Ekonomicky vzato je na tom Francie s dluhem pořád výrazně líp než Itálie. A Česko je na tom výrazně líp než Francie. Dají se tahle čísla srovnat s limitem ČNB na zadlužení domácností při čerpání úvěrů v českých bankách?

V médiích proběhla zpráva o tom, že Francie svým dluhem v 1. čtvrtletí 2019 překonala Itálii. Jde o typickou ukázku snahy vyprodukovat zajímavou zprávu v době, kdy se žádné zajímavé události ne a ne odehrát (dodejme, že tato „zpráva“ vznikla původně na půdě renomované agentury Bloomberg).

Čistě statisticky - podle dat Eurostatu – sice skutečně platí, že absolutní výše francouzského veřejného dluhu překonala tu italskou. Nechme teď stranou, že jde o kvartální čísla, přičemž v hospodaření jednotlivých států může v rámci fiskálního roku nastávat řada přechodných výkyvů nahoru nebo dolů, takže při srovnávání těchto dat musíme být velmi opatrní.

Hlavní problém je jinde: ekonomicky je srovnávání absolutních úrovní dluhu duchaprázdným cvičením – asi jako kdybychom hlásili, že v Praze je depresivnější život než na Bruntálsku, protože v Praze je za rok více sebevražd než v okrese Bruntál.

Čísla tohoto typu je vždy třeba porovnávat teprve poté, co je vztáhneme k velikosti celku, který popisují. Proto je zvykem srovnávat dluh vyjádřený v procentech HDP dané ekonomiky. A tady na tom Francie (99,7 %) oproti Itálii (134,0 %) byla i v 1. kvartále 2019 pořád ještě o poznání lépe.

Zdánlivě jde o obdobu ukazatele debt-to-income (DTI), neboli poměru dluhu a příjmů – což je jeden z ukazatelů, který ČNB doporučila bankám od října 2018 pro rozhodování o poskytování hypoték. ČNB doporučuje nepřipustit zadlužení vyšší než 900 % ročního čistého příjmu. Tak vysoko nejsou v poslední době ohledně veřejného dluhu k HDP ani evropští "rekordmani" Řekové (kolem 180 %). Zásadní rozdíl ale spočívá v tom, že HDP není a nikdy nemůže být čistým příjmem vlády daného státu; tento čistý příjem je daleko menší, mnohdy je dokonce záporný )podle toho, jak přesně budeme čistý příjem vlády chápat a počítat). Proto je hodnota přes 100 % mnohem větším průšvihem u veřejného dluhu k HDP než u DTI domácnosti.

Pro dobrý pocit dodejme, že Česko na tom bylo v 1. čtvrtletí 2019 ještě o další poznání lépe než Francie: našich 34,0 % nás umisťuje na hezké 4. místo v celé EU (graf níže uvádí čísla platná ke konci roku 2018, která jsou spolehlivější a srovnatelnější než ta kvartální).

Aby ten pocit ale nebyl zas moc dobrý, je třeba v této souvislosti dodat, že nízký veřejný dluh může být špatnou zprávou, pokud je odrazem investiční liknavosti vlády dané ekonomiky. Tak například český dluh se na dnešní nízkou úroveň dostal mimo jiné třeba díky tomu, že český stát brzo po svém vzniku před 26 lety začal brutálně šetřit na platech učitelů a brutálně na nich šetří doposud (detaily najdete zde a zde).
Nízký dluh tak sám o sobě je frajeřinou, ale cenou za tuto frajeřinu může být nižší budoucí prosperita ekonomiky. V opačném případě Itálie ale bohužel nelze mluvit o tom, že by její velký dluh vznikl mohutnými investicemi...

Veřejný dluh v % HDP (ke konci roku 2018)