Zlobit se, že makroekonomie nepředpověděla Velkou finanční krizi, je jako se zlobit, že náš dům nevydržel náraz meteoritu. Užitečnost domů posuzujeme hlavně podle toho, jak dobře nám slouží jako každodenní ochrana proti běžným problémům, jako jsou třeba rozmary počasí, zvědavé pohledy sousedů nebo pokusy zlodějů nám něco ukrást.

Podobně bychom užitečnost makroekonomie měli posuzovat především podle toho, jak dobře nám slouží jako každodenní vodítko v naší snaze porozumět tomu, co se s ekonomikou děje a zhruba kam směřuje. A z tohoto pohledu se makroekonomie už dávno osvědčila: opírají se o ni při svých debatách měnověpolitické výbory centrálních bank, mnohá ministerstva financí při posuzování dopadů změn v daních nebo třeba bankovní domy při odhadování dalšího vývoje poptávky po jejich službách.
Jistě: kdo trochu zná makroekonomii, dobře ví, že jde o balík mnoha teorií a modelů, které si mnohdy navzájem protiřečí a empiricky často moc dobře nefungují. To je dáno velkou datovou nejistotou (nikdy není úplně jisté, jak se věci vlastně skutečně mají) a také složitostí a neustálými proměnami makroekonomických vztahů. I při vší své nejednoznačnosti a proměnlivosti je ale makroekonomie přinejmenším jakýmsi jazykem nutícím své uživatele k tomu, aby jasně formulovali předpoklady, ze kterých vycházejí. Například jak hodně spoléhají na to, že očekávání domácností a firem jsou v zásadě racionální, nebo třeba na to, že středoevropské ekonomiky se budou svými parametry postupně blížit k těm západním.
Z oné nejednoznačnosti a proměnlivosti makroekonomie je zřejmé, že pochopení fungování kterékoli dané ekonomiky je docela obtížné i za relativně normálních okolností, tedy když ekonomika prochází standardním cyklem klesající a pak zas rostoucí poptávky. Velká finanční krize v sobě ale kombinovala řadu faktorů, z nichž některé – jako je dejme tomu pokřivené fungování trhu s ratingy nebo odměňování manažerů investičních bank – jsou daleko za hranicí tradiční makroekonomie, a jejichž vzájemné vazby nebylo a nejspíš ani nikdy nebude v lidských silách plně a celistvě postihnout a předpovídat.
Odpověď všem, kteří makroekonomii kritizují za její neschopnost krizi předpovědět, je ale koneckonců jednoduchá: pojďte si budování spolehlivějších, univerzálněji platných a více všeobjímajících makroekonomických modelů zkusit sami. Nobelovy ceny a čestná místa v učebnicích vás zcela jistě neminou!

(původně vyšlo v LN)