Zákruty fungování moderního peněžního systému patří k nejhůř pochopitelným tématům v celé ekonomii. A vida - Švýcaři se rozhodli, že chtějí ve všelidovém hlasování (!) posoudit, jestli je třeba tyto zákruty překopat. Tento text je pokusem jejich nápad (a tím pádem některé z těch zákrutů) stručně popsat a vysvětlit. (Text byl původně otištěn den před konáním referenda.)

O tomto víkendu se ve Švýcarsku na popud spolku Monetäre Modernisierung (MoMo) koná referendum. Jistě, ve Švýcarsku se koná referendum každou chvíli. To zítřejší je ale mimořádné: bude se totiž týkat zásadní změny fungování tamního bankovního sektoru. Konkrétně jde o návrh, aby se prostředky na běžných účtech firem a domácností v bankách přeměnily na závazky centrální banky, které si firmy a domácnosti do bank jen uložily. Už tahle věta asi zní docela nesrozumitelně. Zkusme to tedy trochu vysvětlit.

Platební systém funguje ve Švýcarsku v zásadě stejně jako u nás, kde to všichni známe zdánlivě dobře: banky půjčují koruny klientům, a to tak, že když si klient vezme u banky úvěr, banka mu zároveň přidělí tutéž bezhotovostní částku jako vklad na jeho účet (nebo tento vklad rovnou odešle třeba tomu, od koho si klient právě kupuje dům). A klienti bank pak můžou bankou přidělené koruny posílat ze svých účtů na účty jiných klientů.

Tohle všechno je ale pouze jakési dolní, „veřejné“ patro. Aniž by to většina populace tušila, moderní platební systém v Česku, stejně jako ve Švýcarsku a jinde, má ještě jedno, horní, „neveřejné“ patro. V tomto patře poskytuje koruny centrální banka bankám, a to opět tak, že daná banka si u té centrální vezme úvěr a centrální banka jí danou částku přidělí jako vklad na účet vedený u centrální banky. A banky pak můžou koruny ze svých účtů u centrální banky posílat podle potřeby na účty jiných bank vedené opět u centrální banky. Jestliže firmy a domácnosti jsou tedy klienty bank, pak banky jsou vlastně klienty centrální banky. Koruny z horního patra se k nebankovním klientům dostanou jedině v případě, že si tito klienti vyžádají od své banky (a ta si pak vyžádá od centrální banky) hotovost.

Háček je v tom, že koruny vydané přímo centrální bankou jsou jen ty používané v horním patře (a hotovost). „Dolní“ koruny obíhající bezhotovostně v dolním patře jsou vytvářeny nikoli centrální bankou, nýbrž ostatními, privátními bankami. A jak už bylo řečeno, tyto „dolní“ bezhotovostní koruny na vkladech v bankách nevznikají jen tím, že do nich klient přinese peníze, ale i tak, že daná banka vyhodnotí projekt daného zájemce o úvěr jako ziskový a bezpečný, a tak mu vytvoří potřebné „dolní“ koruny jaksi z ničeho nic.

A právě tady vidí lidé z MoMo problém: v dnešním systému dokážou banky vytvářet bezhotovostní peníze a tyto peníze se pak můžou v rámci zachraňování dané banky jaksi vypařit, protože vlastně nikdy ani pořádně neexistovaly. Veškeré peníze v ekonomice by proto prý měla vytvářet jen a pouze centrální banka – takové peníze se nikdy vypařit nemůžou. V dolním patře by se tak mělo platit jen tím, čím se už dnes platí nahoře. (Dodejme, že naprostá většina ekonomů a centrálních bankéřů toto jako velký problém nevidí.)

V praxi by návrh MoMo znamenal, že běžné účty v bankách by byly zcela bezrizikové, protože na nich držené peníze by banky ukládaly u centrální banky. A pokud by banka chtěla poskytnout úvěr, už by to nešlo z korun, které si právě sama vytvořila, nýbrž jen z těch „horních“, které by jí půjčila centrální banka.

Jednou z jasných výhod nového systému by bylo, že by odstranil hrozbu hromadného vybírání účtů v případě bankovní paniky. Na druhé straně by nijak nezmenšil například základní a neustále přítomnou nejistotu centrální banky, jak vysoko nastavit úrokové sazby, aby z nich plynoucí růst úvěrů ekonomiku ani neškrtil, ani nepřehříval. Přitom právě tato nejistota je jedním z hlavních pramenů makroekonomické nestability.

Některé klíčové dopady navržené změny jsou tedy vcelku jasné. Pravidla hry, podle kterých funguje a je regulován dnešní bankovní a platební systém, jsou ale natolik složitá, že takto předem a nanečisto domyslet správně všechny důležité dopady a reakce různých hráčů na navrženou změnu je nemožné. V případě, že návrh v referendu projde, tak vznikne obrovská nejistota – asi jako když se pasažéři během letu rozhodnou vylepšit tvar křídel svého letadla. I kdyby cílový tvar křídel byl podle předběžných propočtů poněkud lepší, existuje nemalé riziko, že letadlo z nějakých důvodů spadne.

Právě tato nejistota ohledně průběhu i výsledku změny je jedním z hlavních argumentů, proč se proti návrhu staví švýcarská vláda, parlament, centrální banka i mnozí (byť jistě ne všichni) ekonomové. Já osobně to vidím podobně.

Je otázka, jestli je rozumné takto rozhodovat i tak složité téma, jako je reforma platebního systému – jakkoli je známo, že Švýcaři přistupují k hlasování v referendech velmi odpovědně. Pokud návrh projde, můžeme se těšit na mimořádně zajímavý spektákl s možnými dopady na kurz franku i dalších měn.

(původně vyšlo v LN)