době vyluxovaného trhu práce chtějí své zaměstnance udržet zvýšením jejich čistých příjmů, budou mít možnost jim díky balíčku přidat méně, než by musely přidat bez balíčku. Balíček tak vlastně českým firmám zlevňuje lidskou práci v porovnání se strojovým vybavením. Přitom ale česká ekonomika už delší dobu řeší zoufalý nedostatek pracovní síly, je evidentně příliš konkurenceschopná a potřebuje zdražit cestou zřetelného navýšení mzdových nákladů. To by ji posunulo směrem k automatizaci, a tím i ke zvýšení produktivity. I v tomto případě jde tedy návrh ministerstva financí přesně opačným směrem, než je záhodno.
A konečně je tu třetí „špatně“, které se týká nájmů. Češi patří v rámci Evropy k národům, které si nejvíc zamilovaly vlastnické bydlení: téměř 80 % z nás bydlí ve svém. Přitom dvě rozvinuté země, které pokládáme za nám kulturně, historicky a hospodářsky nejbližší, tedy Rakousko a Německo, se k vlastnickému bydlení stavějí naopak rezervovaně: ve svém bydlí jen asi 52 % Němců a 55 % Rakušanů.
I když zde samozřejmě hraje roli zejména odlišná národní regulace, v dlouhém období lze snad čekat, že se Česko bude aspoň pozvolna přibližovat zmíněným dvěma zemím, tedy že podíl nájemního bydlení poroste. Bylo by to dobré i z toho důvodu, že v případě příliš vysokého podílu vlastnického bydlení „zatuhává“ trh práce: přesun za prací podmíněný prodejem domu je samozřejmě vždycky mnohem bolestnější než přesun podmíněný jen ukončením nájemní smlouvy.
Razantní zvýšení daňové sazby u nájmů, které je součástí aktuálního daňového balíčku navrženého pro rok 2019, jde tedy opět přesně opačným směrem, než by bylo třeba. A to už nemluvíme o vyšším zdanění příjmu z prodeje cenných papírů, jímž se poškozuje (i když asi ne výrazně) pro změnu rozvoj českého kapitálového trhu. I ten by tato ekonomika potřebovala jako sůl.

(mírně upravená verze vyšla původně v LN)