Letošní udělení ceny zjednodušeně zvané „Nobelova cena za ekonomii“ mohlo laikovi znít dost odtažitě: oceněno bylo totiž „vylepšení teorie aukcí a vynálezy nových formátů aukcí“. Při čtení této zprávy si mnozí neekonomové zřejmě pomysleli něco o zbytečném vědním oboru, který ve své slonovinové věži vymýšlí nepotřebné teoretické koncepty.

Bližší pohled ovšem ukazuje, že u letos oceněné dvojice Paul Milgrom – Robert Wilson (oba ze Stanfordovy univerzity) je taková kritika zcela mimo. Čerství laureáti už před zhruba 50 lety výrazně posunuli poznání, jaké výsledky můžeme čekat od různě uspořádaných aukcí (neboli dražeb, tedy mechanismů, jimiž lze promyšleným způsobem určitou věc nebo více věcí prodat jednomu nebo více zájemcům).
Následně oba vědci mnohokrát sehráli roli praktických a zatraceně dobře placených poradců firmám a institucím, které buď aukce pořádaly, nebo se jich účastnily jako dražitelé. Jako příklad za všechny uveďme aukci rádiových kmitočtů na území USA v devadesátých letech minulého století.
Letošní ekonomická „nobelovka“ proto mohla leckomu otevřít oči. Mnozí z těch, kdo prošli jen nějakým krátkým kurzem základů ekonomie, mají totiž naprosto utkvělou představu, že tento obor se naivně snaží popsat reálný ekonomický a finanční svět několika trapně jednoduchými modely.
Snad nejznámějším trapasem tohoto typu (trapasem zdánlivým, jak vysvětlím) je takzvaný model dokonale konkurenčního trhu. V tomto modelu je na trhu mnoho kupujících a prodávajících, všichni vědí všechno, neexistuje žádná nejistota, dodržují se pravidla férové komunikace a obchodování a tržní cena se vždy rychle ustálí na úrovni, která je pro ekonomiku celkově tak nějak nejlepší.
Tento model je naprosto nezbytnou položkou v každé učebnici základů ekonomické vědy. To ale vůbec neznamená, že jde o naivní vědu. Ekonomové vědí lépe než kdokoli jiný, že nejspíš žádný skutečný trh dokonale konkurenční není a nikdy nebyl.
Onen model je – podobně jako představa vakua ve fyzice – jen jakýmsi krystalicky čistým základem pro daleko složitější modely toho, jak věci fungují ve skutečnosti a v jakém směru a jak moc jsou oproti onomu čistému krystalu „špinavější“. Exemplární ukázkou této mnohem realističtější analýzy je práce letos nobelovsky oceněných ekonomů, a to i mimo rámec teorie aukcí.
Například Paul Milgrom ve svých článcích ukázal, za jakých předpokladů je pro firmy racionální používat postupy, které často ve firemním chování pozorujeme, jako je stanovování ceny na ztrátové úrovni ve snaze zamezit příchodu konkurentů nebo utrácení za zdánlivě nepřínosné reklamní aktivity.
Milgrom tedy velmi nenaivně zkoumal (a spousty dalších ekonomů zkoumaly a zkoumají) rafinované postupy tržních hráčů v reálných situacích, které jsou od modelu dokonalé konkurence na hony vzdálené.
Vraťme se však k aukcím. Ve srovnání s ekonomickými výzkumy nobelovsky oceněnými v minulých letech je v letošním případě propojení mezi teorií a úspěšným využitím v praxi mimořádně přímočaré. Tato výjimečná přímočarost úzce souvisí s tím, že oblast aukcí je v jistém smyslu „nejsilnější“ částí ekonomie. V jakém smyslu?
Třeba fyzika může velké části ekonomie vyčítat slabost – nemožnost na základě jejích zjištění přicházet s „vynálezy“, tedy navrhovat zbrusu nové objekty, které do té doby nikdo neviděl a které jsou optimalizované, tedy zkonstruované uměle tak, aby co nejlépe plnily určité praktické požadavky.
Například německý inženýr Rudolf Diesel koncem 19. století aplikoval tehdy známé fyzikální poznatky tak, že postupně sestavil vynález v podobě vznětového motoru. Oproti tomu velké části ekonomie jsou odsouzeny k mnohem slabším aplikacím – pouze k mírným úpravám parametrů reality kolem nás (vlády ve světle ekonomických poznatků mění daňové sazby, centrální banky úrokové sazby a podobně).
Poznatky těchto „slabých“ částí ekonomie těžko někdy najdou svého Rudolfa Diesela, tedy někoho, kdo by je aplikoval tak, že by přišel s nějakým ekonomickým vynálezem. (Ano, nedávná historie lidstva zná pod názvem „komunismus“ snahy o vynález nového typu celé ekonomiky; ty však nebyly založeny na seriózním ekonomickém výzkumu.)
A právě v tomto směru, ve svých aplikacích, je letos nobelovsky oceněná oblast ekonomie nezvykle silná; vlastně stejně silná jako fyzika. V oblasti výzkumu aukcí totiž s užitečným vynálezem skutečně lze přijít. Paulu Milgromovi a Robertu Wilsonovi se povedlo právě to – navrhli zbrusu nové, optimalizované a v praxi využívané druhy aukcí. Zažili tak pocit vynálezců, který lze jinde v ekonomii zažít jen stěží.

(původně vyšlo v Lidových novinách)