Podle nedávného prohlášení člena bankovní rady ČNB Oldřicha Dědka je jednou z výhod eurozóny to, že mezi jejími členy nejsou možné devalvace coby neférové okrádání sousedů vedoucí často k odvetě a nakonec k měnovým válkám. Je ale skutečně každá devalvace neférovým okrádáním sousedů?

Dědek správně upozorňuje, že devalvace, tedy záměrné oslabení kurzu vlastní měny, je v některých svých dopadech podobná plošnému zavedení nebo zvýšení dovozních cel: v obou případech se na domácím trhu zhorší konkurenceschopnost dováženého zboží. Koneckonců clům (kombinovaným s vývozními dotacemi) se někdy v literatuře říká fiskální devalvace (jinou formou fiskální devalvace je snížení daní z pracovního příjmu a ze zisku a zvýšení spotřebních daní - i tento postup daňově zatěžuje hlavně dovoz a podporuje vývoz, a tak byl dokonce jako částečná náhražka skutečné devalvace doporučen v minulých letech zemím eurozóny v potížích).
Dovozní cla a vývozní dotace jsou v civilizovaném světě obecně považovány za cosi jako projevy neférového úředního násilí, které je na místě jen v případě, že jde o odpověď na podobné násilí ze strany dotyčného obchodního partnera. Například cla na dovoz čínské oceli do Evropy jsou brána jako přijatelná odpověď na skutečnost, že Čína příslušné tamní výrobce dotuje, a tím jim dává možnost vyvážet za neférově nízké neboli dumpingové ceny.
Stejně tak se ekonomové už od dob Adama Smithe dívají přes prsty i na devalvaci vlastní měny: mluví se o „kompetitivní devalvaci“ a o „okrádání sousedů“, protože slabší měna činí zboží a služby domácího původu oproti zahraniční konkurenci relativně levnější, a tím pádem z čistě cenového pohledu kupujících přitažlivější - takže se domácí zboží a služby prodávají víc, na úkor prodeje zboží a služeb produkovaných dotčenými sousedy. Pokud tito sousedé reagují také devalvací (čímž eliminují původní devalvaci), mluví se o zbytečných a pro všechny drahých „měnových válkách“.
Kurzový závazek, který vyhlásila Česká národní banka v listopadu 2013, byl čistě technicky vzato také devalvací. Měl tedy být ekonomickou obcí odsouzen jako ošklivé okrádání sousedů. Namísto toho však opatření ČNB našlo podporu - nebo řekněme aspoň pochopení - ze strany jak Mezinárodního měnového fondu, tak OECD. Jak si vysvětlit tento paradox?
Devalvaci je totiž třeba dle mého soudu hodnotit podle toho, v jaké situaci je provedena, s jakým cílem a v jakém rozsahu. Pokud všechny země rostou zhruba svým dlouhodobě udržitelným tempem, vykazují mezi sebou navzájem obchodní salda odpovídající jejich stadiím vývoje atd., a jedna ze zemí najednou oslabí svou měnu, aby si urvala trochu růstu HDP navíc, je to devalvace destabilizační, a tedy odsouzeníhodná.
Pokud však centrální banka dojde k závěru, že se daná ekonomika odchyluje od své rovnováhy a že devalvace v přiměřeném rozsahu toto odchylování zvrátí a ekonomiku posune zpět k rovnováze, půjde o devalvaci stabilizační, a tedy přijatelnou. Jestliže tedy O. Dědek v uvedeném rozhovoru naznačuje, že výhodou eurozóny je nemožnost, aby mezi jejími členy docházelo k devalvacím, a tedy měnovým válkám, zdá se to jako trochu příliš ostrý závěr: jak bylo uvedeno výše, devalvace jako způsob návratu k rovnováze přijatelná je, a nemusí tedy hned znamenat měnovou válku.
Na to hned ovšem navazuje otázka, kdo může za to, že se daná ekonomika původně odchýlila od své rovnováhy, a zda je fér, aby se toto odchylování řešilo na úkor sousedů. Ale úvahy o (ne)zaslouženosti makroekonomických potíží a o férovém rozložení břemena jejich řešení mezi různé země jdou už příliš za rámec této poznámky. Spokojme se tedy aspoň s obecným závěrem, že není devalvace jako devalvace.