Kurzarbeit je pro budoucí fungování českého trhu práce důležité téma, a proto si jeho nastavení zaslouží velkou pozornost. Jedním z klíčových požadavků je, aby firmy neměly motivaci kurzarbeit zneužívat (a tím zbytečně vysávat stát a deformovat trh práce). Jinak hrozí, že bude brzy zase zrušen.

Nouzové a státem dotované zkrácení pracovního vytížení zaměstnanců, známé jako kurzarbeit, je v českém veřejném prostoru už delší dobu předmětem velkých debat. Stal se v podobě na jaře narychlo spíchnuté české verze pod názvem Antivirus postupně zátěží? A bude chystaný „opravdový“ kurzarbeit lepší?
Nějakou formu kurzarbeitu najdeme dnes v činnosti ve většině států Evropy. Základ je všude stejný: zaměstnanec firmy, jež se dostala do potíží, pro ni po jistou omezenou dobu pracuje méně než normálně (nebo vůbec ne) a na mzdovou náhradu – nižší, než je standardní dohodnutá mzda – se mu skládá zaměstnavatel a stát.
Základní kouzlo kurzarbeitu je nesporné: díky státní dotaci je nižší pravděpodobnost, že daný zaměstnanec z firmy odejde nebo bude propuštěn. Toto kouzlo prospívá všem zúčastněným – zaměstnavateli, zaměstnanci i státu.
Co se týče zaměstnavatele, ten ušetří na nákladech propuštění daného zaměstnance, na nákladech pozdějšího opětovného zaplnění daného místa vhodným uchazečem a na nákladech zaučování nového zaměstnance. Zaměstnavatel je tedy kurzarbeitem jaksi „pojištěn“, že případné přechodně špatné časy nebudou tak špatné. Důležitá je zde ona přechodnost: kurzarbeit rozhodně nemá sloužit ke konzervování pracovních míst, jež nemají v delším výhledu perspektivu.
Zaměstnanec má díky kurzarbeitu větší šanci, že si udrží dosavadní práci. V praxi je navíc náhrada mzdy obvykle nastavena výš, než by odpovídalo objemu práce, který zaměstnanec v kurzarbeitovém období fakticky svému zaměstnavateli odvádí.
A konečně pro stát má kurzarbeit smysl v tom, že pomáhá vyhlazovat makroekonomické šoky: ve špatných časech se díky kurzarbeitu tolik nepropouští, takže se zaprvé tolik netrhají cenné vazby mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, a ekonomika se tedy pak rychleji vrací zpět do normálu, a zadruhé příjmy domácností zaměstnanců tolik neklesnou, takže méně klesne jejich poptávka, což mírní hloubku daného ekonomického propadu. Státní kasu samozřejmě kurzarbeit může stát spoustu peněz, ale jde o výdaj, který by se skrze větší stabilitu ekonomiky měl celkově vyplatit.
Tohle všechno zní tuze hezky. Jak ale vidíme v posledních dnech v přímém přenosu na sporech mezi vládou, odbory a zaměstnavateli, při debatě o konkrétních parametrech se začnou rychle rojit různé otazníky.
Jak by měly vypadat podmínky, za kterých můžou firmy žádat o kurzarbeitové příspěvky od státu? Mělo by jít o zákonem daný automat, nebo má být jednou z těchto podmínek rozhodnutí vlády? Kolik má platit zaměstnanci zaměstnavatel a kolik stát? A jak dlouho? Kolik mají zaměstnanec a zaměstnavatel platit naopak státu skrze daně a sociální a zdravotní pojistné?
Jak vidno, kurzarbeit je vlastně celým balíkem pravidel a čísel, jež je třeba všechny navzájem sladit a nastavit tak, aby celek byl únosný pro veřejné finance, aby plnil svou podpůrnou funkci a aby nebyl zneužíván. Jedna možnost, jak začít, chceme-li se rychle zbavit nynějšího programu Antivirus, je převzít - jen s minimálními nutnými změnami - německou podobu kurzarbeitu. Právě Německo má s tímto nástrojem mnohaletou praktickou zkušenost, a lze tedy předpokládat, že tamní nastavení už je docela „vymazlené“.
V místní debatě se ale zatím zdá převládat snaha jít vlastní cestou. Tím pádem se věc protahuje a roste pravděpodobnost, že se jen tak nezbavíme stávajícího programu Antivirus. Na rozdíl od mnohých jiných pozorovatelů si ale nemyslím, že je třeba s ukončením Antiviru spěchat – a to hned ze dvou důvodů. Zaprvé jej firmy už téměř přestaly využívat: počet podpořených míst klesl z dubnových šesti set tisíc na nynější velmi nízké desítky tisíc (konečná čísla budou k dispozici s velkým zpožděním).
Zadruhé programu Antivirus se klade za vinu, že umožňuje firmám udržovat při životě místa, která nemají perspektivu. Antivirus tím prý vytváří zombie místa a brání přesunu pracovní síly do perspektivnějších firem.
Ve skutečnosti však v tomto programu společnost platí zaměstnanci část mzdy po dobu, po kterou zaměstnanec pro ni nepracuje. Firma tak vlastně – ve snaze o zaměstnance nepřijít – na přechodnou dobu krvácí neboli hradí cosi jako spoluúčast. Pro firmu má tudíž zapojení do Antiviru smysl jedině tehdy, pokud má její vedení dojem, že se jí daný zaměstnanec bude brzy zase hodit, tedy že přece jen má perspektivu. Skutečnost, že další část mzdové náhrady dostává zaměstnanec od státu, na bolestivosti této zaměstnavatelské spoluúčasti nic nemění.
Ať už budou ostatní parametry českého kurzarbeitu nakonec nastaveny jakkoli, tento prvek spoluúčasti firem by v něm měl být v nějaké podobě zachován (samozřejmě v přiměřené výši) coby jeden možný nástroj obrany proti zneužívání. Kurzarbeit, jak už bylo uvedeno, je totiž pro firmy svého druhu pojištěním; a pojištění bez spoluúčasti nemůže skončit jinak než zneužíváním. V tomto případě by společnosti zneužívaly kurzarbeit na úkor státního rozpočtu. Obavy ze zombifikace ekonomiky by pak byly vskutku namístě.
Jednu konstrukční vadu Antivirus přece jen má: nutí firmy platit tuto spoluúčast přímo v těžkých časech. Není ale problém založit fond, do něhož budou firmy platit v dobrých časech, aby z něj pak mohly čerpat v časech špatných.

(zkrácená verze vyšla v Lidových novinách)